Divadelní noviny > Kontext

Převtělování (v) Semaforu

Mám se prý ohlédnout za šedesáti lety Semaforu. Začnu třeba tím, jak mě ze všech ochotnických spolků, do nichž jsem se snažil proniknout, po dvou zkouškách hnali, protože prokoukli mou hereckou neschopnost, což nebylo zas až tak moc těžké. Přijali mě teprve ve spolku Palacký, to bylo Ochotnické sdružení městských jatek se sídlem v Holešovicích. Tam tak nějak brali každého, protože se k nim nikdo moc nehrnul. Hlavní hvězdou tam byl legendární Bimbo Černý, neboť hrál v několika malých rolích ve filmu a v reklamách a to v nás ostatních vzbuzovalo úctu a obdiv. Ve hře Veselé paničky windsorské hrál Falstaffa a myslím, že ne špatně. Mně byla přičtena role Pistola. Byl jsem tam nejhorší a byl jsem si toho vědom. A tak začala herecká kariéra člověka, který se odvážil, spolu s kolegou Šlitrem, založit v Praze nové divadlo.

I v Semaforu jsem byl zpočátku nejhorší, ale to už jsem byl natolik známým písničkářem, že mi to prošlo. Jiří Šlitr, na rozdíl ode mne, šel na to chytře: svou hereckou nemohoucnost povýšil na tvůrčí záměr a zvítězil hned napoprvé. A byl natolik moudrý, že i když získal určitou hereckou jistotu, tak se té své prvotní naivně pojaté postavy nevzdal. A tak měl nadosmrti postaráno. Já byl v uvažování lehce zastydlý, a tak jsem se ještě pár let rval s pojetím své postavy, až jsem nakonec zjistil, že bude nejlepší, když zůstanu sám sebou. A tak jsem dodnes hercem, který dokáže hrát jen sebe. Ale řeknu vám, že to není zas tak jednoduché. Když jsem později působil na své spoluherce, které bavilo převtělování podle Stanislavského, aby zůstali sami sebou, tak to zkoušeli a bylo to ještě horší. Ve snaze vyhovět mým režijním požadavkům, začali hrát sebe. A tak jsem přistoupil na to, že to nechám tak. Budou se prostě převtělovat.

Měl jsem vždycky za to, že převtělování do Semaforu jaksi nepatří. Mým vzorem byli odedávna Voskovec s Werichem, kteří byli ve všech rolích stejní, a v tom byla jejich mimořádná síla. Ale pak přišla do divadla Jitka Molavcová a já žasl. Když jsme začali zkoušet novou hru, chodila mezi námi Molavcová, ale jakmile zkouška vypukla, stala se z ní náhle Dornička v Kytici, těhotná družička ve Smutku bláznivých panen a dál plavčík v Kapitáne, kam s tou revue, Varvara v Nižním Novgorodě a desítky dalších postav a každá byla jiná, až po současnou Christl Nibelung z Köln am Rhein v Prstenu pana Nibelunga.

Nejvýznamnější postavou se stala Žofie Melicharová, o níž mi Miroslav Macháček řekl, že ještě nikdy neviděl tak nádherně zahranou milující ženu. Melicharová zamilovaností do svého idolu – pana Jonáše – dojímala citlivější duše, což v tom návalu humoru bylo nečekané.

Ano, humor je v Semaforu zabydlen už šedesát roků – ani jednou jsme neuvedli na scénu drama či tragédii, i když třeba můj současný experiment se Semaforem bez Suchého a Molavcové, který jsem nazval Možná že jistě ale určitě snad, má vlastně jakýsi tragický podtext. Ale pravda je, že se tam diváci mají čemu zasmát. A dokonce poslední věta večera, kde se mluví o smrti a kterou vám pochopitelně neprozradím, vyvolává salvu smíchu.

Humor, bez něhož se Semafor neobejde, je element, který nás už šedesát let drží nad vodou. Kdyby se u nás nebylo čemu smát, přestali bychom existovat, protože hry, které píšu, nejsou zrovna to, kvůli čemu by se k nám chodilo. V tom mají pravověrní divadelní teoretici bezesporu pravdu a jsem poslední, kdo by jim to vyvracel. Naše hřivna je smích publika. Je to hřivna, s níž jsem se za ta desítiletí naučil obstojně zacházet. Nasál jsem do hlavy či do srdce, ale asi do obojího, humor V + W, Ivana Vyskočila a Miroslava Horníčka, pro nějž mnozí představitelé současné humoristiky nemají příliš lichotivé přívlastky. A někdy si dokonce říkám, zda ten současný trend humoru, který se snaží přiblížit nejširším vrstvám publika a který chápu a přiměřeně ho i obdivuju, neškrtí to, čemu se v dobách mých vzorů říkávalo „chytrý humor“, který se lišil od tehdejšího humoru estrádního.

A tak se stalo, že se ze Semaforu, jenž byl před šedesáti lety divadelním hypermegasuperhitem, jak by se dnes řeklo, stalo divadlo menšinové, do něhož se už nehrnou davy, ale do kterého se k nám chodí za smíchem, jímž apelujeme nejen na bránici, ale i na divákův cit pro humor, který se nepodbízí. (Pravda, teď se tu trochu chvástám, a kdyby mě redakce požádala, abych ubral a dělal skromného, ujišťuju vás, že i to bych zvládl.)

Tohoto zeštíhlení divácké obce nelituju, protože jak jsem zjistil z korespondence i z osobních kontaktů s diváky, procento těch, kdo chápou, oč nám jde, je oproti minulosti výrazně větší. A hrát pro takové publikum mi působí potěšení.

Semafor 60

Šedesátiny Semaforu bylo možné slavit daleko velkolepěji. Česká televize v onen slavnostní den 30. října nabídla záznam legendárního Člověka z půdy (natočeno 1961), jímž Semafor zahájil svou existenci. Zprvu tak trochu putovní, protože dlouho neměl stálé působiště, posléze jím prošla většina zpěváků populární hudby na začátku šedesátých let, v devětašedesátém zemřel Jiří Šlitr, ale pro Semafor se narodila Jitka Molavcová a divadlo vstoupilo do nové slávy a podoby legendární Kyticí Ferdinanda Havlíka.

Dovolte osobní odbočku. Musím si trochu postěžovat, že Jiří Suchý, Semafor a Kytice mi změnili život. Mohl jsem být zazobaným inženýrem v oblasti energetiky, ale kvůli jmenovaným jsem ze strojní průmyslovky zamířil na pražskou teatrologii a muzikologii a vypadal tam mezi studenty z gymnázií a konzervatoří poněkud bizarně.

Pak už jsem viděl v Semaforu Jiřího Suchého skoro všechno, něco i od Josefa Dvořáka a Miloslava Šimka. Fascinovalo mě divadlo vystavěné z chytrých textů a písniček, z vtipných skečů, používající surrealistickou logiku a žehral jsem na kusy, které se pokoušely vyprávět příběh, či dokonce směřovaly k nějakému poslání – vždyť toho bylo v každé písničce či vyprávění dost a dost!

Proto mě nadchlo poslední představení s prostým věcným názvem Semafor má narozeniny. Premiéru samozřejmě 30. října 2019 natočila Česká televize, která si do malého hlediště divadla pozvala atraktivní VIP hosty, čímž doložila, že představení Semaforu jaksi spojuje ty, kdo na jevišti hrají, s těmi, kdo v hledišti poslouchají, ale prožitek mají společný. Jiří Suchý se jako pozorný hostitel rozhodl program asi desetkrát reprízovat, poslední termíny naplánoval na leden, ale kdybych do toho mohl mluvit, zařadil bych představení do běžného repertoáru. Jestli se mi občas zdálo, že ne všechno v současném Semaforu úplně dobře funguje, že mladí v souboru nejsou dost „semaforští“ a že to zkrátka není tak úplně ono, jevištní oslava šedesátin nabídla novou podobu starého dobrého Semaforu! Velký big band s vynikajícími instrumentalisty a instrumentalistkami (!) – zároveň výtečnými herečkami, vypointované skeče, vtip jemný, že ho místy ani nepostřehnete, abych citoval klasika, a místy drastický jako ze šantánu. Tohle k firmě vždycky patřilo. A hlavně soubor individualit, všichni skvěle swingují, nechybějí pověstné ženské „exponáty“. Moudrá a ztřeštěná klaunská dvojice Jiří Suchý a Jitka Molavcová coby třešnička na dortu. Cynický kritik byl naměkko. Škoda, že Česká televize nevysílala přímý přenos, ale na záznam v dohledné době se těšit můžeme. Alespoň nějaká jistota na Vánoce!

P. S. O třech fotkách z mládí Semaforu Jiří Suchý prohlásil, že je vidí poprvé.

• Autor: Jiří Suchý a Josef Herman
• Publikováno: 11. listopadu 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Převtělování (v) Semaforu

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ