Podnět k projektu zhudebněných básní Jana Zábrany vzešel od Martina Brunnera. Vybavíte si, co jste cítila, když jste si poprvé přečetla básně, které jste měla zpívat? A vyvinul se nějak během práce váš vztah k nim?

Ano, první báseň, ke které jsem se skrze Martina a jeho hudbu dostala, se jmenuje Holubi. A hned napoprvé jsem se setkala s tématem, o kterém jsem sama dlouho přemýšlela. Není příliš přitažlivé, a tak se o něm často nemluví, přesto se jím lidé zabývají možná více, než si připouštíme. O některých tématech se zkrátka špatně hovoří a poezie je nádherný způsob, jak to vše vyjádřit. Nejen v tom je Jan Zábrana mistr. Pro mě tedy dokázal vyjádřit ten prostor mezi slovy, myšlenku, která se týká kupříkladu tématu smrti a jaké je vlastně naše poslání a místo na světě. To vše s pokorou, avšak věcně a bez patosu … „Život je jen okamžik, jenom rozplynutí, náš všech ve všech ostatních, dar jim nabídnutý…“ Je v tom vše, k čemu jsem ve svém přemýšlení došla, přitom řečeno s neobyčejnou lehkostí a krásou. Nadále nacházím v jeho verších další vrstvy.

Ačkoli byl Martin Brunner jakýmsi „ideologem“ projektu, do jaké míry jste vy sama jako hlavní nositelka obsahového sdělení ovlivňovala výběr básní?

Já jsem v celém procesu byla spíše doprovodný prvek. Martin byl Janem Zábranou už dlouho uchvácen. Nejprve ho poznal jako vynikajícího překladatele, až potom se k němu přes jeho deníky dostal blíže, nakonec se ponořil do jeho poezie. Martinova ponoru a výběru si velmi cením. Je to velmi citlivá práce plná úcty. A já zase chovám úctu k práci Martina Brunnera. Takže jsme vytvořili takový „řetěz úcty“ (smích). Když ke mně Martin přišel s nabídkou spolupráce na albu Zábrana, přiznám se, že jsem z toho jistý respekt měla. Ctím ale moment inspirace, který vnímám téměř jako posvátný a pak tedy skoro jako povinnost následovat tuto hudební intuici. Kdybych ale snad s nějakým tématem či hudebním materiálem nesouzněla, určitě bychom to s Martinem řešili. To se ale nestalo. Hudba zůstala až na malé změny ve frázování a velmi drobné úpravy melodie zcela stejná tak, jak ji Martin zapsal do not. Hudba byla zcela inspirována verši a životním příběhem Jana Zábrany. A já jsem skutečně vděčná, že jsem se skrz Martina Brunnera dostala k ikoně jménem Jan Zábrana blíže a díky Janu Zábranovi mohu zpívat o tak potřebných tématech.

Některé Zábranovy básně, které zpíváte, mají vcelku pravidelnou strukturu, některé jsou ale poměrně rozvolněné. Byl u těch druhých nějaký zásadní problém, jak je nafrázovat do písní?

Martin s textovým materiálem pracuje velmi dobře, takže jsme už jen dolaďovali přízvuky a frázování tak, aby vše znělo co nejpřirozeněji česky. To není vždy úplně lehké a někdy se člověk nad těmi přízvuky pěkně potrápí. Jindy je zas potřeba se na to i trochu vykašlat a dopřát tomu tím jakousi lehkost. V tomto případě se ale do materiálu zasahovalo opravdu minimálně.

Mnohé ze Zábranových básní jsou velmi osobní, reflektují jeho konkrétní zážitky. Je těžké zůstat u takového materiálu autentická jako zpěvačka?

Dle mého názoru není v Čechách rodiny, které by se nedotkl komunistický režim. Zasáhl do našich všech životů, a i nyní my všichni neseme více či méně jeho následky. I moje rodina byla velmi ovlivněna, dědeček vyhozen z vysoké školy, dělal čtyřicet let místo v diplomacii lakýrníka železničních konstrukcí. Babička byla popotahována kvůli víře, zbytek rodiny ve stálém stresu a pod drobnohledem státní bezpečnosti kvůli emigraci některých rodinných příslušníků. Takže já jsem s identifikací a vcítěním se do tématu neměla vůbec žádný problém, naopak. Jsem moc ráda, že se k tématu můžu vrátit a třeba tím pomoci k částečnému zahojení tohoto rodinného traumatu, které, jak už jsem podotkla, najdeme napříč celou naší společností. Mám pocit, že to všem těm poškozeným skoro až dlužíme. Myslím si, že je vlastně ideální doba se k tomuto tématu po časovém odstupu vrátit, dokázat nejen odpustit, ale zejména si z toho něco vzít, protože jak víme, historie se bohužel může opakovat.

S projektem Zábrana teprve začínáte koncertovat, ale několik vystoupení už máte za sebou. Jak posluchači na tyto poměrně těžké a často pochmurné písně reagují?

Za sebou máme pět koncertů v Čechách, jeden v kanadském Vancouveru a jeden v New Yorku. Posluchači, kteří na Zábranu jdou, ať už je to kdekoliv, vědí, co je zhruba čeká. Často se pak chtějí zdržet, povídat si o tématu, o Zábranovi i o hudbě. Je to jiná energie než na ostatních koncertech. Jsem z toho moc mile překvapena. Je cítit, že síla Zábranových slov je magická a otevírá v lidech hlubší vrstvy.

Já osobně nepovažuji Zábranovy básně za pochmurné či těžké. Jeho básně jsou zkrátka takové, jaký byl jeho život. On se v tématu utrpení nijak nevěnuje, nevyžívá se v něm a rozhodně se nijak nelituje. Popisuje to, co se kolem něj děje a je jasné, že když vám zavřou rodiče jednoho na čtrnáct a druhého na šestnáct let do vězení za něco, co nespáchali, vaše realita se prostě změní. I proto je pro mě třeba píseň Mamince tak silná. Popisuje v ní svou cestu na návštěvu maminky do vězení. Bylo by skvělé, kdyby mohl napsat báseň o tom, jak za nimi jede jinam. Někam, kde je jim hezky. Namísto toho píše o bolesti, spříznění, stesku a tak silné lásce k mamince. Sama jsem matka a představa nuceného odloučení od mých dětí je pro mě strašná. Lidská krutost mě nepřestává udivovat a je třeba o těchto věcech mluvit a vynášet je na světlo, abychom si hlídali to, co můžeme lehce ztratit.

Ve druhé polovině loňského roku jste vydala sólový autorský debut Jinak. Letos v dubnu jste se svou domovskou kapelou Lanugo oslavila dvacetiletí novým albem Lanugo 2026. A teď přicházíte s Martinem Brunnerem se Zábranou. Není to na jednu zpěvačku trochu moc rozdílných aktivit najednou?

Ano, je. Uvažovala jsem nad tím, jak to rozvrhnout s vydáváním, aby to nepůsobilo roztěkaně, ale nakonec jsem došla k závěru, že si s tím nebudu lámat hlavu a prostě to vydám tak, jak to zkrátka přirozeně vzniklo a vyšlo. Dnešní doba je navíc tak specifická a nepředvídatelná, že nemá smysl něco od něčeho odvozovat či plánovat. Tento moment byl pro mě dost úlevný.

Věc se má ve skutečnosti tak, že na všech albech jsem pracovala dlouhodobě. Lanugo vznikalo šest let, Zábrana něco přes rok a můj sólový projekt Jinak dva roky. Na svět se jim ale chtělo všem přijít v rozmezí jednoho roku. Asi je to nějaký „můj rok“ (smích). Doufám, že různorodost jednotlivých projektů se může hezky podpořit. Hudba není soutěž ani business plán, ale náš život. A tak ať si žije vlastním tempem a přichází na svět tehdy, kdy sama chce. Asi to má nějaký důvod. V současné chvíli pracuji na dalším albu, na které se moc těším, ale o tom vám prozradím více, až přijde jeho čas.