Divadelní noviny > Kritika

Tesklivý příběh lišky Bystroušky

V roce 1965 se otevírala novostavba Janáčkova divadla v Brně inscenací opery Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky v nastudování dirigenta Františka Jílka a režii Miloše Wasserbauera na scéně Františka Tröstera. Jednou z vůbec nejlepších, traduje se. Rozhodně završila velmi promyšlený názor na tuto operu jak na jevišti, tak hudebně. Následně přišel v sedmdesátých a osmdesátých letech s výrazným hudebním (hudebně-dramatickým) řešením dirigent Bohumil Gregor. Mimochodem – ve stejném roce 1965 se Příhody lišky Bystroušky hrály také v pražském Národním divadle a v Plzni. Databáze inscenací uvádí, že poslední brněnské nastudování je osmačtyřicáté v tuzemských operních domech za posledních zhruba sedmdesát let a že v českých zemích je tato opera takřka trvalkou v repertoá­ru. Nejnovější inscenace dirigenta Marka Ivanoviće a režiséra Jiřího Heřmana symbolicky otevřela budovu Janáčkova divadla po rekonstrukci (byť se ještě bude pracovat) a reprezentuje, troufnu si tvrdit, novou svébytnou interpretaci této opery, jasný generační a estetický názor tvůrců výrazného programu v brněnské opeře.

Jiří Heřman neřešil dříve obvyklé dilema, jestli je Janáčkovo dílo, plné lesních zvířátek, ale také stárnutí a smrti, vhodné nebo nevhodné pro děti. Stejně nepotřeboval odlišit jevištní jednání zvířátek od jednání lidského, aniž by problém redukoval jen na důslednou personifikaci lesní havěti – a že to byl svého času problém hodný vědeckých pojednání. Nehraje Bystroušku pro děti, ale s dětmi! Jejich přítomnost zdůvodnil reminiscencí na dětský domov Dagmar, který autor předlohy, spisovatel Rudolf Těsnohlídek, takřka na den přesně před devadesáti lety (8. prosince 1928) spoluzaložil. Váže se k němu tklivý vánoční příběh. Ale děti s dřevěnými dobovými hračkami tu mají nejen důležitou úlohu evokovat přírodu, reprezentovat zvířátka, aniž by se do nich někdo musel pitvořit. Jsou neustálou připomínkou janáčkovského koloběhu života. Jsou katalyzátorem dění nejen reálného jevištního, ale i symbolického, filosofického.

Imaginativní prostor

Nezdály se mi „činoherní“ úvody některých obrazů, obecně nemám rád dění na operním jevišti bez hudby. Zvlášť ne když se jaksi obyčejně, „realisticky“, do ticha inscenace klopotně rozbíhá, což je trochu tento případ: Malé dítě před oponou uvede do pohybu obří dřevěnou hračku datla, který s klapotem sjíždí po tyči, poté Revírník seká dříví a přikládá do sporáku, děcka si hrají a pomyslnou tužkou se na fotografie budovy dětského domova píší základní informace o něm. Jiří Heřman snad nikdy nic na jevišti neudělal bez konkrétního důvodu, to je jeden z hlavních rysů jeho jevištního vidění. I tady si tak můžeme domyslet datla coby důležitý, ne-li klíčový symbol věrnosti, když Heřman povýšil postavičku Revírníkové/Sovy a jejího manželství na jeden z úběžníků inscenace. Na rozdíl od režisérů, kteří rozehrávali symbolický milostný vztah mezi Bystrouškou a Revírníkem, Heřman podtrhl věrnost letitého manželského vztahu, v němž je on trochu pod pantoflem a ona usměrňuje jeho chlapecké okouzlení životem, aby s ním v reálném světě vůbec mohla žít. Po celou inscenaci plete Revírníková šálu, která už je na konci opery (jejich životů) dlouhá tak, že visí z provaziště.

Ale jakkoli se mi, opakuji, rozjezd inscenace bez hudby nezamlouvá, má v inscenaci i další pevnou funkci: seznámí s „reálným“ prostorem dětského domova, uzavřeným do tří stěn, aby se s prvními tóny předehry všední jeviště začalo propadat do fantazie, aby se začalo proměňovat v mnohoznačná místa různých dějů, jak to každý známe ze svých snů. Funkcionalistické okno strohé zdi, v němž zpočátku sedí dětská Bystrouška a teskně vyhlíží ven, kam by ji srdce táhlo, se posléze změní v měsíc, z podlahy vyrostou stromy, stěny se rozjedou a jejich průhledy je vidět do imaginativní krajiny. Do dálek, ke kterým se marně toužíme rozběhnout celý život, a nikdy nikomu to nevyjde. Nemůže vyjít, protože kdybychom se i dostali do těch vysněných míst, objevíme za nimi další a další a život ubíhá a ubíhá…

Neznám inscenaci Bystroušky, která by dokázala do samotného prostoru, do jeho „vizuálu“ tak naléhavě promítnout základní téma Janáčkovy opery, respektive jeho specifické přečtení. Protože jestliže obyčejně hovoříme o koloběhu života, tady je namístě hovořit o koloběhu našich tužeb a snů, k nimž se neustále a marně vztahujeme stejně jako Revírník v této inscenaci.

Lehce usměvavý nepatetický Revírník Svatopluka Sema, dnes zřejmě nejlepšího představitele této role, kráčí po jevišti okouzlený, stále dychtivě pozoruje svět kolem sebe, dobrosrdečný, rád si popovídá, pošpásuje i popije. Zaslechl jsem v kuloárech nejapný dotaz, jestli je v úvodním dětském domově Revírník vychovatelem nebo údržbářem. Jako kdyby na tom záleželo! Jako kdybychom pořád v operním dění potřebovali racionální vysvětlení podružností a nezajímala nás podstatná sdělení. Snad je to problém jen části odborné kritiky, soudě podle ohlasů premiéry, „prostý divák“ porozuměl. A procítil a zřejmě i trochu proplakal a tak to má na konci dobrého provedení Bystroušky být.

Nostalgie

Heřmanova inscenace je plná jevištních fíglů, stínoher, reje blankytných křídel vážek, ale i legračních situací a gagů. Prostě žije to v ní zvesela a naplno, přesto mi přišla nadmíru nostalgická, teskná. Víc jako zamyšlení nad údělem života než jásání nad jeho koloběhem. Že by i na čtyřicátníky, kteří ji stvořili, dolehlo vědomí nevyhnutelného konce každého z nás? Ano, stále znovu a znovu se rodí nový život, to je prazákladní pozice Janáčkovy kompozice i Heřmanovy inscenace, to sotva může být jinak, ale málo platné, pro každého jedince to znamená nevyhnutelnou smrt. Geniální Revírníkovo Lapáčka jsem nevzal s sebou, bolijó ho nožky, polehává, je staré, Rechtorku, jako my a další repliky odkazující víc ke konci než k začátku života v Heřmanově inscenaci významově převažují. Což je nám starcům samozřejmě blízké a ti mladí to zatím mohou s úsměvem přejít, jenže zřejmě i oni už se nad tím zamýšlejí.

Tesklivou nostalgii Heřman vyjadřuje především volným temporytmem inscenace, která nikam nespěchá, důkladně vyhrává každý promyšlený detail, ale nezadržitelně se valí ke konci. A pak tomu pocitu nahrává převažující tmavá tonalita vizuálu, věcná stavba i imaginace scény, potlačená barevnost kostýmů s výjimkou rezavých lišek a ostře zelené kamizoly Revírníka. A také černobílé potemnělé svícení.

Inscenaci tvoří lidé

Inscenace je obsazena ve dvou alternacích a to premiérové, které jsem zastihl, považuji za dokonalé nejen dispozicemi pěvců, ale také jejich vzájemnou kompatibilitou a jaksi osobními charakteristikami – ano, to je v současném operním divadle neméně důležité než v činoherním. Bystrouška v podání Jany Šrejmy Kačírkové je energická, věcná, cílevědomá, pravý opak zasněného Revírníka. Sopranistka roli nastudovala poprvé a skvěle, poetická inscenace potřebuje, aby ji narušovala drzými pohledy a dryáčnickým jednáním. Revírníkovi kumpáni jsou tu naprostí outsideři života, které Heřman nenápadně, ale o to přesněji váže s jejich zvířecími protějšky: Faráře/Jezevce předvádí Jan Šťáva směsicí komické neobratnosti a bezradnosti vůči zlým a zlomyslným lidem/zvířatům, v obou podobách ho vyhánějí z domova a Šťáva zdůrazňuje tragikomičnost své dvojpostavy. Že ji dokonale i zpívá, technicky, výrazově, s pochopením každého slova, je skoro zbytečné dodávat. Ostatně vytkněme to před závorku celého obsazení. Ondřej Koplík našel v dvojroli Rechtora/Komára jednu z životních příležitostí, opravdu v tomto smyslu není malých rolí, a charakterem hlasu a technikou i hereckými schopnostmi stvořil druhého ztroskotance inscenace, jímavě, s nadhledem. Právě oni dva komickými výstupy paradoxně podepřeli nostalgii inscenace.

A zmiňme ještě alespoň Romana Hozu jako Haraštu, jemuž Heřman drobnými akcemi prohloubil charakter: zřejmě navrátilec z války, který Bystroušku zastřelí z pistole, jakých bylo po válce mezi lidmi mnoho, a nikoli z pytlácké pušky jako obvykle. Ostatně souvisí to s Heřmanovou důsledností ukazovat na jevišti opravdu to, o čem se zpívá, tedy „ščagel“, který na lišku Harašta zprvu vytáhne, je samozřejmě klacek a nikoli flinta. Ve druhé scéně v hostinci U Pásků tu názornost Heřman možná už trochu přehnal, když slova líčíme, není do výkladů doprovodil dětmi usilovně malujícími stěny domu. Ale nakonec vysvětlování přesných významů slov není nikdy dost.

Janáčka slyším trochu jinak

Marko Ivanović interpretuje Janáčkovu hudbu po svém, bez ohledu na interpretační tradici. Bylo tomu tak už v Její pastorkyni, tady je to ještě okatější. Mám v uchu Gregorovu důkladně promyšlenou stavbu motivů, jejich návaznosti v různých situacích, což jsem v tomto provedení postrádal. Ivanović spíše dbá na zvukové celky, na hudebně logické fráze než na jejich významovou stavbu. To je konstatování, nikoli kritika, má na to právo, i když mně zůstane bližší pojetí Gregorovo. Ale polemizoval bych s některými tempy, která Ivanović volil – rozumím myslím tomu, že volné plynutí některých dialogických scén je svého druhu sprechgesang, tedy zapojení replik do poněkud neutrálního průběhu hudebního proudu proti Gregorovu (Jílkovu a dalších) významovému zdůrazňování každého slova. Ale nerozumím třeba ďábelskému tempu sboru malých lištiček, které dětští zpěváci, dobře připravení, prostě uzpívat nemohli. Tedy na premiéře, druhý den, kdy se inscenace streamovala pro Operu Vision (kde je stále k dispozici!), už dirigent tempa trochu usměrnil. K nostalgii inscenace Ivanović přispěl i na můj vkus málo jásavým svatebním sborem a nakonec právě méně strukturovaným hudebním děním.

Nelze zatajit několik chybiček instrumentalistů a nepřesností v souhře, které v Brně věru nejsou obvyklé. A také drobné, leč viditelné nepřesnosti v jevištním provedení. Vysvětlení je zřejmě prosté: na jeviště budovy, kde se v časové tísni dokončovaly opravy, se inscenátoři dostali na pár zkoušek a je skoro zázrak, že tak složitou inscenaci nakonec předvedli v působivé výsledné podobě.

Kdosi z kritiků po premiéře napsal, že začal být „závislák“ na závěru inscenace a vrací se k jeho záznamu. Musím přiznat, že se cítím čím dál závislejší na celé inscenaci, která není efektní na první pohled, ale lze se nořit stále hlouběji do jejích detailů a pořád je co objevovat. První stream z Janáčkovy opery do celého operního světa je tak po mém soudu nadmíru užitečný a zachytil inscenaci, které se dějiny opery sotva budou moci vyhnout.

Národní divadlo Brno – Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky. Libreto skladatel podle Rudolfa Těsnohlídka. Hudební nastudování a dirigent Marko Ivanović, režie Jiří Heřman, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Alexandra Grusková, světelný design Daniel Tesař, sbormistr Klára Svozilová Roztočilová, dramaturgie Patricie Částková. Premiéra 17. listopadu 2018 v Janáčkově divadle v Brně v rámci festivalu Janáčkovo Brno.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 26. prosince 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Tesklivý příběh lišky Bystroušky

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ