Preissová transformovaná
Takřka pětisetstránkový svazek Gabriela Preissová: Realismus v intermediálních transformacích klame názvem, a to hned natřikrát. Za prvé rozsahem – skoro polovinu vydatného počtu stran tvoří textové přílohy. Za druhé první polovinou názvu – nejde totiž o monografickou práci o Gabriele Preissové, ba ani o Gabriele Preissové dramatičce (i když k té je zde slušně nakročeno). Za třetí druhou polovinou názvu – nejde ani o teoretickou publikaci o transformaci díla mezi médii, ani o soustředěnější zkoumání toho, co lze v oněch transformacích s realistickými díly provádět.
Co tedy máme před sebou? Soubor studií, jejichž společným jmenovatelem je, že jsou věnovány dílu Gabriely Preissové v takové či onaké souvislosti s adaptací. Což je ovšem spojení dost vágní – vedle sebe tak stojí text věnovaný Preissové adaptaci Kukučínova Neprebudeného spolu s pojednáním o filmových verzích Její pastorkyně, text o Preissové dramatickém propadáku Ve stínu závodiště spolu s rozborem Pitínského divadelního scénáře Její pastorkyně. Zároveň se stálým zdůrazňováním témat „adaptace“ a „intermediality“ sugeruje větší provázanost knihy, než abychom ji mohli brát jen jako pouhý soubor studií „na téma Preissová“.
Nestorka české literární historie Jaroslava Janáčková (abych ve třetím odstavci recenze konečně odtajnil autorku knihy) představuje Preissovou jako autorku, jejíž eminentně rychlý autorský vzestup vyvrcholil značně předčasně – i v povídkové tvorbě (Obrázky ze Slovácka, Korutanské povídky), i v dramatu (Gazdina roba, Její pastorkyňa) napsala to nejlepší zhruba do své třicítky, aby se posléze věnovala „populární literatuře“. Právě pasáže, v nichž Janáčková pojednává o podřízení se nárokům „psaní pro každého“, patří k nejlepším partiím knihy – ať jde o adaptaci Neprebudeného (kterého Preissová upravila pro regionální týdeník v podobě „zjednodušujícího digestu“), či o přepis vrcholného dramatu Její pastorkyňa do románové podoby. Janáčková tato „přizpůsobení se kódu populární literatury“ nevnímá a priori jako estetické selhání či honbu za ziskem – to zřejmě ani materiálně solidně zajištěná Preissová neměla zapotřebí –, ale coby snahu komunikovat se čtenářem mimo elitně profilované edice a periodika, a přijmout tudíž estetické postupy, které taková komunikace vyžaduje. U Preissové adaptace Pastorkyně do románové podoby věcně pojmenovává, v čem rozmělňuje příběh dramatu a zplošťuje jeho postavy, ale stále o její ambici „psát pro všechny“ píše nepovýšeně, s rozlišujícím porozuměním.
Nejrozpačitěji oproti tomu působí pasáže, které jsou věnovány filmovým a divadelním adaptacím – tady prostě autorka není zdaleka tak doma jako na poli literárním (což v úvodu se sympatickou skromností dodává). Dostatečně není doceněno, že „intermediální transformace“ je prostě také překlad z konvence do konvence – a aby mohl být patřičně analyzován, je třeba důkladné znalosti obou konvencí. Janáčková na jedné straně velmi odstíněně zařazuje Preissovou do literárních konvencí její doby, na straně druhé dobový kontext divadelních a filmových verzí takřka pomíjí – třeba při úvahách o přepisu povídky Gazdina roba do stejnojmenného dramatu se neuvažuje o tom, nakolik se Preissová musela podřídit dobové dramatické konvenci, onomu Freytagovi, kterého dle vlastního doznání četla s velkou nechutí. Leckdy se zde konstatuje jako závěr analýzy to, co vyplývá zákonitě z povahy daného média, leckdy se dočítáme až naivně působící zjištění (Divadelní inscenace však mohou celou tu situaci realizovat v různém pojetí. V divadle našeho času je iluzivnost nahrazována „náznakem“ a „akční scénografií“…).
Opulentní rozsah knihy se ovšem plně ospravedlňuje při studijním použití. Celkem čtyři verze Její pastorkyně zveřejněné v textové příloze – Preissové původní drama, Janáčkovo operní libreto, scénář J. A. Pitínského a Wernischovo přebásnění – doprovází DVD s oběma filmovými verzemi. Cestu komparativní analýzy, kterou vykonala autorka knihy, si tak může pověstný „zvídavý čtenář“ projít s nemalým užitkem sám – materiálu je zde k tomu předloženo dost a dost.
Poté, co Jaroslava Janáčková zúročila svůj mnohaletý zájem o dílo Boženy Němcové ve svazku Božena Němcová. Příběhy – Situace – Obrazy (2008) a shrnula své kratší studie věnované české literatuře 19. století do publikace Návraty: K české literatuře od K. J. Erbena po Ladislava Fukse (2012), je kniha o Gabriele Preissové třetím výrazným plodem autorčina pozdního tvůrčího období. S lítostí podotýkám, že ze zmíněné trojice svazků je po mém soudu tím nejslabším.
P. S. Množství pomlček užitých v této recenzi je věnováno postřehu Jaroslavy Janáčkové, že pomlčky členící věty uvnitř (…) patřily k zálibám předělu století.
P. P. S. Vzkaz divadelníkům – jeden z podstatných kladů knihy je v tom, že se zde poprvé důkladněji píše o nedoceněném přebásnění Její pastorkyně Ivanem Wernischem, které bylo zatím uvedeno jen roku 2003 ve Východočeském divadle v Pardubicích. Jeho osobitá adaptace, která značně zkracuje Preissové text, zbavuje ho nářečních prvků a převádí do dynamického volného verše, by si zasloužila další uvedení.
Jaroslava Janáčková: Gabriela Preissová: Realismus v intermediálních transformacích. Vydala Academia, Praha 2015. 474 stran.
Komentáře k článku: Preissová transformovaná
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
