O slavných psech a jejich lidech zdaleka není jen sled portrétů slavných, kteří propadli svým psům, těšili se z jejich lásky, bláznivin a zvláštností a trpěli, když o ně přišli. Snaží se poodhalit to úžasné tajemství, jímž je vztah člověka a psa, a na výjimečných jednotlivcích ukázat nejrůznější podoby a proměny tohoto vztahu, který trvá už patnáct tisíc let. Je to spojení, které v přírodě nemá obdoby a řekla bych, že lidé hledají u psů to co jim jejich vlastní druh neposkytuje, bezvýhradnou a nezištnou lásku. Vcítění se a také hravost, která nás tak brzo opouští. Je to jistě druh masochismu, chovat psy, kteří po vás neustále něco chtějí a mají ten až nesnesitelně dychtivý výraz sdělující: ukaž, člověče, co jsi pro mě připravil, kradou prádlo, boty a v horším případě obojí cupují. Ale život bez nich je nuda, to ví každý, kdo psa má nebo měl. A je to i, jak známo, značná citová komplikace, jelikož psi se dožívají mnohem méně let než my lidé a s tím je třeba se pokaždé srovnat, nejlépe pořízením dalšího PSA.

Originální i příznačný je už samotný výběr psů a jejich lidí. Od bezejmenné mladé ženy z prehistorické doby, jejíž hrob byl v padesátých letech nalezen na sídlišti Ain Mallaha severně od Galilejského jezera. Žena stočená do klubíčka se tiskla ke štěněti, což je přímo návod k spředení příběhu o této dávné obyvatelce Země a jejím čtyřnohém příteli. A Daňa ho umí vyprávět s velkým citem. Počínaje touto psí pramáti nás celkem čeká padesátka osobností, které se proslavily v nejrůznějších oborech (případně byli pomazanými hlavami jako Napoleon nebo Sisi, politiky od Churchilla po Havla, královskou milenkou jako Pompadourka) a spojuje je vztah ke psům. Občas jde o slavné spojení literární (London, Hašek, Kafka) nebo dokonce vztahující se k mytologii a historii. Nechybí tu Homérův Odysseův věrný pes Argos, autorka tu v řádu věci uvažuje, zda přece jenom Argos nebyla fenka. A také svatý Guinefort, chrt ctěný coby mučedník, který zachránil nemluvně a byl za to nespravedlivě a omylem zabit. Seznam majitelů psů zahrnuje velice kosmopolitní společnost rozprostřenou po několik století: Pablo Picasso, Andy Warhol, Wolfgang Amadeus Mozart, Agatha Christie, Alfréd Hitchcock, Marilyn Monroe, Elvis Presley, Arthur Schopenhauer, Lord Byron a tak dále.

Výživný je třeba příběh sběratelky Peggy Guggenheimové a jejího posledního psa Celindy, rasy lhasa apso. Celkem jich měla čtrnáct a všechny je pohřbila na zahradě svého paláce v Benátkách. Kdysi jsem tam na počátku devadesátých let při návštěvě jejího muzea, kde je umístěna především její osobní sbírka, zírala na náhrobní stély vždy pouze s jedním jménem a vůbec jsem nechápala, co to má znamenat. Že by hřbitov služebnictva…? Guggenheimová musela být příšerná osoba, bohatá a zpovykaná, která byla zvyklá všechno si koupit a nemohla pochopit, že jí šerpa Tenzing neprodal žádného se svých psů, kteří ho provázeli po Himalájích. Daňa ji vlastně nehodnotí, ale výmluvně dává fakta do souvislostí, obrázek nechť si každý udělá sám. Úplně odjinud a s jinou životní filozofií a zájmy je je Paula Moekel, žena německého podnikatele z Mannheimu a matka tří dětí, která byla upoutaná na vozík. Ta byla přesvědčená, že její pes Rolf mluví a napsala o tom řadu pojednání. Na začátku 20. století byla prý otázka, zda Rolf mluví, v Německu hojně probíraná. Paula Rolfa vyučovala, vyvinula pro něj jakousi psí morseovku a on jí třeba „vyklepal“, že psi na auta a cyklisty štěkají jen tak pro legraci. Jak Daňa píše, kdoví, co se v secesním bytě v Manheimu dělo, možná Paula tahala všechny za nos, ale každopádně každý majitel psa by si přál, aby ten jeho mluvil…

Jedna kapitola je věnovaná desítkám kříženců, pouličních tuláků i psů s rodokmenem, které mučil I. P. Pavlov při svých výzkumech. Propagátor vivisekce, který vážně tvrdil, že psi a zvířata nemají city, byl posedlý experimenty a pochopitelně nikdy svého psa neměl. Jak autorka trefně srovnává, jeho metody se od těch, kterými chtěl Stalin stvořit novou odolnou lidskou rasu, vůbec neliší, trápení lidí a psů mělo stejný základ.

Pak je tu pes Lump, zvaný Lumpito, kterého Pablo Picasso zřejmě miloval více než své děti a také ho portrétoval a modeloval. Nebo Nipper, kříženec Jacka Russela a foxteriéra, jehož portrét, na němž zírá do gramofonového trychtýře, oblétl svět jako jedna z prvních účinných reklam. His Master´s Voice je nesmrtelná reklama a její autor Francis James Barraud, jinak nepříliš úspěšný britský malíř vešel do dějin. A kdoví, komu vlastně ten pejsek naslouchal, že by opravdu hlasu svého zemřelého pána, jenž byl Francisovým bratrem a malíř mu jej pouštěl, aby zmírnil jeho žal? Každopádně má tak zvídavý a inteligentní výraz, že není divu, že se obraz stal jednou z nejúspěšnějších obchodních značek vůbec.

Nemá smysl převyprávět další příběhy, všechny jsou pozoruhodné, svěže napsané, když si to příslušný „páníček“ zaslouží jsou i příjemně ironické až sarkastické. Jsou i bizarní, groteskní, dokonce i drásavé. Až na výjimky z nich vyplývá, že pes dokáže polidštit každého neřáda a je to také bytostný demokrat. Autorka v nich nachází i všelijaké kulturně-politické souvislosti i vazby na české prostředí. Pokud jde třeba o Nippera, kdo si vzpomene na skvělou Skoumalovu a Dědečkovu píseň Starej pán z alba Poločas rozpadu, které tak geniálně postihlo závěr komunistické éry u nás. Starému pánovi se na desce točil pes a vzpomínal, na dobu, kdy jezdil do Paříže bez doložky a v kufru neměl žádné závaží. Dokonale vystiženo, jestli pak dnešní dvacetiletí vědí, co tím chtěl básník říct. Tak snad jim to někdo objasní, i když je vlastně dobře, že to nevědí, jen aby z té nevědomosti zase něco nepřivolali.

Ale zpátky ke psům, najdeme zde i podvraťáka Tippyho, prvního psa Marilyn Monroe. Té psi suplovali otce i partnery, s kterými jí to opakovaně nevycházelo. Náhradní tatínkové ji dávali psy, píše Daňa, dostala čivavu Choo-Choo, od Sinatry maltézáka Mafa, s Millerem měla baseta Huga, Jediný Maf z živých tvorů byl pak svědkem jejího konce. Lidé prý ji pokousali mockrát, pes ani jednou. Pěvkyně Callasová zase ujížděla na pudlech, Paul McCartney miloval svou bobtailku Marthu a hudebně ji pojednal. A jeden z nejtrefnějších portrétů patří Václavu Havlovi a jeho kníračce Ďule, pojmenované po maďarském premiérovi Guylovi. Je psán s láskou a pochopením pro slabosti mužů, kteří podléhají ženám a obětují jim i své čtyřnohé miláčky. A hlavně je plný humoru i láskyplné jízlivosti vůči dramatikovi a exprezidentovi. Právě na jeho vztahu ke psům se tak nádherně vyjevuje jeho letora. Třeba když mu jeho kníračka Aida a Danin rovněž knírač Moula sežrali pekáč plný masných laskomin pro hosty, za bolševika tak těžce sháněných, nevyprášil jim kožich, ale odvedl je stranou a tam je podrobil zdvořilému kázání. Ďula byla velmi svérazná fena, která zřejmě dokázala poznat ideologického odpůrce na hony. Olga Havlová ji přivedla na založení Ceny Alfréda Radoka do Auro-pontu, který tehdy začátkem 90. let sídlil ve Soukenické ulici na Starém Městě pražském. Redaktorka Rudého práva se k ní velmi měla, ale Ďula na ní zírala dosti pohrdlivě, ba i výhrůžně, což paní nechtěla vzít na vědomí. A tak jí Ďula rafla, ne moc, ale stačilo to. Madam se dala na ústup a po jejím odchodu jsme všichni, kdo Ďulin zásah viděli, řvali smíchy.

V pestrém a dostačujícím výběru psů a jejich pánů by si vzhledem k českému prostředí zasloužil být Maxipes Fík, jelikož grafik Jiří Šalamoun uměl v kresleném filmu skvěle vyjádřit moment, kdy si pes lehá, tak nějak padá a přitom se skládá pod sebe. Ale to mě jen tak napadlo. Kniha je navíc vybavená výtečně vybranou a výmluvnou fotodokumentací. A u některých kapitol jsou QR kody, které odkazují na videa k příslušnému tématu.