Divadelní noviny > Názory – Glosy
Právní smlouva k sexuálnímu aktu?!
Projekt NT Live – přenosy britských inscenací do celého světa nejen z londýnského Národního divadla – má za sebou pěknou řádku let a mnoho desítek přenosů pozoruhodných představení. Myšlenka, kterou přinesl někdejší ředitel National Theatre Nicholas Hytner, stále rezonuje. A možná čím dál víc. Přenosy – alespoň v Praze – bývají velmi rychle vyprodaná.
Je tedy patrné, že mnozí čeští divadelní fanoušci přivítali možnost vidět aktuální londýnské divadelní inscenace bez toho, aby navštívili samotný Londýn. Navíc při přenosu máte na plátně k dispozici překlad, což speciálně u novodobých textů je velmi příjemné. Dramaturgický výběr už přinesl světovému publiku leccos, a právě u těch nejnovějších příspěvků, tedy původních současných her Prima Facie a Straight Line Crazy byly titulky doslova požehnáním. A rozhodně se budou hodit i pro připravovaný přenos Čechovova modernizovaného Racka, který v inscenační úpravě údajně doznal mnohých změn.
K tomuto textu mě přivedlo v létě (27. července) v pražském kině Aero zhlédnuté představení, one-woman show Prima Facie přenášené z komorního Divadla Harolda Pintera. Inscenace se zabývá problematikou definice znásilnění, právního postihu tohoto činu a potažmo nespravedlivého britského právního systému. Ve všech recenzích na tuto inscenaci kritika velmi kladně hodnotí výkon televizní hvězdy Jodie Comer (hrdinka seriálu Na mušce), pro kterou je tato inscenace westendovým debutem a teprve druhou divadelní rolí vůbec.
Jodie Comer jako právnička Tesse Ensler. Foto Helen Muray
Je skutečně obdivuhodná ve schopnosti zapamatovat si takové penzum textu propleteného odbornými výrazy a bez zaváhání je obrovským tempem reprodukovat. Přitom musí myslet na to, aby proměňovala scénu – má k dispozici jedinou dekoraci s velkým stolem, který se chvílemi stává doslova jejím partnerem: proměňuje jednotlivými přesuny právní kancelář ve svůj domov, nebo v předsálí soudního sálu a podobně. Její herectví je v zásadě minimalistické. Vyjma pár výrazných pohybových aktivit – například chlubivý monolog o svých úspěších v práci říká triumfálně tančící na stole. Jinak vše uhraje pouze proměnami výrazu své tváře (i z toho důvodu je přenos, v němž můžeme její obličej vidět zblízka, velkou výhodou). To je jeden podstatný aspekt londýnské inscenace.
Ovšem co je podstatnější, je obsah hry samotné. K němu se britská kritika vesměs vyjadřuje velmi střídmě, v podstatě vyhýbavě. Vesměs se uchyluje jen k opakování frází uvedených v anotaci. Proč? Spíše než o reálnou situaci se jedná o konstrukt. V jedné recenzi se dokonce objevila charakteristika, že spíše než o dobrou hru se v tomto případě jedná o dobrý nástroj pro hereckou exhibici.
Dramatička a právnička Suzie Miller. Foto archiv
Australsko-britská autorka Suzie Miller je totiž vystudovaná právnička, feministka a ochránkyně lidských práv. Zaměřuje se výhradně na témata, která mohou působit – řekněme – ambivalentně. A tak je logické, že hra Prima Facie v sobě nese určitou míru demagogie a rozporuplnosti, alespoň z mého pohledu Středoevropanky.
Hra vypráví o mladé ženě Tesse Ensler, která se z dělnického prostředí vypracovala vlastní pílí a cílevědomostí mezi právnickou smetánku a s vehemencí a suverenitou – jako obhájkyně – kosí žalující svou neskutečně přesvědčivou vyřídilkou a argumentací. Tím se ostatně na počátku hry chlubí: především svými triumfy, pokud jde o obvinění vznesená oběťmi proti mužským násilníkům. Vzhledem k tomu, že ženy-oběti většinou líčí situaci zmateně, a tím pádem nepřesvědčivě, je jako právnička velmi snadno vyvede z rovnováhy, jejich výpověď zpochybní, a proces vyhrává, její klient je osvobozen. To vše funguje až do doby, kdy si „začne“ se svým kolegou z advokátní kanceláře. Po jednom vzrušujícím sexu v práci odcházejí při dalším setkání značně podnapilí z restaurace k Tesse domů s jasným cílem pomilovat se. Po sexu se hrdince udělá špatně a jde zvracet na toaletu, zatímco její partner nemá dost a po jejím návratu se domůže dalšího sexu násilím. Sama hrdinka později konstatuje, „mohlo by se říci, že se jednalo o nepovedené rande“, a nechat to plavat. Ona se však ráno probudí s tím, že se jednalo o znásilnění a že bude svého kolegu žalovat. Neprodleně se odebere na policii, kde záležitost ohlásí. Její přítel je situací zaskočen, nicméně, další děj už se zabývá výhradně Tessou, jejími pocity a bojem, který ona sama považuje za prohraný vzhledem k tomu, že má bohaté zkušenosti z „druhé“ strany. Po pár letech, kdy už Tess pracuje jinde a prošla si soukromým peklem, kdy si sama doslova zatápěla pod kotlem, dojde soud k výsledku – případ je, jak se dalo předpokládat, shozen ze stolu.
Vzhledem k okolnostem případu ovšem hra Suzie Miller nabízí široký prostor k diskusi, ale jak se zdá, nikdo z divadelní kritiky zvláště netouží se hrou a jejím tématem zabývat. Zkrátka tento konstrukt lze považovat spíše za modelovou záležitost, kde je dáno hrdince, aby si vyzkoušela, jaké to je být na druhé straně, případně si rýpnout do britského právního systému. Autorka v diskusi před přenosem NT Live řekla, že toto téma považuje za potřebné prezentovat ve školách, aby si dívky uvědomily, co lze považovat za znásilnění. Já jsem ovšem u takto podaného příběhu na vážkách, a to jak v konkrétním případě (nakolik za situaci mohli oba účastníci sporu), tak obecně. Přijde doba, kdy bude potřeba písemného souhlasu obou stran k intimnímu styku?!
A tak by mě zajímal názor těch, kteří inscenaci viděli nebo případně její text četli. Budu ráda, vznikne-li pod tímto příspěvkem na dané téma a hru diskuse.
/Více o hře a inscenaci zde/
Komentáře k článku: Právní smlouva k sexuálnímu aktu?!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Chtěl jsem
také o přenosu velmi zajímavé inscenace a až k nesnesení technicistního hereckého výkonu Jodie Comer (ve skvělé scénografii) na i-DN napsat, a tak přidám pár slov.
Inscenace je kanonádou v raketovém tempu „střílených“ slov, kdy herečka nemá od režiséra možnost nějak nad tématem polemizovat, ukázat důvody jednání hlavní postavy. V českých poměrech by taková interpretace asi neuspěla. Možná by ani – vzhledem k jiné stavbě a rytmu české věty – nebyla možná. Byl to jakýsi staccatový řečový rock´n´roll, zloměný až v úplném závěru. Rozhodně by ale myslím bylo velmi dobré, aby se s textem čeští dramaturgové a režiséři seznámili a uvedli jej u nás. Myslím, že by v českém provedení i zde silně zarezonoval. Byť jde o formu a řešení velmi modelové, jde o téma výsostně aktuální. V tom jsou anglická dramata a jeho tradice vždy přitažlivé. Díky NT Live se s nimi můžeme i zde seznamovat.
A k samotnému tématu hranic v sexuálních vztazích? Myslím, že se dnes revokují a – i touto hrou – znovu hledají. Opravdu, brala-li by se hra a její řešení doslovně, bylo by třeba každý sexuální akt vždy nejprve právně posvětit, možná i s choreografií, jak jej provádět, jinak se každý z partnerů vystavuje nebezpečí žaloby. Nicméně – z mého pohledu – nastoluje hra spíše než tato expilicitní řešení a obavy jiné otázky: skrze extrémní situaci hledá pravidla, jak k rovnoprávnému postavení muže a ženy v intimních vztazích docházet. Pochopil-li jsem diskuse, které přenosu předcházely, chodí dramatička a lidé tématem obeznámení do středních škol a se studenty právě o těchto věcech diskutují. Proto bych ve hře nehledal jednoznačnou odpověď, kde a jaké jsou hranice, co si lidé mezi sebou mohou dovolit, ty se teprve – a nově – hledají. Tak jako dřív člověk neandrtálský praštil ženu kyjem a byla jeho, a nastala doba, kdy to nebylo možné, tak dnes se tyto hranice posouvají z ovládání jeden druhého při sexuálním aktu na soulad jednoho s druhým. A pokud tuto hranici někdo překročí, bude se jednat o nepřijatelné (a možná soudně stíhatelné) jednání. Stejně jako poprat se v hospodě. Může to – a doufám i bude – tělesné vztahy mezi mužem a ženou kultivovat.
19.09.2022 (19.06), , Trvalý odkaz komentáře,