Před odtučňovací kúrou
David Drábek nastudoval na své domovské scéně, v hradeckém Klicperově divadle, „pohádku z roku 2011“, která nese titul Jedlíci čokolády. Sám před jejím uvedením hovořil o dámském pandánu ke svému umělecky zatím nejprůkaznějšímu titulu, Akvabelám. Tentokrát jde také o zobrazení osudu tří bytostí, které k sobě cosi podstatného víže.
Izabela Smečková Bencová (Helena), Pavla Tomicová (Róza) a Pavlína Štorková (Valérie) FOTO JAN HŘEBÍČEK
Zatímco v magických Akvabelách se tři přátelé věnují bizarnímu koníčku, „krasoplavání“, trojici dívek v nové inscenaci spojuje sesterské pouto i jejich sdílení společného bydliště, které obývají po smrti rodičů. Jako jediná výrazněji životaschopná se – alespoň na počátku příběhu – jeví Helena (Isabela Smečková Bencová), která chodí do práce, pracuje s hluchoněmými a prakticky živí celý trojlístek. Róza (Pavla Tomicová) je kvůli své enormní obezitě upoutána na lůžko, stále něco pojídá a dívá se na televizi. Stala se totiž obětí reklamního průmyslu. Ve své původní podobě byla nafocena jako dívka po odtučňovací kůře, reklama však musela nabídnout též stav „před“. V reálu ovšem došlo k tučnější verzi osobnosti až „po“, a to za pomoci kvanta čokolády. Valérie (Pavlína Štorková) je somnambulní bytost, která se – patrně po matčině vzoru – uchyluje do meditativních stavů před Buddhovou sochou. Zdědila po zesnulém otci, zachránci sebevrahů, batmanovský kostým a už dva roky se neodvážila opustit byt. Všechny tři dívky sní o mužích, kteří změní jejich životy. Prvního potká pochopitelně Helena, Jan (Dušan Hřebíček) profesionálně venčí psy, po jevišti však vodí na reálných šňůrách pouze imaginární smečku, což skýtá mnoho příležitostí pro hercovo uvolněné komediantství i pro fantazii publika. Obézní Róza přijímá přes počáteční odpor pomoc zdravotnického dobrovolníka Ludvíka (Jiří Zapletal), který na rozdíl od požitkářky, spočívající téměř bezvládně v posteli, hýří permanentní pohybovou aktivitou, s Rózou ovšem sdílí náklonnost ke kultovním filmům, a tak občas přinese nějaký titul na dévédéčku. Jako poslední se se svým vyvoleným seznámí Valérie, jde o kandidáta na sebevraždu Samuela (Miroslav Zavičár), setkání je to poněkud fatální, ale neprozrazujme eventuálním divákům všechno. Uvolněná Drábkova fabulační vynalézavost hraničí místy s kvantem nápadů až obžerným, přivede na jeviště občas také zesnulé rodiče, Matku ve svatebním (Zora Valchařová-Poulová) a Otce, za života údajně velkého proutníka, v podobě kozlonoha – boha Pana (Jakub Tvrdík). Na scéně Martina Chocholouška, kterou tvoří pěkně vystavěný bizarní domeček s kuchyní, Rózinou ložnicí a Valériinou buddhistickou „svatyní“, se rozvíjí řada pozoruhodných hereckých kreací. Ve vztahové dynamice asi nejvíc bodují Pavla Tomicová s Jiřím Zapletalem (ona v dokonalé smutnosměšné verzi neforemné hrdinky – vycpaná pochopitelně nadmíru, on jako rtuťovitý, pohybově suverénní „pošuk“), strhujícím číslem je divoká scéna krmení netučným jogurtem, gradovaná také rytmickým hudebním podkresem, on se snaží potravinu do jejích úst aplikovat, ona překvapivě živě uhýbá. Isabela Smečková Bencová, i když její Helena má v sobě také některé bizarní rysy, představuje z šestice hlavních postav nejcivilnější polohu, od níž se mohou ostatní pak ještě výrazněji odlišovat svým řáděním. Dušan Hřebíček předvádí jako „psovod“ celou škálu propracovaných, často velmi překvapivých gagů, to kombinuje s verbálním i gestickým potenciálem hodného, spíš nesmělého nápadníka. Nejvíce „vzdáleni realitě“ jsou Valérie a Samuel, Pavlína Štorková prezentuje věrohodnou směs autismu i nadoblačného snění, překvapivě prokládanou pohybovými evolucemi před Buddhovou sochou, Miroslav Zavičár zpřítomňuje kandidáta sebevraždy jako umíněného, teoreticky dokonale vyzbrojeného váguse, který ví, že to nejlepší, co může udělat, je zúčtovat s vlastní existencí.
Jak to u Drábkových her již bývá, také tato má poněkud delší stopáž, neřekl bych však, že tu jsou nápady k zahození, některé však možná přemístitelné do jiného opusu. Hudební podkres Darka Krále (své songy kombinuje s nahrávkami „slavnějšími“) náladu příjemně spoluvytváří, místy však celkové tempo i poněkud retarduje – víc se mi tentokrát líbily temperamentní hudební vstupy než sladké melodie, i když chápu, že ony k titulu neodmyslitelně patří. Zato živé zanotování jednoho ze songů Zuzany Navarové všemi třemi sestrami sedlo do dané jevištní situace stoprocentně.
Inscenace i hra se dotýkají některých neuralgických bodů naší současnosti, především citové prázdnoty, ne zcela úspěšně saturované pasivními diváckými přebory ve sledování módních filmových titulů, také uchylováním se k předžvýkanému orientálnímu „duchovnu“ a koneckonců i k často hysterickému „pejskaření“. David Drábek opět prokázal, že je dítětem své doby a dovede jí „odečítat ze rtů“.
Klicperovo divadlo Hradec Králové – David Drábek: Jedlíci čokolády. Režie David Drábek, dramaturgie Markéta Bidlasová, hudba Darek Král, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Simona Rybáková, pohybová spolupráce Henrieta Hornáčková. Premiéra 21. května 2011.
Komentáře k článku: Před odtučňovací kúrou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
