Příběh Vlasty Fialové
Jednadvacet let po smrti se herečka Vlasta Fialová dočkala důkladné a vyčerpávající monografie. Napsal ji absolvent Filozofické fakulty Masarykovy univerzity Luboš Mareček a obhájil ji jako doktorskou disertační práci na téže fakultě. Pod názvem Příběh totálního herectví, s podtitulem Divadelní herečka Vlasta Fialová (1928–1998), ji – mírně přepracovanou a doplněnou stovkou fotografií – vydala Janáčkova akademie múzických umění v Brně.
Slovo „příběh“ v titulu je výstižné: autor si uvědomoval, že se při zkoumání hereččiny umělecké dráhy nemůže s výjimkou posledních let její kariéry opřít o autentický divácký zážitek. Zůstává odkázán jednak na zachované záznamy, a těch je zejména z padesátých let zanedbatelně málo, jednak na interpretace z pera dobových kritiků a na svědectví pamětníků a spolupracovníků. Proto vhodně pojmenoval své dílo slovem, které má širší užití než ve vědě.
Uplatnil přitom všechny požadavky a nároky, které soudobá divadelní věda klade na výkony ve své oblasti. Vyhotovil úplný soupis hereččiných divadelních, filmových a televizních rolí, sledoval jejich kritické ohlasy a shromáždil dostupná životopisná data až do podrobností, s nimiž se seznámil díky pomoci poskytnuté členy hereččiny rodiny. Nešlo o činnost samoúčelnou, protože k příběhu Vlasty Fialové ústrojně patří údaje o tom, jak se v jejím životě odrazily společenské události, proměny a zvraty. Měly přímý vliv na tvář divadla, ve kterém působila. Herečka se například odstupem od prorežimního angažmá připravovala o politickou podporu při obsazování.
Zdrženlivě a kriticky přistupuje Mareček k dobové kritice. Vychází z vědomí, že recenzenti soudili jednak pod vnějším ideologickým tlakem, jednak v zajetí vlastních historicky a subjektivně podmíněných hledisek. Tak se autorovu nadhledu podařilo s pomocí kritických textů z padesátých až devadesátých let a dalších pramenů podat plastický obraz Vlasty Fialové jako herečky i jako osobnosti. Luboš Mareček ji charakterizoval jako umělkyni, jejíž nejvlastnější sférou bylo divadlo básnicky obrazné stylizace, čerpající z dědictví expresionismu. Při spontánní povaze svého talentu potřebovala k seberealizaci výrazného režiséra, který by jejího dokonalého profesionálního vybavení využil a včlenil ji do vyhraněného scénického tvaru. Teprve v období, kdy se do čela Mahenovy činohry postavil Miloš Hynšt, za režisérským pultem kromě něj sedal Evžen Sokolovský a do funkce dramaturga nastoupil Bořivoj Srba, dostala Fialová příležitosti odpovídající jejímu talentu a naplno jej uplatnila. Autor monografie zachytil její tvorbu a vývoj jednak v rámci důkladných kapitol věnovaných jejímu mateřskému divadlu v letech padesátých až devadesátých, jednak v podobě podrobného rozboru šesti inscenací, v nichž dosáhla umělecky vrcholných úspěchů: Kavkazský křídový kruh (1961), Totální kuropění (1961), Matka Kuráž a její děti (1964), Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista (1965), Play Strindberg (1969) a Vytetovaná růže (1970).
V kapitole Od Brechta k Williamsovi (šest analýz) předvedl Vlastu Fialovou jako umělkyni dokonalou, pokud jde o mluvní projev, zpěv a pohyb, jakoby předurčenou pro Gesamtkunstwerk, tedy pro to, co nazývá totálním herectvím. Díky Evženu Sokolovskému, který režíroval první, druhou a čtvrtou z vytčené šestice inscenací, a díky Miloši Hynštovi, jenž má jako režisér na svědomí třetí a pátou, vyrostla Fialová ve velkou a zralou tvůrkyni a nezapomenutelnou představitelku české divadelní kultury. Miloš Horanský, jemuž divadlo svěřilo režii Williamse, zůstal podle Marečka za podílem obou domácích režisérů.
Marečkovy analýzy přesvědčivě zjišťují vazbu mezi režisérovým pojetím inscenace a hereččinou prací na roli. Hodnocení odpovídají mé vzpomínce, snad s drobnou výhradou, že stále nechápu, o čem Hynšt a inscenace Matky Kuráže poučili diváky. České obecenstvo, stejně jako poválečné obecenstvo německé, evropské a světové, ví o zhoubnosti války své a snaha předložit mu divadlo jako lekci vyznívá v tomto směru podle mého mínění naprázdno.
Věcnými a přesnými soudy o dalším uměleckém osudu Vlasty Fialové poté, co přišla o oba své režiséry a byla vystavena přímým účinkům úpadku Mahenovy činohry v období takzvaného lidového socialistického divadla v sedmdesátých a osmdesátých letech, docílil Mareček bez velkých slov toho, že hereččin portrét nabyl (právem) tragických rysů a přerostl v příběh uměleckého zmarnění. Jen výjimečně se jí dostalo úkolů hodných její osobnosti. Ozvaly se zdravotní obtíže, deprese, profesionální nejistota a rezignace. S mimořádným vhledem ocenil autor její ojedinělý a vynikající výkon v inscenaci Casonovy hry Stromy umírají vstoje (1993) a režiséra Zbyňka Srbu a dramaturga Miroslava Plešáka za hereččino riskantní obsazení. Našel pro její poslední léta šťastný výraz: Odešla vstoje.
Kultivovaný jazyk monografie kazí pouze tzv. falešné vedlejší věty důvodové typu strávila poslední rok války na učitelském ústavu, aby se po válce vrátila, používání předložky díky ve spojení s negativním jevem a dobová posedlost provázet podstatné jméno slovesné zvratným zájmenem se i tam, kde je souvislost bez zvratného zájmena jasná – například pitvořením se směrem k Edgarovi. Na třech stech padesáti stranách jsem zaznamenal pouhé tři omyly: Brechtova Gruša se jmenuje Vachnadze, nikoli Vachanadze, Herkulova milenka z Dürrenmattovy komedie má jméno Deianeira, nikoli Deineira, a artikul je mužského rodu, nikoli ta artikule. Překlepy jednou změnily Věru Mikuláškovou na Mikulákovou, Miroslava Částka na Miloslava a Franka Tetauera na Teatuera.
Luboš Mareček: Příběh totálního herectví. Divadelní herečka Vlasta Fialová (1928–1998). 356 stran, JAMU Brno 2019.
Komentáře k článku: Příběh Vlasty Fialové
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
