Přežranost
Přesycení nutí člověka ulevit si alespoň na chvíli od své obsese. Je to chvilkový příměří, dočasnej nezájem vybojovanej předešlou ztrátou soudnosti. Je to sycení přes okraj, přes pomyslnou hranici, kterou definuje samo tělo. I nejhlubší sebeukájení a závislost má svoje dno, které ale feťák zahlídne jen občas. Na chvíli na něm spočine v naději, že má zas svou pevnou půdu pod nohama, ale po chvíli opět pluje směrem k další náloži. Sami u sebe i ve svém okolí můžeme vysledovat v podstatě nekonečné množství variant toho, čím je možné se pravidelně přecpávat. Ta věc teče člověku z uší, je zapsána do výrazu jeho tváře, je možný ji vidět vzadu v očích, číst ji v jeho pohybech i cejtit její pach okolo jeho těla. Naše obsese nás společensky definují, zařazují do různých vrstev a vhánějí nás do specializovaných ohrádek. Někdo moc žere, jinej hulí, chlastá, smaží perník, ženský, hadry, čokoládu, automaty, adrenalin, herák, hry, samotu, tmu, rychlost, mlčení, bolest, běh, orgasmy. A tak podobně a tak dál.
Snažil jsem se vždy nějakou svou prapodivnou seberegulací vyvarovat těm líným a pasivním závislostem. Děsila mě jejich strnulost. Odrazovalo mě to, že nikam nevedou, nevětví se, ale naopak se roztejkaj do amorfního bláta, o kterym člověk později zjistí, že to je jeho život. Třeba jídlo je skvělý, ale kroužim okolo něj s respektem. Z určitejch úhlů mi připomíná heroin. Běh je taky dobrej, jen je těžší ho v sobě najít a vytvořit si potřebu. Chápu i fascinaci klidem, určitou pohodlností a neambiciózností. To je, jako kdyby z těla odplul všechen testosteron. Člověk jen sedí celý dny u okna a počítá lidi procházející po protějšim chodníku. Zábavnější je pro mě závislost na dynamice, na procesech, na iniciovaných vstupech do vnější reality s následným větvením, na evoluci vlastní hovadiny, na radosti z náhodných variant možných vývojů, na jejich následném výběru a na opakování dalšího cyklu. A pod rukama se mi děje přesně to, o čem právě píšu. Chtěl jsem napsat sloupek o vlastní momentální přežranosti rapem a o tom, že mě konkrétně tahle přes hranici ukájená obsese nakonec nutí poslouchat moderní vážnou hudbu. Místo toho mě nakonec proces psaní zlákal nechat text v obecné a tak trochu nekonkrétní rovině. Feťák a droga jsou totiž neskutečně univerzální. Závislostem, obsesím nebo cyklickému sebeukájení se v životě nelze vyhnout. A i kdyby se nějaký revoltující experimentátor vzepřel svému vlastnímu mozku a jeho systému odměn a zahodil všechny společenské a civilizační fetiše, nahradil by je nakonec stejně jen jinou konstrukcí, na které by jeho odlišně vybudovaná existence byla fatálně závislá. Jsme na tom všichni stejně.
Komentáře k článku: Přežranost
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
