Při pořádání knihovny…
Při pořádání knihovny mi přišla náhodně do ruky kniha Hannah Arendtové Mezi minulostí a budoucností. Otevřel jsem ji na straně 173, kde začíná úvaha nazvaná Krize kultury. Masová společnost je prý naším osudem, ať se nám to líbí nebo ne. Tato společnost má ke kultuře vztah spotřební; spotřebovává ji a nic jiného než konzumně zábavní funkci od ní nepožaduje ani neočekává. Nemá proto zájem na pokusech o tvorbu hodnot trvalé platnosti. Jenže předmět je kulturní, pokud je schopen přetrvat… Východiskem diskuse o kultuře musí být fenomén umění, praví Arendtová. Zbývá odpovědět na praktickou otázku, zda o tom lze přesvědčit správce finančních toků a jak.
Než vyjdou tiskem tyto řádky, bude nový film režiséra Juraje Herze Habermannův mlýn mít za sebou promítání v českých kinech i kritické ohlasy. Ale už dávno předtím slýchám pochybovače: Není příběh vraždy českého Němce z rukou jeho českých krajanů prohřeškem proti proporcionalitě obrazu druhé světové války na našem území? Nechybí ve scénáři kruté jednání německých nacistů s Čechy? Ideologická posedlost hledá za každým konkrétním dějem obecné vyznění: Čechovo negativní chování znamená prý soud nad českým národem. Je naopak dobré, že Herz navázal na své jedinečné psychologické portréty z Neviditelného a Spalovače mrtvol a dějinné soudy ponechal historikům.
Mám v hluboké úctě oběti komunistického teroru padesátých let a hanbím se, že jsem se tehdy zařídil tak, abych o něm téměř nic nevěděl. Pokládám za ostudné rozpaky nad odškodněním poškozených. Hájím počínání bratří Mašínů a jsem toho názoru, že myšlenka legality komunistického režimu a jeho právní kontinuity s polistopadovou skutečností je scestná. Jako poslanec bych zřejmě z citových pohnutek hlasoval pro zákonné uznání třetího odboje. Ale velmi vážně jsem si 18. září přečetl v Lidových novinách stať Petra Zídka Chiméra třetího odboje. Ano, definici protikomunistické rezistence by neměl diktovat pouhý cit. Měl by promluvit badatelský výsledek, a ten zatím nemáme.
Vladimír Karfík 18. září ve víkendové příloze Mladé fronty DNES záslužně připomněl sté výročí narození Františka Hrubína. Po zákonu jubilejních článků vyzvedl rysy básníkovy velikosti, jeho sbírek Nesmírný krásný život a Hirošima, za něž sklidil nevlídné reakce oficiální komunistické kritiky. Komunisté se Hrubína něco nasužovali i po jeho statečném vystoupení na II. sjezdu spisovatelů v roce 1956. K Hrubínovu osobnímu dramatu však patří i povědomí toho, že byl synem své doby, také pokud jde o její iluze a bloudění. Zdeněk Urbánek už v roce 1945 poukázal na konfúznost Hrubínova obrazu Joba, básníka „staré země“. Také Morák ze hry Srpnová neděle byl nejen životní srab, ale i odporný protirežimní intelektuál. Téma tvůrcova bloudění je stejně naléhavé jako připomínka jeho velikosti.
Komentáře k článku: Při pořádání knihovny…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
