Příběh fotografie
Příběhů fotografie může být řada. Profesionálně fotografuji od sedmdesátých let. Nejprve dirigenty a Pražská jara. Díky tomu jsem se dostal do světa hudby. Nádherného, ale pro fotografa trochu monotónního. Fotografoval jsem osobnosti, jejich gesta, tváře, různá setkání. V roce 1983 jsem začal fotografovat divadlo a muziku jsem opustil. Současně s českými scénami jsem fotografoval i v zahraničí. Dvě a půl sezony v Semperoper v Drážďanech a sezonu ve Wiener Staatsoper (tenkrát s Václavem Neumannem). Pro dobrý divadelní snímek je třeba znát prostředí, být přítomen zkouškám a mít možnost vstupovat do dialogu s herci, scénografy, režiséry. Blízcí mi jsou režiséři s výrazným výtvarným rukopisem, s osobitou estetikou a názorem. Takoví byli například Jan Grossman, Miroslav Macháček, Luboš Pistorius nebo Petr Lébl. Takoví jsou pro mne dnes Morávek, Pitínský, Nebeský, Pokorný, Pařízek, Mikulášek… A v zahraničí Robert Wilson, Joachim Hertz, Jurij Ljubimov, Sergej Fedotov, Lev Erenburg, Eimuntas Nekrošius, Nicolas Stemann, Luk Perceval… Byla a je jich řada. Vedle českého mne přitahuje a fascinuje – jak ostatně z oněch jmen vyplývá – německé a ruské divadlo. Příběhů fotografie z těchto zemí a těchto režisérů bych mohl vyprávět řadu a doufám, že v tomto seriálu ještě budu.
Přesto jsem si pro svůj vstup vybral snímek zdánlivě odjinud. Důležitý je příběh samotného vzniku této fotografie. Bez něj by snímaná situace – a tedy i fotografie – vůbec nevznikla. Je to pro mne emotivně nejsilnější snímek, jaký jsem kdy vytvořil. Ač na něm zdánlivě nic není… Je třeba znát a vnímat jej od samotného počátku.
Psal se rok 1999 a tehdejší ředitelka Nadačního fondu Hans Krasa – Terezín Gaby Flatow mne pozvala, abych nafotografoval vzpomínkovou akci, která se konala v terezínském kostele Vzkříšení Páně. Večer nazvaný Písně o mrtvých dětech byl pietní vzpomínkou připomínající tragický transport 1 196 dětí z Terezína do Osvětimi z 5. října 1943. Ve skutečnosti jich mělo být 1 200. Ta čtyři jména ale byla ze seznamu na poslední chvíli vygumována a děti byly dány do Německa na převýchovu. Protože jsou známa všechna jména dětí, která v tom transportu byla a která poté v Osvětimi skončila v plynu, napadlo mě nechat tato jména napsat na upomínkové grafické listy vydané u příležitosti pietní akce. Na každém byla kresba terezínské dívky. Připravili jsme přesně tolik kartiček, kolik bylo dětí v transportu, a na každou jsme se rozhodli napsat vždy jedno konkrétní jméno z transportovaných dětí, kterým v té době bylo od tří do devíti let. Nebylo moc času, a tak jsme vytištěné lístky dali popsat učitelkami a dětmi jedné terezínské základní školy. Přijel jsem do Terezína právě v době, kdy kartičky dovezli v balících do kostela. Napadlo mě si je rozbalené nafotografovat. Jen tak, pro sebe. Jako dokument. A netušil jsem, co se stane…
Ten sloupec 1 196 kartiček byl vysoký kolem metru. Jako by se ta tragédie zhmotnila v metrové pyramidě lístků. Každý neuměle popsaný dětskou či učitelčinou rukou, to byl konkrétní osud konkrétního, zmařeného života. Víc snad k tomu snímku říkat netřeba.
Takový je příběh této fotografie, která by bez něj nevznikla a ani neměla smysl. Pro mne je to nejsilnější příběh – vlastně 1.196 lidských osudů najednou – nejsilnější obraz, jaký jsem kdy nafotografoval.
(Zaznamenal Vladimír Hulec)
Komentáře k článku: Příběh fotografie
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
