Pražská ani muk (No. 5)
Mime Fest přivítal v české premiéře i další zahraniční hosty – a to Alexandra Neandera a Wolframa Bodeckera. Tato francouzsko-německá dvojice se přiznaně hlásí k odkazu Marcela Marceaua, u něhož oba dva kdysi pracovali jako asistenti. Jestliže dnes mnozí skeptici budou tvrdit, že bílá marceauovská pantomima už patří minulosti, představení těchto dvou komiků dokázalo opak.
Kamenné tváře, připomínající vizáž filmových komiků, dokážou proměňovat téměř gumovým způsobem… FOTO ARCHIV SOUBORU
Jejich inscenace Déjā-vu je sérií jednotlivých, velice pestrých etud, v nichž se propojuje klasická technika imaginární pantomimy s půvabnou iluzí kouzelnických triků a zároveň inspirací filmovou groteskou, čili slapstick comedy. Dovednosti získané v oblasti klasické pantomimy rozvíjejí oba performeři pod vedením režiséra Lionela Ménarda nápaditým a jedinečným způsobem. A to už od líčení, v němž protagonisté nemají bílé tváře, ale pouze výrazně malováním zdůrazněné oči. Kamenné tváře, připomínající vizáž filmových komiků, dokážou proměňovat téměř gumovým způsobem, ovládají umění minimalistické, nicméně velmi výrazné zkratky. Jak už řečeno, oba pánové programově odkazují i k filmovým dvojicím z němých grotesek, s tím větším a chytřejším, velkolepě naštvaným pánem (Neander), kterému přihrává subtilní popleta v rádiovce (Bodecker), který se zároveň dokáže změnit i v důstojného dojemného milovníka či suverénního mistra-pěvce s rozevlátou šálou a patřičnými móresy hvězdy.
Alexandr Neander a Wolfram Bodecker – francouzsko-německá dvojice, která se přiznaně hlásí k odkazu Marcela Marceaua. FOTO ARCHIV
Rozehrávání etud jak ve dvojici, tak individuálně dokazuje nejen absolutní technickou suverenitu obou protagonistů, ale zároveň i schopnost dát každé scénce jedinečný osobní otisk. Okouzlí například úvodní scénka V parku, kde se konkurenčního důchodcovského krmení ptáčků změní v hororový útěk před rozzuřeným hejnem, či etuda V restauraci, kde se banální dialog nespokojeného hosta s číšníkem promění v dobrodružnou filmovou honičku, plnou rychlých jízd nahoru a dolů výtahem za zástěnou, kdy máme dojem, že tam prostě musí být nějaké schody či posuvná plošina! Velmi zábavné jsou i citace různých žánrů filmových hitů, odvíjející se od objevení filmového kotouče v plechové krabici, či hrůzný sen rybáře, kterému se zdá, že je kosmonautem, kterého přepadne mimozemšťan. Každý ze dvojice představitelů udivuje přesností a zároveň lehkostí, s jakou zvládá každý detail vysoce stylizovaného nonverbálního umění tak, že máme dojem naprosté přirozenosti. Baví i dojímají. Další důkaz toho, že zábavnost se s uměním nevylučuje.
Komentáře k článku: Pražská ani muk (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
