Pražské křižovatky 2019 (No. 1)
Letošní ročník mezinárodního divadelního festivalu Pražské křižovatky, jehož hlavním tématem je hlas, naslouchání a slyšení. otevřela polská inscenace režisérky Anny Karasińské s názvem Fantasia. Drouhou inscenací, kterou jsme první den mohli vidět, byla performance Happy New Fear libanonské autorky Rimy Najdi.
Inscenace Fantasia, TR Warszawa. Foto: Magra Hueckel
V případě divadla TR Warszava promlouvá k divákovi téměř výhradně živý hlas režisérky. Hned v úvodu představení se Karasińská omlouvá publiku za případný smích z její strany, neboť si nikdy není předem jistá, jak šestice herců na její pokyny zareaguje. Prázdné jeviště a jediná rekvizita v podobě kelímku s jogurtem pak dává vzniknout divadlu, jež se, jak sám název napovídá, odehrává zejména ve fantazii každého diváka. V praxi to vypadá následovně, z mikrofonu se ozve: Agnieszka je teď člověkem, který vám dluží peníze, ale už nějakou dobu neodpovídá na vaše zprávy. Publikum upře pohled na Agnieszku a čeká. Až na drobné záchvěvy v obličeji herečky se ale nestane téměř nic. Anna Karasińská nechává pracovat imaginaci každého z přítomných, včetně herců. Jak asi vypadá dlužník souseda po mé pravici? Během bezmála hodiny a půl dostávají herci šanci pohnout nejen svaly v obličeji. Agnieszka je někým, kdo by rád tancoval na oblíbenou píseň, ale příliš se stydí, zatímco Dobromir nemá se stejnou činností nejmenší problém. Z reproduktorů se ozve milovaná a nenáviděná skladba Shape Of You a Agnieszka drobně pokyvuje hlavou, nenápadně podupává nohou, ale v obličeji má zoufale utrápený výraz. Její touha tančit se zdá být hmatatelná. Kdo se někdy necítil podobně? Mezitím se vedle ní v bizarních kreacích zmítá Dobromir.
Fantasií ukazuje Varšavské divadlo, jak málo prostředků někdy stačí k pobavení diváka. Nakonec totiž není důležité vidět na jevišti člověka v kostýmu ledního medvěda, jež se prochází obchodním centrem, stačí vyslovit, že někdo z herců jím v konkrétní moment prostě je. S tímto principem „představte si“ vznikne, na místo jednoho konkrétního, desítky imaginárních ledních medvědů v obchodních centrech. Kromě dotěrné melodie hitu Eda Sheerana tak po představení zůstává zejména dojem dětské radosti ze hry.
Inscenace Happy New fear režisérky Rimy Najdi. Foto: Martin Gross
Autorka a performerka Rima Najdi, původem z Libanonu, připomíná ve své performanci Happy New Fear neustálou přítomnost paranoi a strachu ve společnosti. Na třech plátnech sleduje divák audiovizuální záznamy každodenních výjevů z Bejrútského města, a navíc sleduje pohyb Madam Bomby, jež se městem prochází. S bombou na hrudi si připadá jiná a trápí ji, jak na ni všichni hledí jako na zvláštnost či hrozící nebezpečí. Mezitím se na dvou menších obrazovkách promítají faktické údaje o datech, místech a počtech obětí a zraněných při množství teroristických útoků v Bejrútu a Libanonu. Multimediální zážitek dovršuje mix elektronické hudby, jež postupně nabírá na hlasitosti i intenzitě. Sama Rimi Najdi, oblečená do černé a červené, v botách na podpatku a rudé rtěnce vypráví nejprve příběh osamělé Madam Bomby a postupně přechází k obecnějšímu tématu strachu. Hlavním motivem její řeči se stává semafor a střídání červené a zelené barvy. Zelená znamená život, jedete dál, červená naopak způsobí tvorbu kolon a narůstající paniku. Které z aut kolem převáží výbušninu? Kolik času zbývá do výbuchu? Co když do té doby padne zelená? Jak blízko je smrt?
Jednotlivé pasáže textu se opakují, jako například úderné Red light, a i přes poměrně krátké trvání performance není vždy lehké udržet pozornost. Vždy se ale najde jiný podnět, jež divákovu mysl zaměstná. Zahlcení videem, obrazem, hudbou, textem a červenou barvou, společně s postupnou gradací nakonec může korespondovat s pocity narůstajícího zoufalství, jaké nejspíše každý den prožívá řidič v dopravní zácpě v Bejrútu, když se usilovně snaží rozklíčovat, odkud má očekávat příští explozi.
Komentáře k článku: Pražské křižovatky 2019 (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
