Příběh fotografie
Do Divadla Na zábradlí jsem přišel díky ředitelce Doubravce Svobodové, kterou jsem znal z doby, kdy šéfovala Divadlu v Řeznické. Tam jsem organizoval různé polotajné vernisáže a happeningy. Jednu akci si zvlášť pamatuju, protože jsem náhodně svolal kamarády v předvečer 17. listopadu. Měl jsem tam fotky ze své první návštěvy Tibetu a Nepálu, dobře jsme se bavili, ale pak jsme tu plachtu s exotickými obrázky strhli a pod ní zíraly hodně smutné fotografie ze zanedbané, opuštěné pražské periférie: zase pěkně doma z výletu.
Doubravka mi nabídla, abych nafotil Havlovo Largo desolato v režii Jana Grossmana. Trochu jsem se obával hereckých hvězd v čele s Jiřím Bartoškou, výhodou ale bylo, že jsem znal režiséra Grossmana ještě z Hradce Králové. Vzpomínám si, jak mi tam jednou o pauze naléval odvahu: Herců se nebojte, klidně vlezte na jeviště a strkejte jim foťák před nos. Oni to přežijou, a hlavně si musí zvyknout, že nebudou mít klid, rušit je může i publikum. To byla hezká zkušenost, že mě k tomu vyzýval člověk, který jediný měl právo mě z jeviště skopnout. Druhým spojencem vedle režiséra Grossmana byl František Husák, kterého jsem zas znal z Českých Budějovic z Malého divadla. Faktem ale zůstává, že ač tak nepůsobím, jsem docela ostýchavý člověk, který nerad proniká vnitřními kruhy těch druhých, a že k hercům, co celý týden neslezou z jeviště a tolik textu si musí pamatovat, mám velikou úctu. Obecně platí, že divadelní fotograf je v organismu divadla těžko zařaditelný člověk. Pro mě bylo velmi důležité období, kdy jsem jako kmenový fotograf působil od roku 1971 v hradeckém Draku, kam si mě z Budějovic přivedl Josef Krofta, až do roku 2001, tedy celých třicet let. Tam jsem patřil, měl svou pozici, důvěru a pomáhal svými fotografiemi vtisknout Draku jeho tvář.
Mě nikdy moc nebavilo soustředit se jen na detaily herců, víc mě zajímala atmosféra, světlo, scénografie. Focení Larga bylo napínavé a komplikované tím, že v náznakových kulisách mnoha dveří dominoval ještě lustr, který vrhal výrazný stín ve tvaru pavouka. Nechtěl jsem, aby ten „pavouk“ hrál na každé fotce stejně, protože i ta hra a její inscenace měly svůj vývoj, od autenticity až v jakousi kafkovskou proměnu postav, které se přetvařovaly ve smyslu Heideggerova výroku, že všichni chtějí být někým jiným, než doopravdy jsou. A já se snažil ty měnící se vztahy vizuálně pojmenovat. Hlavní postava (Leopold Kopřiva), kterou hrál Jiří Bartoška, byla pod velkým tlakem, který si navíc sama vytvářela. Každé otevření dveří znamenalo ohrožení: netušil, zda přijde manželka, milenka, pošťák nebo fízlové, co si ho odvedou. Mohl jsem tuhle fotografii stáhnout ve výřezu jen na dvě postavy, ale podle mě je pocit ohrožení či samoty v detailu slabší, než když do fotky vpustíš celek prostředí. Až pak naplno vycítíš ten neklid a strach, který postavu ukřižovává.
Musím se ale přiznat, že když tahle fotografie vznikla, zas se mi tolik nelíbila jako teď, kdy jsem ji po letech vyhrabal. To se děje často, že se fotka časem proměňuje, že si najde nový výklad, nové přesahy, nabývá na důležitosti. V tom právě spočívá velký půvab fotografování. A jaký byl ohlas na fotky z Larga? Když jsem je odevzdal, Doubravka mi poděkovala, a tím to bylo vyřešený. Kdyby nastala nespokojenost, tak tě ale podruhé nepozvou. Obrázky jsou jedna věc, herce ale samozřejmě víc zajímá, jak dopadne premiéra, kdo na ni přijde a tak. Myslím, že tahle fotografie nemá ambici být nějakým skvostem, je ale plná tajemství a emocí, které ovšem neumíš ihned pragmaticky pojmenovat, intuitivně ale v ten pravý okamžik stiskneš spoušť.
zaznamenal Richard Erml
Komentáře k článku: Příběh fotografie
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
