Prezidementi (proti)
Téma inscenace režiséra Petra Boháče je zřejmé: neblahé tíhnutí naší země – zejména některých jejích politických, církevních a dalších představitelů – k nacionalismu, k „brexitovému“ řešení problémů. Nad ním ovšem visí téma ještě jedno, všeobjímající: mediálního žvanění, které pohlcuje a rdousí veřejný prostor. V inscenaci žvaní všichni bez rozdílu. Politici, odborníci, umělci. Řinou se z nich klišé, vyprázdněné obraty, nesmyslně nakumulovaná slova.
Panoptiku televizních hostů v bizarních kostýmech a maskách propůjčují hlas Lucie Trmíková a Saša Rašilov FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ
Boháč zvolil žánr vyhrocené grotesky. Postavy, za nimiž lze tu více, tu méně zřetelně rozeznat reálné předobrazy, mají karikaturně pokroucená jména, u nichž se pro ostřejší výraz nejde daleko – viz již titulní prezidement. Ušetřen není nikdo. Autorův kritický, občanský postoj je jasný.
Inscenační provedení – jak se na Spitfire Company sluší – je svébytné a netradiční. Na scéně jsou (vpravo vpředu a vlevo vzadu) dvě malá jevišťátka, znázorňující kuchyňský kout a záchod, ve kterých pobývá zmíněná dvojice partnerů, ztvárněná Lucií Trmíkovou a Sašou Rašilovem. Prázdný centrální prostor představuje pomyslnou televizní obrazovku: zde sledujeme zpravodajství, zde vystupují jednotliví „mluvčí“ (hrají je Michaela Hradecká, Eva Stará, Karolína Křížková a Simona Rozložníková v alternaci s Michaelou Starou). Jejich prezentace však není realistická: projevují se toliko nonverbálně a jejich hlasy „dabují“ z kuchyňského koutu Trmíková s Rašilovem (kteří taktéž vytvářejí nejrůznější doprovodné zvuky).
Boháčovi toto „rozdvojení“ zvuku a obrazu umožňuje soustředit se na každou složku zvlášť a dát jim specifický výraz. „Mluvčí“ díky kostýmům Petry Vlachynské, která spolu s Paulinou Skavovou vytvořila i masky, získávají vizuální podobu přízračných, nadreálných objektů – výtvarných děl, která Boháč následně pohybově oživuje. Auditivní stránka věci je záležitostí Trmíkové a Rašilova, kteří předvádějí bohatou škálu karikaturních portrétů, prokazujíce tím neobyčejnou hlasovou tvárnost. Podobně úspěšný je i autor hudby Martin Tvrdý, když nabízí ironické defilé povědomě znějících skladeb hudebníků, angažujících se v koncertu Milionu kopýtek.
Pokud jde o jednotlivosti, Boháčovi se daří vystihnout gros zobrazované reality, satiricky ji zpodobnit. A k tomu ještě přihazuje zcizující komentáře protagonistů, kteří tak inscenaci jaksi „zavíjejí“ do sebe.
Svízel Prezidementů tkví ovšem v tom, že Boháč satirický příběh prakticky vůbec nerozpracovává, zůstává u jednoduchoučkého, ničím nepřekvapujícího sdělení. Tím se mimoděk pozornost cele přenáší na permanentní žvanění, které se však – místo aby sloužilo jako prostředek – stává pouhým cílem. Boháč nejde nad a za žvanění, nehledá, co podstatnějšího o naší době by skrze něj šlo vypovědět. Sledujeme jen tlach jako takový – jenž je navíc předváděn velmi málo nápaditě a po chvilce unaví. Nejúmorněji inscenace působí ve statických pasážích, kdy se jen stojí a hovoří. Ve zdařilejších, ale velmi řídkých případech na scéně vzniká obraz, postavy jsou rozpohybovány, naznačí se metafora.
Inscenace pracuje s dobrými ingrediencemi. Pocit zhnusení z toho, co se kolem děje, bylo ale třeba pojmout důmyslněji a propracovaněji. V porovnání s Antiwords (2013), k nimž i sám Boháč odkazuje, vycházejí Prezidementi o poznání hůř. Základní nápad starší inscenace „zremixovat“ Havlovu ikonickou Audienci a zahrát ji převážně nonverbálně byl nosnější.
Viz také Prezidementi (pro)
Spitfire Company, Praha – Prezidementi. Dramatizace a režie Petr Boháč, scénografie Petr Boháč a Lucia Škandíková, kostýmy Petra Vlachynská, masky Paulina Skavova a Petra Vlachynská, hudba a sound-design Martin Tvrdý. Premiéra 5. června 2020 v Jatkách78.
Komentáře k článku: Prezidementi (proti)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
