Přesycená surrealistická výpověď
Je dobře, že nový umělecký šéf HaDivadla Ivan Buraj pokračuje v linii započaté Mariánem Amslerem a dává prostor mladým tvůrcům, jako je například čerstvý absolvent režie Matyáš Dlab. Je dobře, že začal oživovat studiovou scénu, jež v posledních sezonách ležela ladem. A je také dobře, že se do Centra experimentálního divadla vrací formy, pro něž se definice experimentování nemusí napínat za únosnou mez. Nicméně ne všechno se podaří napoprvé. Surrealistická forma vypadá rafinovaně, ale ne vždy přináší něco nového.
Text Laserové romance vychází z knih Ladislava Šerého, jejichž hlavní tvůrčí metodu představuje vršení. Hromadí se zde myšlenky, výroky i zdánlivě nic neříkající věty. Spojuje je především společensky kritický ráz, který zároveň vyznačuje jejich vlastní hranice. Negativní posudek totiž sklízí všechno bez ohledu na globalitu či banalitu diskutovaného problému. Myšlení směrem k bezvýchodnosti se v (post)postmoderní společnosti už před nějakým časem bezpečně usídlilo, takže samo o sobě nutně neznačí senzaci. Přesto v knižní podobě zůstává přitažlivé, čtenář si může předestřené ideje promýšlet, vést s nimi dle libosti dlouhý dialog či je zavrhnout. V divadle se práce s úsečným a útržkovitým scénářem komplikuje a vyžaduje výraznější strukturování celku.
Výsledný tvar v HaDivadle má rozhodně daleko ke škatulce činohry, ale bohužel stejně daleko má i k jiným okrajovějším divadelním druhům.. Na první pohled jasně vystupuje inspirace performancí – především rámování veškerého dění více než tuctem na zadní stěně umístěných LCD obrazovek sugeruje výrazně výtvarné pojetí. Na zorničky publika nejčastěji útočí syté barvy jednoho odstínu, ale také je zklidňují boty kráčející lesem a naopak do aktuální reality je uvádějí sestřihem vteřinových vstupů ze známých televizních pořadů. Z počátku inscenace asociativní propojení monitorů a hry obou protagonistů (Marián Moštík, Samčo) funguje velmi dobře. Ustavuje atmosféru přijímání a prožívání vjemů spíše než jejich analýzy a hledání významu. Ovšem s nabývajícím textem se toto naladění rozpadá, aniž by bylo adekvátně nahrazeno.
Následný sled scének sugeruje rovněž kabaretní uspořádání s předčasným vrcholem v hudebním čísle, kdy na subtilním elektronickém podkladu aktéři s použitím sampleru glosují celospolečenské problémy jako důchod či chudobu. Konečná kompilace je pak mnohovrstevnatou a hravou skladbou. Téměř záhy následuje rozhovor s ženským přirozením nesoucí se v podobně rozpustilém duchu asi do své poloviny. Poté živelnost upadá a ani tato linie se do inscenace nevrací.
S výjimkou zmíněných částí stojí dílo na reprodukci Šerého myšlenek jdoucích odnikud nikam, popř. ad absurdum – stejně jako hospodské monology, z nichž zřetelně čerpají. Čas od času se vyskytne vtipná pointa či cynicky přesná formulace, ale i ty pohlcuje jednolitý proud dalších a dalších promluv. Velkolepé žluté molitanové obaly mikrofonů či ubrus s popelníkem na Samčově hlavě coby převedení „nadreálna“ do kostýmní složky dokáží ozvláštnit dění jen na malou chvíli.
O inscenacích jako je Laserová romance lze jednoduše říct, že byly novátorské, dál o nich nepřemýšlet, a přesto si udržet image nekonvenčního intelektuála. Já věřím, že se najdou diváci, jimž Šerého myšlenky a jejich prezentace v HaDivadle přinesou neotřelé impulsy a zážitky. Sama se mezi ně počítat nemohu, ač riskuji ztrátu alternativní kytičky.
HaDivadlo – Ladislav Šerý: Laserová romance. Inscenační tým Marián Moštík, Samčo, brat dážďoviek; Standa Filip, Juliána Kvíčalová, Jaroslav Sedlák, Šárka Svobodová, Lukáš Jiřička, Matyáš Dlab. Premiéra 16. prosince 2015 ve Studiu.
Komentáře k článku: Přesycená surrealistická výpověď
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
