Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 2)
Má generace, tedy ta vyrůstající v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, a myslím i ty předešlé, své životní a umělecké hodnoty a postoje vesměs odvozovala a opírala o kulturní osobnosti, které si hledala a nacházela v minulosti i v přítomnosti, ve světě i u nás. A od nich si definovala svět a určovala hodnoty.
Peer Brook (21. 3. 1925 Londýn, Velká Británie – 2. 7. 2022 Paříž, Francie). Foto archiv
Jistě se každý obracel jinam a k někomu jinému, ale velmi často jsme se shodli, podle nich žili, přemýšleli a tvořili. Vytvářeli různá uskupení a společenství, formovali se, diskutovali. Neznamenalo to opisování či kopírování oněch vzorů, ale živoucí inspirace k cestám a k přemýšlení, k aktivnímu životu. Odrážení se od nich k vlastním putováním, objevům a postojům.
No a já si pro sebe v divadle vedle dramat Shakespeara našel čtyři pilíře divadelních vizionářů a praktiků – Antonina Artauda, Judith Malinu z Living Theatre, Jerzyho Grotowského a Petera Brooka. Později k nim přibyli další (raný Provázek, Hubert Krejčí, Nina Vangeli, Pina Bausch či butó tanečníci), ale to je pro tento text nepodstatné.
Brook pro mne představoval tvůrce, který vystoupil z kolejí vysoce kvalitního, ale víceméně tradičního, konzervativního, repertoárového divadla a vydal se na nejisté „vesmírné“ cesty za podstatou a smyslem divadla jako takového, za podstatou a prvotním smyslem a posláním divadelní práce. Putoval po světě a hledal základní principy jak divadla jako komunikace, tak divadelních prostředků, které k němu vedou. Vyhýbal se komerčnímu divadlu ve smyslu líbivosti a zneužití zábavnosti k povrchnímu účinku, objevoval – či hledal – živé, „svaté“ divadlo. Inspiroval. Cesta, kterou prošlapával, vedla skrze hluboký ponor do hereckých technik a schopností (či dokonce nutností) je zvládnout, tak i do nitra každého z aktérů, především autorů a herců. A také do nitra dávných kultur, které objevoval na svých cestách na Střední i Blízký východ a do Afriky. Nesnadná cesta to byla jistě i pro diváky, kterým nepředestíral nic jednoduchého, byť mnohy to mohlo být jen gesto, slovo, situace, rytmus, výkřik či tón. Objevoval a divadelně zpracovával mýty, dávné příběhy včetně Shakespearových, ale i ty současné, ovšem vždy spjaté s lidskou, snad až jungovskou, podvědomou a emotivní podstatou, které komunikují s každým – citlivým – člověkem. Hledal a objevoval gestické, pohybové i jiné archetypy, což mi bylo vždy blízké. Každé slovo, každé gesto u něj mělo řád a smysl, sdělovalo, komunikovalo.
Peter Brook v divadle Bouffes du Nord v Paříži 27. února 2018. Foto Lionel Bonaventure
A možná tu je to podstatné, co bychom si jako divadelníci měli – vedle mnohého dalšího, o čem psali, píší a jistě ještě ostatní budou – z Brookovy celoživotní práce, přemýšlení a psaní o divadle a iniciačních podnětů pamatovat a rozvíjet: vnitřní klid, přesnost, vyrovnanost, důstojnost, citlivost a respekt jeden k druhému. Ticho, ve kterém každý pohyb, každý nádech a vydechnutí jsou slyšet. A pokud zařvete, tak to musí lomcovat mřížemi, jak to ukázali herci v inscenaci Marat-Sade, již si můžete zhlédnout v nekrologu Petera Brooka na i-DN (zde). Vrcholem Brookovy cesty byly spolu s ní – pro mne – projekty Us, Orghast (ty dva jsem nikdy neviděl, jen o nich četl) a Mahábhárata, kterou také můžete na i-DN zhlédnout (zde, resp. zde). A samozřejmě nikdy nezapomenu na jeho Hamleta, kterého jsem někdy kolem roku 2000 zhlédl v jeho pařížském Bouffes du Nord. V komprimované podobě v něm – i v budově Bouffes du Nord, kterou jsem si díky A. J. Liehmovi prošel – byla obsažená jeho divadelní cesta, myšlení a postoj. Kapka, v níž se zrcadlil Brookův divadelní svět.
Nevím, jak to má současná generace, ale ta má vyrůstající v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, a myslím i ty předešlé, se inspirovala osobnostmi, které jí nabízely životní a umělecké (divadelní) hodnoty, jež ji inspirovaly a nasměrovávaly a s nimiž se mohla poměřovat… A často se i poměřovala a řídila. A přitom se odrážela k vlastním vizím a činům. Peter Brook byl pro mne jednou z osobností či ikon nejpodstatnějších. Po něm zeje dnes – a jistě nejen pro mě – obrovská prázdnota. To je onen prázdný prostor, který jeho odchodem vznikl a který jsem přesvědčen je třeba pro úplnost nejen divadelního světa zaplnit. Třeba jen jedním bodem v pohybu…
Jsem zvědav, kdo jím bude. Možná tu už je a já jej jen nevidím…
…
Více na i-DN:
Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 1)
…
Komentáře k článku: Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
