Představivost zabít nelze aneb Edinburgh Fringe 2013

Umělecká přehlídka Edinburgh Fringe zahrnující kromě divadla i hudební produkce, výstavy, přednášky a semináře, byla ustavena po válce jako odnož Edinburgh International Festivalu. Dnes je skotské městečko dějištěm hned několika paralelně probíhajících festivalů. Fringe jim všem ale dominuje. A jako vždy si i letos rozsahem programu připsal prvenství mezi uměleckými událostmi organizovanými ve světě. Řeč čísel prozrazuje, že prodej lístků stoupl oproti loňsku o zhruba pět procent, což činí z bezmála dvoumilionové sumy zakoupených vstupenek rekordní částku. K účasti na Fringi se přitom přihlásilo 2 871 produkcí (v souhrnu 24 107 představení) pocházejích ze 41 zemí.

Obklopen imaginárním světem divadla může si mim dovolit uštědřit políček vymyšlenému Bohu stejně bezostyšně jako sežrat věrného psíka.

České „tour de force“

Autorkou myšlenky přivézt na Fringe současné české pohybové divadlo byla Tereza Porybná, ředitelka Českého centra v Londýně. Její nápad uspořádat v Edinburghu Czech Dance Showcase se zrodil loni na podzim. Navázala na přehlídku z roku 2008, která v Edinburghu ustavila vazbu na tzv. ZOO venues, divadelní prostory, kde české soubory od té doby tradičně vystupují. Tento rok si svá dobrodružství na Fringi odžila výhradně ženská uskupení, jmenovitě VerTeDance (Kolik váží vaše touha?), Miřenka Čechová pod záštitou Tanterhorse (S/He is Nancy Joe) a Spitfire Company ve spolupráci s DAMÚZOU (One Step Before the Fall). Každý den v průběhu tří týdnů tu tedy byla k vidění tři česká představení a návdavkem performance na High Street alias Royal Mile nebo v barech, které plnily funci živé reklamy. Zátěž dennodenního hraní a stres z návštěvnosti znamenaly pro tanečnice, slovy Miřenky Čechové, sáhnutout si na dno jak ve fyzické, tak v psychické formě. Nutno doplnit, že vynaložená energie se tentokrát zúročila nejen v nasbíraných zkušenostech.

Transgenderový multimediální komiks S/He is Nancy Joe obdržel v druhém týdnu cenu uměleckých kritiků z nezávislé organizace Herald Angel, která je nedílnou součástí edinburské festivalové scény. Pětihvězdičkové hodnocení této inscenaci udělil Steven Fraser ze serveru theskinny: Představení si pokládá otázky osobní svobody komunikované prostřednictvím svobody umělecké, které se v inscenaci spájí ve smysluplné, závažné a barvité fyzické divadlo a multimediální vyprávění, promyšlené, temné a obratně artikulované zároveň. Stejná instituce ocenila hned první týden tvůrčí tandem Markéty Vacovské a Lenky Dusilové. Cenu převzaly od producenta Johna Lloyda v rámci slavnostního ceremoniálu v Edinburgh Festival Theatre moderovaného Keithem Brucem, uměleckým editorem deníku. Kritici na inscenaci věnované boxerskému fenoménu Muhammadu Alimu a všem bojovníkům s Parkinsonovou chorobou ocenili zejména ohromující fyzický výkon Markéty Vacovské za imaginativního hudebního doprovodu Lenky Dusilové. Hudebně rozpohybovaná studie „letu nad propastí“ nadto dosáhla na nominační listinu Total Theatre Awards, zohledňující inovativní přínos v kategorii fyzického a vizuálního divadla.

Taneční kvarteto VerTeDance si vysloužilo nejpochvalnější kritickou reflexi od Donalda Hutera v deníku The List: Co z představení činí více než jen do sebě zahleděný, neo-feministický behaviouristický portrét – a zaslouží si hvězdičku navíc – je čirá energie prýštící z hereckého nasazení. Tyto mladé moderní ženy zápasí inteligentně i zábavně s předpoklady, kým a jakými mají být, zatímco by si coby duchovní vnučky Piny Bausch vystačily už se svou praštěnou, vtipnou, houževnatou a statečnou sebeprezentací.

Veškerý zdroj humoru visí na bedrech pro daný večer vybraného herce (v mém případě herečky), kterému pravidla hry uložila zlít se před představením takzvě „pod obraz“ – Shit-faced Shakespeare (Magnificent Bastard Productions). FOTO ARCHIV

Beztížná akrobacie

Česká účast na Fringi mě nutí do svého pojednání přednostně zahrnout různé odnože pohybového divadla. Circle of Eleven s inscenací Leo se edinburskému publiku letos předvedl již potřetí v řadě, což z něj učinilo tzv. „mezinárodní fenomén“. Téma prozkoumávání možností pohybu a jeho vztahu k prostoru zaujala nestandardním scénickým řešením. Pódium rozdělené na dvě části vytyčuje tanečníkovi manévrovací pole jen v pravé půli (z pohledu diváků). Zde, v jevištním výklenku, je jeho dílna. Podlahu ale nahrazuje stěna s iluzorním gravitačním polem. Performer, „připoután“ tělem k zemi a chodidly ke zdi, převrací pozorovatelovo zakotvené vnímání prostoru. Po vzoru klasické klauniády tu Leo, muž s kufříkem, hledí, jak se zabavit a udělat si pohodlí v prázdné místnosti (na její plochy postupně dokresluje potřebné vybavení, aby vzkřísil iluzi pokoje). Kamera zavěšená nad ním pak testuje pružnost tohoto nového nazírání skutečnosti. Snímá bláznivé prostocviky jakoby z běžné perspektivy. Záběry, vnucující dojem, že performer stojí na zemi, jsou pak promítány na velké plátno v levé půlce scény. Když do projekce vstoupí rotace obrazu, animace i opakované záznamy pohybových sekvencí, které se mohou simultánně překrývat, doslova ztratíte pevnou půdu pod nohama i vy…

Jen McArthur s nápadně zvýrazněným obočím čerpá materiál pro svou klauniádu Echolalia z denních ritualů. FOTO ARCHIV

Lecoqovy variace

Fyzická klauniáda napájená ze zřídel Lecoqovy tradice může nabývat překvapivě různorodých podob. Následující dva experimenty mají leccos společného, přesto okupují protilehlé póly komediální tváře Fringe. Jejich absurdní kreace jsou v obou případech dílem zkušených sólových performerů. A obě si zaslouží pozornost.

Jevištní vyprávění Squidboy Trygve Wakenshawa pracuje s literární technikou proudu vědomí, kterému není zatěžko proměnit tohoto britského mima ve zmutovanou chobotnici (postačí drobná úprava kostýmu). Naivní stylizace úsporného, přesně dávkovaného odstínění výrazu se zdánlivým minimem vynaloženého úsilí nese ozvuky jeho známějšího amerického kolegy, Dr. Browna (v rybářském plnovousu je s ním dokonce zaměnitelný!). Wakesnshaw také elasticky napíná jen málo nosné scény (chroupání lupínků, čichání k zadku krávy), dokud si kulinářsky/perverzně nevychutná celou jejich banalitu. Jen zřídka bývá nekonečná repetice – tak jako u něj – výbušným palivem smíchu. Diváckou přitažlivost této romance o všežravém hlavonožci zaručuje Wakesnshawova invence čarující s divákovou obrazotvorností. Obklopen imaginárním světem divadla může si mim dovolit uštědřit políček vymyšlenému Bohu stejně bezostyšně jako sežrat věrného psíka, protože – jak nakonec sám praví – představivost zabít nelze.

Protivníkem Wakenshawova zranitelného klauna je „bastard“. Americký stand-up komik Eric Danis, který se skrývá pod pseudonymem Red Bastard, si ve stejnojmenné produkci navléká červený celokostým s balónovitými výplněmi kolem beder. Připomíná tak šíleného klauna nebo pořádně „napapanou“ papriku. Od vstupu do šapitó na George Square nenechá nikoho na pochybách, že Red Bastardovi je nejbližší dravý, expresivní projev. Často „pluje“ po parketu jako balerína s vychýleným těžištěm, zatímco rozpřahuje ruce jako rozšafný kabaretiér. A v expresivitě výrazu neustupuje ani ve slovech. Jeho devízou je provokace, drzé urážení a vulgární zesměšňování publika, které na „pravidla hry“ obvykle rychle přistoupí a až s masochistickou libostí spolupracuje. Nepřizpůsobivý divák je ostatně nekompromisně vyveden. Improvizované útoky drží osazenstvo v napjaté pohotovosti, protože terčem se může stát kdykoli kdokoli. Vystoupení pulzuje elektrizujícím nábojem až nadoraz. Komik překračuje bariéry nejen divadelní rampy, ale i osobního prostoru diváků. Jádrem „bastardovy“ mise je svérázný psychologický „couching“, z něhož mají „klienti“ odejít vnitřně proměněni. Akce probíhají mnohem víc v hledišti než na jevišti, vesměs v dialozích s diváky. Jejich hlasy, „orchestrované“ klaunovými důvtipnými svody, obnažují slabé stránky každého jedince, jeho společenské zábrany, sny a touhy jen proto, aby vzápětí performerovo ďábelské zrcadlo diváka usvědčilo z pohodlnosti a nedostatku odvahy po seberealizaci.

Tato brutální „terapie“ šokem ovšem není pro každého. Australský divadelní magazín označil její styl za trochu agresivnější, než by bylo vítáno. Dokonce i na Fringi budil – jak u diváků, tak v tisku – nebývalou a často vášnivou kontroverzi. Lepší reklamu si herec nemůže přát.

Vivat LISPA!

Srpnovému Fringi předcházel v Londýně Mimetic Festival, přehlídka více než třiceti produkcí, jež organizátoři pojmenovali termínem vizuální divadlo. Bývá-li Edinburgh chápán jako startovní dráha nových talentů a testovací pole pro další uplatnění, Mimetic Festival platí (aspoň poslední dva roky) za zkušební půdu pro Edinburgh. Alespoň v případě některých účastníků. Mezi nimi se letos nejvíc prosadilo nezávislé španělské kvarteto čerstvých absolventek britské LISPy (London International School of Performing Art), které si nechává říkat Teatro en Vilo. Jeho komedie Interrupted za pomoci pantomimy a dramatického náznaku hladce „splouvalo“ rozvířený tok zkratkovitých obrazů. S nenucenou lehkostí k tomu pak skicovalo paletu groteskních charakterů.

Podobné rysy nesl i další autorský počin pohybového divadla, tentokrát souboru Penn Dixie sestávajícího z osmi performerů pocházejících ze sedmi zemí světa. Společnou základnou je i těmto mladým umělcům, jak jinak, divadelní akademie LISPA. Její rukopis je jasně čitelný: nápaditost, imaginace a hravost. Surrealistická komedie mezinárodního seskupení nazvaná The Seer „sepisuje“ rimbaudovsky neuctivou poctu prokletému básníku. Rekonstruuje výjevy z literátova nespoutaného života, jež konfrontuje s dnešním způsobem percepce historické osobnosti (intruzivní výklad učeného vypravěče). Její poetický svět spoluutváří bohatá jevištní fantazie, která přetavuje profánní jevy v nevšední (plastové kontejnery na lahve nasvítí jako metropolitní katedrálu z Rimbaudovy básně atp.). Anebo, jak už to „proklatci“ umějí, právě naopak (převráceným stolkem zakrytým přehozem nahradí Verlainův zadek a ten, povzbuzován recitací veršů svého milence, porodí syna).

Inscenace vykresluje chlapecky okouzlujícího i rouhavě rebelujícího představitele beatnického předobrazu s grácií i ironií; portrét buřičství na hony vzdálený životopisům nabalzamovaných básníků v akademických knihách.

Od vstupu do šapitó nenechá americký stand-up komik Eric Danis nikoho na pochybách, že jeho Red Bastardovi je nejbližší dravý, expresivní projev. FOTO ARCHIV

Zdramatizovaná výzva Amnesty International

Dosud jsem se věnovala jen komediálnímu žánru. Fringe ho preferuje, ale nevyhýbá se ani vážnější tematice. Samostatnou kapitolu zastupují nová dramata zabývající se porušováním lidských práv.

Letošním laureátem největšího počtu festivalových cen (The Herald Angel Award, Fringe First Award, The Scotsman, Amnesty International Freedom of Expression Award a nominace na Total Theatre Award za inovaci, experiment a hru s formou) byla, podle divadelního týdeníku Stage, jedna z těch úžasně podmanivých, byť hořkých produkcí, které by se dost dobře mohly stát nástrojem změny. Drama Nirbhaya z pera jihoafrického spisovatele a režiséra Yaela Farbera se inspiruje hromadným znásilněním a vraždou studentky v delhijském autobuse, k němuž došlo koncem loňského roku. Mediální pokrytí případu rozdmýchalo bouřlivé reakce jak na blízkovýchodním subkontinentu (kde takové incidenty nebývají často ani hlášeny), tak ve světě. Celoindické obsazení zdůrazňuje autenticitu inscenace. Aktéři a aktérky podávají svědectví své osobní zkušenosti se sexuálně motivovanými útoky v zemi. Svým nasazením a častým dialogem s diváky se nesnaží jen demaskovat indickou společnost, jež posvěcuje násilí na ženách, ale i (a možná hlavně) přimět diváky mluvit o jejich sociálně stigmatizujících zážitcích. Úspěch apelativní inscenace spočíval tak především v její ožehavé aktuálnosti.

Na Fringi se ale mimo takových každoročně objevují i produkce „diskutující“ o dlouhodobějších společenských či politických problémech. Tento rok se v Edinburghu sešly tři, které se zaměřovaly na porušování lidských práv na území států někdejšího Sovětského svazu.

Vedle známého běloruského Svobodného divadla, jehož patroni ostatně našli azyl ve Spojeném království a vystupují tu tedy s železnou pravidelností, bych se ráda zmínila především o britské Badac Theatre Company. Její site-specific projekt Anna se „odmotával“ sice v klasické divadelní budově, ovšem na ploše úzké chodby vedoucí k výtahu; jednalo se o reminiscenci místa, kde byla před sedmi lety zastřelena ruská investigativní novinářka Anna Politkovská. Pach čerstvého nátěru, ostrá světla, dusno a tlačenice diváků vmáčknutých po stranách koridoru navozovaly už samy o sobě pocit mdloby. Emotivně vypjaté herecké výkony v příběhu pronásledování, uvěznění a vraždy protivládní žurnalistky zpřítomňovaly autokratické poměry v novodobém Rusku s palčivou naléhavostí, již ještě zdůrazňovala jednoduchá, repetetivní skladba slov a vět (násilí se omezovalo pouze na verbální projevy). Hodinové představení nedopřávalo psychosomatickému systému diváků oddych: srdcebolné výpovědi matek obětí čečenského konfliktu střídaly žaludek svírající hrozby ruského establishmentu. Aktéři je s ohlušující intenzitou „vmetávali“ divákům do tváří, čímž důrazně atakovali stádní pasivitu neangažované britské (evropské?) veřejnosti. Všeobecné hrobové ticho po konci představení budiž výmluvnou tečkou za tímto mým festivalovým svědectvím.

Drama Nirbhaya jihoafrického spisovatele a režiséra Yaela Farbera se inspiruje hromadným znásilněním a vraždou studentky v delhijském autobuse, k němuž došlo koncem loňského roku. FOTO WILLIAM BURDETT-COUTS

Ohlodaný Shakespeare

Edinburgh se tradičně neobejde bez Shakespeara. Nějaké jeho drama je často v nabídce hned několika souborů, a to od nejpietnějšího zpracování po nejdrzejší persifláž.

Přehlcena korektními nastudováními v londýnském divadle Globe rozhodla jsem se dát šanci druhé variantě. Protože každoroční festivalový cyklus Shakespeare for Breakfast mi místní divadelní kritik popsal jako zábavu pro středostavovské rodiče v naleštěných botách předvádějící svým dětem, jaká „cool“ legrace Shakespeare může být a že rozlévané kafe v tomto podniku není o nic lepší (recenzent použil ostřejší výraz), padla má volba na progresivněji znějící titul Shit-faced Shakespeare (Magnificent Bastard Productions).

Přeplněné auditorium v půl dvanácté v noci, dokonce s diváky, kteří zaplatili vstupné, ale nebylo je už kam usadit (jen asi polovina z nich tu byla poprvé!), to vše slibovalo nezapomenutelný zážitek. Nikdo mě ale nevaroval: je-li vám třicet a jste zcela při smyslech, mnoho povyku pro nic vás rozpláče. Zápletka inscenace byla převzata z právě této komedie, ale pochopitelně v ní nebylo ani zbla ze Shakespearovy rétoriky. Zato ji rámovalo entrée oplzlé kabaretiérky.

Hra je ohlodána na kost vánoční pantomimy (populární žánr v zemích Commonwealthu, který se řídí závaznými, snadno rozpoznatelnými konvencemi, jako je třeba hromadné bučení při odchodu záporného hrdiny ze scény doprovázené jeho zákeřným hurónským smíchem). Veškerý zdroj humoru visí na bedrech pro daný večer vybraného herce (v mém případě herečky), kterému pravidla hry uložila zlít se před představením takzvě „pod obraz“. Nemůžu se rozhodnout, jestli je nezajímavější sledovat děj, nebo opilou diváckou hvězdu, která představení „krade“ (nemá, myslím, cenu rozepisovat se o peripetiích představení). Ani evidentně obstojný herecký soubor na mrzuté tečce za mou letošní výpravou do Edinburgu nic nezměnil.

Performer převrací pozorovatelovo zakotvené vnímání prostoru. Záběry kamery vnucují dojem, že performer „stojí ve vzduchu“ – z inscenace Leo souboru Circle of Eleven. FOTO ARCHIV

Kvantita versus kvalita

Edinburgh Fringe je festivalem tisíce možných tváří. Vybrané inscenace představují jen střípek z eklektické mozaiky. Za sebe jsem však uvítala, že se letos poprvé místo stand-up komiků, s nimiž je pověst Fringe neodmyslitelně spjata a kteří v oblibě u publika tradičně hrají prim, navýšil počet nekomediálních divadelních souborů. Byť – jak jsem se dočetla – jen o deset procent. Je-li ovšem tento trend každoročního nárůstu nabídky (a dodejme, i poptávky) pozitivním a především dlouhodobým rysem, je otázka, jež se hodně na festival diskutovala. Kvalita je totiž stále víc podrývána kvantitou. S tím ale musí festival, který se chlubí absencí jakýchkoli přístupových kritérií, počítat. Jedinou podmínkou vystupování na Fringi je finanční zaopatřenost účastníků (musí být schopni zaplatit registrační poplatek, pronájem prostor, ubytování a dopravu). V daném ovzduší se pak v jejich prezentaci čím dál více prosazuje marketingový zřetel. Mohutnějící rozpočet propagační kampaně prověřených performerů snadno nezavedeným umělců „polyká“ dění neznalé publikum. Jak podotkla Lyn Gardner z Guardianu, v porovnání s uplynulou dekádou jsem tento rok příliš často seděla v hlavních sálech a sledovala tam mladé soubory hrající jen pro hrstku diváků. Konkurence, generující stále větší tlak na potřebu „prodat“ své představení, navíc umenšuje ochotu přítomných souborů riskovat. Ansámbly, které se do Edinburghu vracejí častěji, tak raději opakují postupy, se kterými již zde sklidily úspěch. Přesto se na Fringi vždy najdou inovativní a provokativní produkce, jejichž odvaha dokonce někdy jde i ruku v ruce s uměleckou hodnotou. Budiž za to tomuto festivalu a především odvážným souborům či jedincům vzdán královský hold. A buďme rádi, že se mezi ně letos pozitivně zapsaly i tři české produkce.

Autorčiny edinburské reportáže – některé části jsou zde použité – z festivalu jsme v létě publikovali na i-DN v seriálu Edinburské ochutnávky – pozn. red.