Překladatel na cestě k Shakespearovi
Rok po předčasné smrti Jiřího Joska mu vyšla drobná knížka Na cestě k Shakespearovi. Jejím jádrem je habilitiční práce z roku 2007, kterou autor v následujících letech rozšiřoval jako samostatnou publikaci, ale nedokončil k vydání.
Zásluhou autorovy dcery, překladatelky, anglistky a bohemistky Zuzany Joskové, se nám této knížky dostalo. Je cennou připomínkou i odkazem tohoto významného překladatele a potěší nejen zájemce o stále aktuální problematiku shakespearovského překladu, ale také četné Joskovy přátele, spolupracovníky a studenty – nás, kdo na něj rádi a vděčně vzpomínáme jako na laskavého a přejícného člověka. Navíc Joskovy překlady Shakespeara nadále zůstanou nedílnou a nesmazatelnou součástí české divadelní i knižní kultury.
Počínaje Romeem a Julií v roce 1985 překládal Josek Shakespeara až do konce svého života. Zprvu na zakázku, z podnětů divadel, televize a filmu nebo knižních redaktorů. Některé hry pak i sám režíroval. Od roku 1998 své překlady, jevištně prověřené, publikoval ve vlastním nakladatelství Romeo. V posledním desetiletí vydával i překlady vytvořené z vlastního podnětu. Celkově přeložil 34 Shakespearových her – tedy až na tři či čtyři tituly celé Shakespearovo dramatické dílo.
Vydaná knížka obsahuje, jak vystihuje podtitul, Joskovy překladatelské reflexe. Po krátkých úvodních kapitolkách o problematice překladu dramatu – a specificky překladu shakespearovského – následuje jádro svazku, kapitola nazvaná Vlastní přístup k interpretaci a formulaci díla. Tady Joskův hlas i tvůrčí postup vycházejí na povrch nejzřetelněji, pojmenovává i obhajuje svá osobitá překladatelská řešení i celkové koncepce. Zároveň je zde nejvíce patrné, že autor knihu nedokončil.
Na jednu stranu je zjevné, že jednotlivá témata rozšiřoval, doplňoval i aktualizoval – jak postupně překládal další hry, nabýval nových zkušeností, cizeloval svůj osobitý překladatelský rukopis a reflektoval vydávanou teoretickou literaturu. Na stranu druhou jsou vydané překladatelské reflexe nutně tak trochu membra disjecta a nám nezbývá než spekulovat, co dalšího měl Josek v úmyslu reflektovat a do knihy zařadit.
Ač rozsáhlá a o vlastním přístupu výstižná, nemůže být ústřední kapitola knihy vzata za autorovo celkové překladatelské krédo. Celá polovina této kapitoly (65 stran), tedy třetina rozsahu celé knihy, se zabývá problémem překladu slovních hříček. Osvícenský kritik Samuel Johnson před dvě stě padesáti lety prohlásil, že slovní hříčka byla osudná Kleopatra, pro kterou byl Shakespeare ochoten obětovat vše. Často na tento bonmot myslím, když čtu českou kritiku shakespearovského překladu. Tento banální problém (a nejnižší typ humoru, jak před sto lety napsal Antonín Fencl) nabobtnal v našem prostředí do nesmyslných rozměrů. Jiří Josek samozřejmě dobře věděl, že Shakespeare nejsou slovní hříčky a že jejich překlad nepředstavuje polovinu jeho překladatelského umění ani nemá tak prominentní místo v jeho vlastním přístupu – na rozdíl třeba od jeho vlastní divadelní a režijní zkušenosti. Troufám si spekulovat, že kdyby bylo Jiřímu Joskovi dáno knihu dokončit, nejen by v ní figurovaly nové oddíly, ale ona část o slovním humoru by byla redukována ve prospěch propojení slova a jevištní akce – jak sám v úvodu zdůrazňuje.
Úvodní kapitoly a sem tam i kapitola stěžejní stále nesou stopy někdejší kvalifikační práce – a to nejen stavem poznání roku 2007, ale i poněkud neústrojným propojením jistého povinného penza translatologické a teatrologické teorie, která v kontextu Joskovy vlastní překladatelské praxe působí cize. Podobně i postřehy o překladatelských problémech daných odlišností jazykových či kulturních kontextů.
Jakkoli opodstatněné mohou tyto odlišnosti být a jakkoli jsou zásadní teorie dramatu J. L. Styana nebo translatologie Jiřího Levého či Susan Bassnett, Joskovo vlastní překládání jakožto žitá, autonomní a sofistikovaná umělecká praxe bude vždy klíčové. Toto žité vědění, zhmotněné v Joskově rozsáhlém překladatelském díle, budou muset teoretikové teprve kriticky reflektovat. Spíše než o dobový či současný anglický divadelní kontext a myšlenkové trendy translatologie či teatrologie jde o umělecký, kulturní a provozní kontext Joskova díla, který ho jako jedinečného, osobitého a často i svérázného tvůrce v oblasti překladu spoluformoval.
Na cestě k Shakespearovi v tomto nutném kritickém a uměleckém zhodnocení a docenění sehraje důležitou roli jako nedokončené, ale cenné reflexe zásadní postavy moderního českého divadelního překladu.
Jiří Josek: Na cestě k Shakespearovi (Překladatelské reflexe). Ed. Zuzana Josková. KANT pro AMU, Praha 2019, 204 stran.
Komentáře k článku: Překladatel na cestě k Shakespearovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
