Přesgenerační přelet loutkářského hnízda (No. 6)
Kolegyni Marcelu Magdovou bohužel neznám. Doslechl jsem se, že mě jako studentka DV FFUK „ještě zažila“, z čehož usuzuji, že by měla mít těsně před diplomkou, anebo chvíli po ní.
Nemělo by alespoň loutkové divadlo přinášet trochu snů a iluzí? Snímek archiv
Mezi námi ční historický rozdíl dvou generací, se všemi /ne/zkušenostmi , /ne/znalostmi i /ne/vědomostmi, které její, pro mne záviděníhodný a krásný věk přináší. Čerstvá generace, která na rozdíl od nás, starých, může při troše píle všechno dohnat, doučit se a překročit nás, napůl již ležící. Úvodem svého referátu ze druhého dne přehlídky mě potěšila. Svůj Přesgenerační přelet loutkářského hnízda (No. 4) zahájila takto: V pohádkách a příbězích druhého přeletového dne totiž nezůstal ušetřen nikdo. Cynismem, krutostí až brutalitou se to v nich jen hemžilo. Tohle, že je náš svět?! A kde zůstaly ideály? Netvrdím, že je snad lepší sledovat k uzoufání rozbředlé telenovely, kde láska vítězí a zlo je po právu potrestáno, ale takovou koncentraci negace, jaké byly v sobotu podrobeny moje smysly, jsem už dlouho nezažila. Dospělý divák se s tím nějak vyrovná, není žádná prvnička, ale co děti?! Nemělo by alespoň dětské divadlo přinášet trochu snů a iluzí? Tyto úvahy mě napadají na základě programového letáku, kde je uvedena vhodná věková hranice návštěvníků jednotlivých představení. S výjimkou posledního — Amberville, kde se vyskytuje číslovka čtrnáct, kde by ale upozornění mělo platit obecně pro jedince slabších povah bez ohledu na stáří — byly inscenace určené dvanáctiletým, v případě první dokonce pětiletým mrňousům. I ty se musí zkrátka vyrovnat s tím, že… Jaké si to uděláte, takové to máte.
Pohádka je jedním z nejdrastičtějších znásilnění skutečnosti v lidském vypovídání o světě (z instalace výtvarníka Josefa Bolfa na letošním PQ) Snímek archiv PQ
Přesné, ale a zároveň, dovolíte-li, Marcelo, naivní a nepoučené. Opět musím odkázat k základní příručkové literatuře, snadno dostupné všem poučení chtivým čtenářům: Základní pojmy divadla, nakladatelství Libri + Národní divadlo, Praha 2004. Oproti již zde doporučovanému heslu žánr, dnes heslo Pohádkové drama (autor Dalibor Tureček z Budějovické univerzity, náš nejlepší odborník na tuto oblast). Redakční úvod k heslu: …definice je odvislá od definice žánru obecně literárního, pohádky. Ten se během 19. století, především vlivem postupného většinového přesunu celého žánru do funkční oblasti umění pro děti, obsahově zúžil a zvláště v oblasti dramatu jednostranně přiklonil k vyznění v „happy-endu“. Pohádka dnes patří k několika málo literárním žánrům s jednoznačným vymezením dobra a zla: pokud není zlo přímo potrestáno, alespoň nesmí pozitivně uspět; naopak dobro musí být odměněno a kladné postavy musí mít v závěru před sebou pozitivní životní perspektivu (nebo alespoň v životě posmrtném, v ráji).
Díla takto úzce vymezeného žánru často neříkají, jaký svět je, ale jaký by podle nejhlubšího přání lidstva být měl; je to vlastně insitní verze „božího království na zemi“, tedy nastolení absolutní, všeobecné spravedlnosti. Pohádka je tak jedním z nejdrastičtějších znásilnění skutečnosti v lidském vypovídání o světě. Příběh s otevřeným nebo dokonce tragickým vyústěním není v kontextu dnešní češtiny obecně za pohádku považován, bylo by to v rozporu s ustálenou sémantikou pojmenování“ (s. 215).
Aplikujeme-li zpětně na tituly prvního dne Přeletu…, nevyvstává nejmenší problém. Nastolené etické normě odpovídají vyznění představení Volání krve (Červená Karkulka 3), Zlatovlásky i Kočičičího krále. Nakonec vždy vítězí dobro! Aplikujme dále na pohádky programu sobotního a nedělního!
Sobota
Jabloňová pohádka. Referoval jsem již, navíc tedy jen zoologická glosa: jelen by neměl „bokem“ poznamenat: My srny, žereme všechno. Srna není samička od jelena! Jelen má laň, srna srnce. Nemaťte děti!
Hluboko v lese (Perníková chaloupka). Theaterautomat, referoval jsem.
Neděle
Ó, ta zlatá husa, jak se leskne a jak je cenná, všechny si přivábí a přilepí… (Buchty a loutky: Zlatá husa). Snímek archiv festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem
Zlatá husa – Buchty a loutky. Text je asi kolektivním dílem, režie Marek Bečka + kol; two men show. Tentokrát hráli Kristina Maděričová a Radek Beran. Svým způsobem dnes již standardní komorní loutkové marionetové divadlo s odkrytým voděním loutek. Vedle brilantních hereckých výkonů – suverénně stříhané hlasy řady postav nejrůznějšího stavu, věku i „kouzelnosti“ – a vynalézavé, stylově vkusné výpravy spatřuji jádro úspěchu ve velice dobrém textu, který má čáku na to, aby jej znovu a znovu hrála i další divadla. Dějiny divadla to běžně znají – ze zdařilého opusu autorského divadla se stává repertoárový titul (např. provázkovská Balada pro banditu). Syžetově zcela v normě klasické pohádky, dobro vítězí, zlo je potrestáno.
Čmukaři – typické amatérské autorské divadlo v nejlepším slova smyslu. Snímek archiv festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem
Medvídek Pú nebo tak nějak – Čmukaři, Turnov /dříve Modřišice/. Scénář Jaroslav Ipser, Daniela Weissová a Romana Zemenová, kteří všichni též režírovali i hráli. Typické autorské amatérské divadlo v nejlepším slova smyslu. Čmukaři jsou jedním z nejzkušenějších amatérských divadel u nás, dlouholetá první liga a záruka kvality. Jako vždy perfektně kontaktní představení, přesná animace, hlasově dokonale zvládnuté, suverénní podání odkryté animace. Úžasný kontakt s publikem, především s předškolními dětmi v popředí hlediště, děti komentují, napovídají.
Je tu jen, s Ivanem Vyskočilem řečeno, „vakl“ ohledně autorství; původ je v prózách A. A. Milneho (1862 – 1956), jejichž protagonistou je jeho synek Christoipher Robin: Winnie-the-Pooh a The House at Pooh Corner (1926, 1928, č. obě v překladu Hany Skoumalové s názvem Medvídek Pú, poprvé 1938, do roku 2008 vyšlo 20x). Na mediální interpretace má od roku 1961 autorská práva společnost Walt Disney. V našich loutkových divadlech se za „normalizace“ hrávala dramatizace sovětského autora M. M. Koroleva v překladu Jany Klusákové (Dilia, 1983). Byl to častý titul v repertoárech českých loutkových divadel. Ekonomické kouzlo spočívalo v tom, že SSSR (na rozdíl od ČSR) nikdy nepřistoupil ke všeobecné mezinárodní úmluvě o autorském právu, takže sovětským autorům nemusel žádný zahraniční uživatel nic platit – a ovšem „vice versa“. Samozřejmě, od našeho komunistického režimu nebylo moc „košer“ platit Korolevovi do SSSR a na Milneho se vykašlat, ale dělo se. Přitom Milneho autorská práva platí, stejně jako všechna jiná, do sedmdesáti let od autorovy smrti, tedy do roku 2026. Ovšem: Čmukaři jsou „jen“ amatéři…
Jestlipak se z této náročné cesty vrátí Plaváček s úspěchem? Snímek archiv festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem
Plaváček (Tři zlaté vlasy Děda Vševěda) – Divadlo Lampion, Kladno. Klasická pohádka v dramatizaci Milana Pavlíka, režie Karel Brožek. Reprodukovaný hudební podkres pod celým představením není, velice podezřele, uveden ani v materiálech k Přeletu, ani na webovkách Divadla Lampion; že by šlo o utajení kvůli autorským právům? Hudební znalec nejsem, ale jakési názvuky mi trochu připomínaly hudbu Václava Trojana k Trnkovu Císařovu slavíkovi, ale nebyla to ona. Po delším pátrání jsem zjistil, že jde o dílo Trojanova slavného souputníka Bohuslava Martinů – úryvky z baletu Motýl, který dupal. Že by přece jenom ty tantiémy?
Archetypální „migrační motiv“, opuštěné anonymní dítě plovoucí v koši (srov. Starý zákon – Mojžíš). Hlediště velkého sálu Minoru, bohužel – neděle, 15 hod. – opět poloprázdné. Tatínkové zírají na FED Cup? A na co zírají maminky, tetičky?!
Děj postupuje jako sled klíčových momentů syžetu, tvůrci zjevně a oprávněně počítají s tím, že diváci si je propojí sami. Krásně a výrazně stylizovaná výprava (Alois Tománek), pohyb i „patetická“ deklamace.
Vlk a Hlad je inscenace, která původně vznikla ve finském jazyce… Snímek archiv festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem
Vlk a hlad – Divadlo dobré kávy (po vzoru pařížských café théâtres?). One man show Jakuba Folvarčného. Skvělé „divadlo u stolu“, dramaturgicky geniální spojení klasických pohádek Kůzlátka a vlk a O Karkulce. Nádherné zakončení festivalu tam, kde jsme začali – ve foyeru Minoru – se stejným tématem – Karkulkou. Dramaturgii festivalu upřímně gratuluji!
Uvědomte si, Marcelo,
že děti nemají být drženy v jakési „věži ze slonoviny“, chráněny před informacemi o zlu světa! Taková diskuse tu dokonce v debilních 50. letech probíhala a chtělo se, po sovětském vzoru, aby jevištní drama nezobrazovalo zlo, ale „boj dobrého s ještě lepším“! Dnes jsou přece děti, zdaleka ne jenom pohádkami (které původně byly určeny dospělým, protože o umění pro děti jako takovém se vůbec neuvažovalo) v reálu i ve školní výchově konfrontovány se zlem par excellence, s pedofilií. A vy byste chtěla, aby v divadle byly obrazu zla uchráněny? Naopak, je povinností divadla je uměleckými prostředky varovat, podávat jim pravdivý, nikoli idealizovaný obraz světa! Díky za všechny klasické pohádky na jevišti! Zaplaťpánbůh, na letošním Přeletu… se všechny interpretace klasických pohádek v podstatě povedly.
P. S. Dokončení příště
Komentáře k článku: Přesgenerační přelet loutkářského hnízda (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martin J. Švejda
Ad Zlatá husa: s Kristinou (sic!) Maděričovou hrál Radek Beran. Jejich pohádka je sice držena silným příběhem (v případě Buchet a loutek zajisté oceněníhodný fakt), nicméně v závěru (královo trojí zadání úkolů Honzovi) zřetelně nastavovaným, tak aby (předpokládám) stopáž dosáhla aspoň čtyřiceti až pětačtyřiceti minut.
08.11.2011 (9.20), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Díky, Martine,
za faktické připomínky, v textu jsem je (jména herců B+L) opravil.
08.11.2011 (19.02), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Díky, opravili jsme!
Ovšem „silný příběh“ je přece u inscenací Buchet docela častý, ne? Příběh….člověka, Hrabě Monte Christo, Rocky IX, smutná pohádka, jejíž jméno jsem zapomněl… „Krabička“ se mi ovšem nelíbila a leccos mi asi v posl. dvou letech uniklo.
Zdraví
08.11.2011 (19.04), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Otázka silného (či vůbec jakéhokoliv) příběhu, toť myslím letitý evergreen Buchet a loutek.
08.11.2011 (21.12), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Sorry,
nejde, tuším, o evergreen, tedy cosi v podstatě pozitivního a všeobecně dlouhodobě populárního, ale naopak o PROBLÉM! Prosil bych tedy konkrétní kritiku (u kterých titulů příběh chyběl?). Zapomenutá pohádka byla od Roalda Dahla, název se mi ale dosud nevybavil, odpusťte, prosím, starci.
09.11.2011 (4.25), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Zřejmě jde o inscenaci
Buchty a loutky Praha – Roald Dahl: Čarodějnice. Režie Marek Bečka a Buchty a loutky, výprava Bára Čechová, světla Lukáš Valiska, prem. 2003.
09.11.2011 (11.36), , Trvalý odkaz komentáře,
Rudo Leška
ad Martin Švejda – inscenácia mi síce ušla, takže neviem, či vskutku pôsobila natiahnuto, ale treba povedať, že kráľove tri úlohy na konci rozprávky sú už u Grimmovcov (jednu z tých troch úloh B&L pozmenili).
10.11.2011 (0.05), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Ono nejde ani tak o záležitost příběhovou (kdy se Marek Bečka nechal pohádkou bratří Grimmů vskutku jen inspirovat) jako kompoziční. Skutečnost, že Bečka motiv krále, jeho smutné dcery princezny a jejího vztahu s Honzou exponuje a nechá prolínat s hlavním motivem (Honzy, jeho bratrů a zlaté husy), vede k tomu, že přirozeným zakončením inscenace Buchet a loutek se stává okamžik, kdy Honza dospěje se zlatou husou ke králi a princeznu rozesměje. Následující tři úkoly, dané Honzovi, tak zde již působí jen jako přílepek.
(Panu Pavlovskému se omlouvám, ale debata nad dostatečnou či nedostatečnou příběhovostí inscenací Buchet a loutek je nad mé časové možnosti, ale stačí si myslím vyhledat některé sumarizující práce o tvorbě souboru. Slovo „evergreen“ jsem samozřejmě použil v nadneseném významu.)
10.11.2011 (23.54), , Trvalý odkaz komentáře,
Kateřina Jírová
Vladimíre, Maděričová je Kristina. U pohádek se BAL drží alespoň nějaké dějové linky, u inscenací pro dospělé příběh zbytečně svazuje tvořivost.
11.11.2011 (0.20), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Ach jo,
já holt některým lidem nedokážu přijít na jméno. Sorry. Opravil jsem.
11.11.2011 (1.22), , Trvalý odkaz komentáře,