Přečti si Seneku…
… doporučuje jeden z protagonistů komedie Yasminy Rezy Obraz svému příteli jako reakci na jeho povzdechnutí, že mu chybí moudrost (míněn je Senekův spis O duševním klidu). Doporučení vyústí v komicky popuzenou výměnu názorů, která očekávaně dokáže, že klid i moudrost chybějí oběma mužům. Zmíněné doporučení si přesto dovolím zopakovat v případě prvního dílu Senekových „sebraných dramatických spisů“ (koncipovaných jako třísvazkové) vydaného nakladatelstvím Větrné mlýny. A to přesto, že na rozdíl od Senekových filosofických textů v jeho dramatech návod, jak žít klidně a moudře, nenajdeme – a pokud ano, pak podaný téměř výhradně negativní formou (jde zde – slovy Evy Stehlíkové z předmluvy – o detailní zkoumání moci zla a jeho schopnosti zničit dobro).
Ale začněme tentokrát od toho, čím recenze obvykle končí – od toho, že svazek nazvaný prostě Seneca: Tragédie I je jednoduše krásná kniha, kterou je potěšení brát do ruky i pro zběžné listování (což ovšem platí o naprosté většině knih, které kdy Kateřina Wewiorová graficky vypravila). Cestu k tomu, aby byly překlady Seneky vnímány nikoli jako specializovaná specialita pro specialisty, ale jako (řečeno jazykem Václava Černého) přítomná kulturní hodnota, dále umetají překladatelské komentáře – hutné, čtivé, nezatížené odborničením ani přehršlí odkazů na jiné zdroje. Jejich cílem je opravdu usnadnit vnímání díla soudobému čtenáři, a to zejména v tom, v čem se mu Senekovy hry vzpírají nejvíce – v rozbujelé intertextualitě a bohatém mytologickém aparátu.
Celým svazkem vůbec prosakuje dojem nebývalé věcnosti – už předmluva Evy Stehlíkové je stručná, jak jen možno, a soustředí se na Seneku pouze jako dramatika (byť by zde klidně mohl být přetištěn autorčin rozměrný senekovský portrét z její nedávné bilanční knihy Vetera et nova); úderná charakteristika Senekova autorského typu (jeho tragédie je katastrofa, od počátku předvídaná a nemilosrdně vedená k hrůzostrašnému finále) zabere sotva stránku; o překladech se zde sebekriticky poznamenává, že zdaleka nejsou dokonalé, a prostě konstatuje, že máme za to, že každý překlad je určitou novou variantou textu, a snažíme se zachovat především smysl; v závěrečné poznámce o transkripci (Oidipus, Oidipús či Oedipus?) pak Stehlíková stroze shrne: Měli bychom se předně zbavit mylné představy, že existuje jakási správná a všeobecně přijatelná metoda. Transkripce antických jmen je jen věcí dohody, které je velmi těžké dosáhnout.
A co vlastně, ptá se už právem nedočkavý čtenář, tvoří vlastně obsah recenzovaného svazku? Jsou jimi dvě mytologické tragédie Senekovy (Oidipus a Thyestes – překlad a komentář Eva Stehlíková) a jedna praetexta mu přisuzovaná (Octavia – překlad a komentář Daniela Čadková). Případné pochyby nad zařazením Octavie (jednak se zde vcelku jednoznačně má za to, že nejde o Senekovo dílo, jednak jde o hru zřetelně kompozičně i básnicky slabší) by mohla vyvrátit nejen skutečnost, že v ní Seneca sám vystupuje coby jedna z postav, ale zejména tím, že nám dá plasticky pocítit rozdíl mezi osobitým stylem a jeho snaživou imitací.
Když se už české překlady Senekových her natolik zpozdily (v Anglii měli Seneku kompletně přeloženého již v 16. století), nesnaží se celý ediční počin být pouze „splaceným dluhem“, ale také impulsem pro současné divadlo. Jistě, přítomná doba „básnickému slovu“ na jevišti příliš nepřeje, leckteré rysy Senekovy dramatiky jí však mohou být blízké – zdůrazněná epičnost, monologičnost, sugestivní vylíčení zhoubnosti lidských vášní, detailní zájem o zlo ve vyhraněné podobě. A pak samozřejmě intenzivní obrazy krutosti a agrese, vedle nichž se i leckterá drastická coolness jeví poněkud chudokrevně, jako když ve znamenitém Stehlíkové překladu Thyesta líčí Posel Átreovu vraždu Thyestových synů: Necitelný král / bodl ho mečem, tlačit nepřestal, / dokud se jílec hrdla nedotkl. / Když vytáhl meč, tělo stálo dál / jako by váhalo, co udělat, / pak padlo na strýce. Ten zuřivec / k bratrovi Pleisthena táh na oltář / a jedním tnutím vedl velký řez. / Když k zemi zřítil se trup bezhlavý, / hlava se koulela a z jejich úst / šlo ještě nezřetelné kvílení…
Seneca: Tragédie I. Větrné mlýny, 2017, 272 stran.
Komentáře k článku: Přečti si Seneku…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
