Divadelní noviny > Kritika

Prezident a jeho suita očima divadelníků

Až jednou komnaty Pražského hradu opustí jejich současní obyvatelé, především hlava státu, její mluvčí a kancléř, umělci všeho druhu nejspíš zapláčou. Taková studnice inspirace a zároveň terč pro parodickou i kritickou střelbu tady dlouho nebyly.

A upřímně – doufejme, že už nikdy nebudou. Nicméně jakkoli je politické divadlo v českém prostředí spíše přehlíženou popelkou, pokud se tu na tomto poli něco za poslední léta přihodilo, prakticky vždycky za tím stál někdo ze zmíněné trojice. Zejména tedy mluvčí. Jména jsou zbytečná, všichni je známe.

Nepoužívá je ani Jakub Čermák v nejnovější inscenaci svého souboru Depresivní děti touží po penězích Očistec si zaslouží každý. Pár měsíců před koncem Zemanova mandátu představuje některé notoricky známé okamžiky vlády současného českého prezidenta – některé bohužel (anebo naštěstí) ne. Nejblíže krouží kolem stáří a stárnutí kdysi snad i mocného muže.

Politické divadlo má oproti jiným žánrům jednu obrovskou výhodu a jednu obrovskou nevýhodu. Výhodou, která je svého času dostala téměř na vrchol diváckého zájmu, je jeho aktuálnost. Časová ukotvenost v aktuální společenské realitě. Politické divadlo zkrátka dovede takřka v reálném čase pojmenovat, ztvárnit a interpretovat horkou (a obzvlášť hořkou) současnost se vším, co aktuálně hýbe společenským děním. Všichni diváci vědí, a pokud tvůrci pracují i s určitým nadhledem, všichni diváci se i na stejných místech smějí, popřípadě bučí.

A nevýhodou politického divadla je… jeho aktuálnost. Časová ukotvenost v aktuální… a celé bychom to tu mohli zopakovat slovo od slova. Za pár let, po změně garnitury, režimu, odchodu hlavních postav za jinou kariérou, do důchodu nebo na věčnost ztrácí divák přehled, kdo je kdo a o čem se mluví. Zdá se tedy, že politické divadlo je spotřební zboží. Použiješ ho a zahodíš. Na druhou stranu, ne každá inscenace je Sluha dvou pánů, kterou viděly přinejmenším dvě generace diváků, zatímco z plakátů se na ně pořád usmívá tentýž Miroslav Donutil.

Jakub Čermák, výrazná postava českého nonkonformního divadla, napsal text (za nějž byl mimo jiné ověnčen bronzovou medailí z letošní bratislavské Nové drámy), který se pokusil onu výhodu a nevýhodu politického divadla sblížit. Výsledkem je crossover aktuálního kabaretu, grotesky a nadčasového antického dramatu. Proto žádná jména, zároveň ale jednoduše dekódovatelné situace z Prezidentova (odteď už pišme s velkým P) života. A to jak veřejného, tak soukromého. Zatím jednoduše dekódovatelné… Proto se v roli Prezidenta objeví Zuzana Bydžovská a proto je řada nejen Prezidentových promluv melírovaná poněkud bizarními filosofickými úvahami o moci, stáří, lásce i jiných mezilidských vztazích. Zkraje je ještě třeba dodat, že Čermák hru napsal už vloni a že její premiéra se zdržela kvůli proticovidovým omezením.

Prezidentův životní příběh zastihujeme v jakési škvíře mezi dvěma jeho inauguracemi do úřadu, přičemž ta druhá, závěrečná, je děsivou dystopickou představou o nekonečnosti funkce v zastoupení současné hlavy státu navzdory jejím, ale i obecně lidským fyzickým možnostem.

Po první inauguraci vidíme ještě pořád relativně svěžího vládce a hrstku jeho nejvěrnějších patolízalů, kterak hned zkraje posílají všechny Prezidentovy odpůrce do Očistce. Výjimkou je Prezidentova žena v podání Vandy Hybnerové. Ta se submisivně krčí v koutě a celou inauguraci protrpí. Opakem je pak její následný výstup, v němž v emocionálně (a hamburgerem, kterým se průběžně sytí a komplikuje si možnosti vyjadřování) nasyceném monologu spílá svému choti, že se kvůli němu stala nejvíce nenáviděnou veřejnou osobou ve státě a jak je možné, že coby prognostik toto nepředpokládal. Vzápětí odhazuje z kabelky mobil za mobilem, jimiž lajkuje hanopisy na svou osobu, a holduje alkoholu poschovávanému na nejrůznějších místech. V závěru pak jako psychicky zdeptaná bytost dochází k odhalení vlastní osamělosti a zároveň k tomu, že svého manžela přes to všechno miluje, zatímco její manžel kolem ní netečně projede na invalidním vozíku. Tato scéna jednoznačně aspiruje na jeden z nejdojemnějších monologů českého divadla – přinejmenším – uběhnuvší sezony.

Začátek je svěží show, v níž patolízalové křepčí v akvárku, jeden odpůrce se po pokusu o atentát zasebevraždí a Prezident deklamuje cosi o svém údělu. Ono akvárko je údajně výsledkem scénografického vizionářství Martiny Zwyrtek, která je vymyslela ještě předtím, než se jím náš současný prezident ve světovém měřítku tak proslavil. Původně svěží vládce užívající si svou moc a ostrovtip postupně chřadne a malomyslní, až se konečně objeví destilát jeho vnitřních démonů: obavy ze smrti v léčebně dlouhodobě nemocných někde na Vysočině, které ho ženou k dalšímu a dalšímu ucházení se o post nejvyššího.

Zuzana Bydžovská přechází z výrazu mocného pána do role ustrašeného šílence organicky a uvěřitelně, což je pro její výkon v celém představení příznačné. Pozornost režiséra se nicméně od Prezidenta brzy stáčí k jeho mluvčímu a dceři, potažmo ke scénkovitému zesměšňování nejrůznějších aspektů stáří, sexuálních potřeb či osobnostních úchylek.

Výrazný prostor překlenující i překvapivou přestávku dostává vztah Prezidentova Mluvčího (Daniel Krejčík) a Dcery (Antonie Rašilovová), která se po známém pornografickém extempore raději sama uvrhla do klauzury, aby milovanému otci nekazila image. Mluvčí sice dceru uspokojuje kartony cigaret a pohlavním stykem, ale jeho cíle jsou vyšší. Jeho červíčkovská postava se postupem času proměňuje ve stejně odpornou zrůdu, jakou je Prezident. Ve snaze nakonec se fyzicky sblížit se samotným nejvyšším se neštítí těch nejnižších ovlivňovacích praktik.

V momentech, kdy Prezident saje krev ze zasebevražděného atentátníka, kdy Dcera otevřeně mluví o sebeukájení v kobce nebo kdy Mluvčí svádí Prezidenta, ale Čermák balancuje na hraně trapnosti. Původně neotřelé nápady a inscenačně docela sevřený tvar se smrskávají v předvídatelný koktejl jednoduchých ran do zátylku a k deklarovanému hlubokému ponoru do pochopení psychologie inscenačních předobrazů má inscenace najednou tak daleko jako prezident k úctyhodnosti. Čermák dává větší přednost tělesnosti než vyhmátnutí podstaty hradního problému, jímž není – slušně řečeno – stárnutí vrtošivého starce, který shodou okolností má nějakou moc, ale jeho absence slušnosti, morálky, taktu, citu pro fair play a dalších (doplňte si sami). A nemusí to být něco vyloženě rychlošípáckého, stačila by bazální schopnost sebereflexe.

I kdyby se nejnovější počin Depresivních dětí ocitnul v zapomnění dřív než český prezident a jeho suita, dvě souvislosti by se do dějepisu českého divadla 21. století zapsat mohly. Jednak zmiňovaný monolog Vandy Hybnerové, jednak nesmírně šťastný výběr protagonistky do hlavní role Prezidenta. Zuzana Bydžovská, překvapivá akvizice nejen na alternativní divadelní scéně, jednak inscenačně poněkud rozhárané představení drží pohromadě, jednak svým soustředěným, nevypjatým, v zásadě komorním, přesto strhujícím herectvím s přesností atomových hodin dávkujícím brutální cynismus i citovou slabost možná nakonec naplnila tvůrčí představy o snoubení časovosti a nadčasovosti. V každém případě jde o mimořádný herecký výkon nejen v hereččině kariéře.

Depresivní děti touží po penězích, Praha – Jakub Čermák: Očistec si zaslouží každý. Režie Jakub Čermák, výprava Martina Zwyrtek, hudba Petra Horváthová. Hrají: Zuzana Bydžovská, Daniel Krejčík, Vanda Hybnerová, Janusz Hummel, Zoja Oubramová, Jana Holečková, Antonie Rašilovová, Jan Dolfi a Prokop Kosař. Produkce Lukáš Štěpánek, Zuzana Juklová. Premiéra 14. června 2022 ve Venuši ve Švehlovce, Praha.

• Autor: Dominik Melichar
• Publikováno: 29. července 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Prezident a jeho suita očima divadelníků

1. Mira Roubalova

   

   Vetší hrůzu
   jsem dlouho neviděla. Už se tesim na našeho nového prezidenta agenta Pavka.

   10.11.2023 (16.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ