Předsudky dostávají vždycky víc prostoru

Jednou jsem v novinách narazil na noticku, kde stálo, že ve věkové skupině 17–23 let, u mladých heterosexuálů, se dramaticky zvýšil výskyt chlamydiové infekce. Uváděli to jako doklad toho, že se méně používá ochrana. Podle jedné univerzity se vědci obávali, že kdyby se v této skupině rozšířil virus HIV, začal by se šířit jako lavina. Ale tohle byla jediná zmínka, jinde se o tom mlčelo. Kladl jsem si otázku, kam se poděla celá ta debata, proč už o HIV nikdo nemluví tak jako v době, kdy jsem v tom věku byl já. Měl jsem chuť napsat příběh o dívce a chlapci, kteří se ocitnou v situaci, kdy se jeden z nich nakazil a před druhým to tají. Pak jsem si uvědomil, že na HIV mají všichni hodně vyhraněné názory – že ho dostanou jen homosexuálové a narkomani –, a tehdy jsem se rozhodl, že se od tohoto předsudku odpíchnu a napíšu subverzní příběh o lásce, která nad předsudky zvítězí.

Kromě toho mě zajímalo, jak se o HIV a AIDS hovoří, zajímala mě stigmatizace nakažených, jejich dvojité vyloučení a těžkosti, se kterými se setkávají. To, jak nevědomost a předsudky dostávají víc prostoru než diskuse o boji s nemocí, o smutku, ztrátě a o právech všech zúčastněných.

Se hrou Po Fredrikovi jste objel prakticky celé Švédsko, představení bylo asi sto. Byla to představení pro školy?

Na představení chodili hlavně mladí diváci, ale o školní představení nešlo. Divadlo se snažilo pomocí marketingu oslovit mladé diváky a to se také povedlo. Je sice pravda, že někdy přišly celé třídy, ale to bylo z jejich vlastní iniciativy a nikdo nepřišel z donucení.

Navštívil jste scénické čtení hry Po Fredrikovi v podání pražského Divadla LETÍ. Jaký je to pocit dívat se v cizím jazyce na monodrama, které jste sám napsal a ve kterém jste sám asi rok a půl hrál?

Byl to naprosto magický zážitek. Vidět to, prožít to a vědět, že celý tým dal tolik času a energie do něčeho, co vlastně byl můj projekt, část mé minulosti – to všechno bylo neuvěřitelně silné. Celé scénické čtení jsem probrečel, vůbec jsem na něco takového nebyl připravený. Navíc scénografie, hudba, herecký styl, to všechno se tolik podobalo našemu představení, že to bylo skoro až děsivé. Současně byl Ivanův projev na scéně velmi citlivý, klidný a vřelý.

Hraje se ve Švédsku současná domácí dramatika, nebo švédská divadla preferují světové klasiky?

Švédská dramatika se hraje na většině scén, ale jedním z úkolů státních divadel je hrát klasiky a ti se potom většinou těší největší pozornosti, ať už je to Ibsen, Čechov, Shakespeare a další.

Existuje ve Švédsku nějaký systém státní podpory, stipendia, ceny, speciální festivaly pro současnou dramatiku?

Ano, ve Švédsku funguje průběžná podpora pro dramatiky a překladatele divadelních her. Ale pokud jde o soutěže, vůbec se nedá mluvit o žádné kontinuitě – vznikají a zase zanikají. Některá divadla, hlavně menší, nezávislé skupiny se věnují výlučně nově napsaným dílům a častěji od autorů přijímají nové hry.

Jak jste se vlastně stal dramatikem?

Pracoval jsem jako herec a postupně jsem dostával možnost rozvinout to, co jsem napsal už dřív, když jsem pracoval v divadle Atelierteatern. Reakce na výsledek byly pozitivní, zanedlouho jsem se stal rezidentním dramatikem a začal jsem pro divadlo psát nové věci.