Před západem slunce
Hra z roku 1932 sice není považována za vrchol tvorby čelného představitele německého naturalismu Gerharta Hauptmanna, nicméně vždy sloužila jako základ pro výjimečné herecké příležitosti. A stále může sloužit, jak dokázal ve Slovenském národním divadle režisér Michal Vajdička a jeho osvědčený tým. Na molu obklopeném ze dvou stran diváky rozehrává téměř dvacet herců dramatický příběh, v němž se starý muž zamiluje do dívky o padesát let mladší, a ačkoli ona jeho city nezištně opětuje, vztah musí čelit nepřejícím potomkům úzkostlivě střežícím rodinný majetek. V téměř tříhodinovém představení událost střídá událost, ale chvílemi si tvůrci až s jistou marnotratností najdou chvíli ke ztišení, zamyšlení. Význam nese každý drobný detail tváře, každý krok, každé gesto. V žádné scéně nejsou ti, na něž je zaměřena hlavní pozornost, sami. Přinejmenším je sleduje nemluvný, ale nenápadně naslouchající trpasličí sluha (Michal Noga) či kostelní pěvecký sbor. Až má člověk pocit, že je součástí té neurotické domácnosti, sevřené betonovými šedivými zdmi s portréty Clausenovy zemřelé ženy a jeho potomků v dětském věku (jako připomínka šťastných dnů). Ve druhé části představení se zdi rozpadají na kusy, stejně jako rodinné vztahy, a portréty jsou obráceny lícem ke zdi.
V inscenaci se představuje celá plejáda slovenských herců všech generací. Dominuje Martin Huba jako sedmdesátiletý Mathias Clausen. Velmi dobře dokáže zacházet se slovem a gestem, od ztišeného projevu na hranici slyšitelnosti k expresivnímu až infarktovému rozčilení. Dodává postavě potřebnou dvojlomnost: nejen eleganci a důvěryhodnost, ale i značnou dávku ironie, marnivosti, svéhlavosti a neústupnosti, pokud se pro něco rozhodne. Nikoli náhodou jsou ve Vajdičkově inscenaci odkazy k rozmanitým shakespearovským postavám, především ke králi Learovi, s nímž má hrdina zklamaný svými nejbližšími podobný osud (scéna v dešti, který dopadá na hlavu vyčerpaného Clausena, patří k nejpůsobivějším a je symbolickou předzvěstí jeho nešťastného konce). Bratislavská inscenace zvolila ze dvou, eventuálně tří možných konců sebevraždu, která sice vyznívá v představení trochu nešikovně, ale v koncepci postavy má jasnou logiku. Emília Vášáryová v roli paní Petersové, matky Clausenovy lásky, naopak sama sebe jaksi upozaďuje, jako by se chtěla stát neviditelnou a vyhnout se tak dopadajícím ranám osudu. Mária Schumerová, vycházející hvězda slovenského divadla (letošní Julie bratislavských Letních shakespearovských slavností), je v roli Inken nejen půvabná, ale má v sobě i rozhodnost, empatii a vřelost. Její trauma ze smrti otce logicky vysvětluje spontánní příchylnost ke Clausenovi. Velkým překvapením je proměna Táni Pauhofové, která se z dosavadních okatých krasavic jedinečně a uvěřitelně přehrála do ženy středního věku. Její staropanenská Bettina s protivnou důkladností pečuje o „starého otce“, který o to ovšem nestojí, a její podivně hektický, nervózní životní rytmus působí jako disharmonický prvek. Ostatně díky rozmanitému temporytmu postav celek zcela přirozeně působí jako rozladěný orchestr, v němž se původně správně naladěné nástroje nemohou shodnout. Před západem slunce je doslova herecká lahůdka, škola hereckého umění.
Slovenské národní divadlo, Bratislava – Gerhart Hauptmann: Před západem slunce. Překlad Ján Štrasser a Peter Zajac, režie Michal Vajdička, dramaturgie Daniel Majling, scéna Pavol Andraško, kostýmy Katarína Hollá, hudba Michal Novinski. Premiéra 7. dubna 2018 (na festivalu 13. a 14. září 2019).
Komentáře k článku: Před západem slunce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
