Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Milada Matuchová: Příběhy ze zámečku se zubatou věží (III)

Jaroslav Pleva

Dalším z režisérů Vesnického divadla byl Jaroslav Pleva. Vyučený typograf, ochotnický režisér, kterému v padesátých letech strana dovolila režírovat, i když neměl tu požadovanou DAMU. Nevím, jak to dokázal, co musel na oplátku udělat, ale zářil štěstím, že smí dělat divadlo. Doma měl miniaturní divadélko s funkčními reflektory a na pracovním stole si zkoušel všechny přestavby a světelné efekty. Jaroušek miloval herce, nikdy se na nikoho nevytahoval a to povznesené: Nabídněte, kterým často zakrývali svou neschopnost i ti slavní, jsem od něj nikdy neslyšela. Když si herec nevěděl rady, pan režisér šel a předehrál mu, co má dělat a jak by jeho postava měla asi vypadat. Obzvlášť půvabné bylo, když předehrával mladým dívkám, hopsal a švitořil. U akademicky vzdělaných soudruhů ovšem tvrdě narazil, přesně to škola striktně odsuzovala. Že předehráváním mohl za hodinu naučit herce víc než despota, který na herce sprostě řval, se jaksi neuznávalo. A tak, když se snižovaly počty režisérů, první na odstřel byl Jaroušek Pleva.

Mně pomohl dostat se poprvé na jeviště. Měla jsem jet napovídat a dělat inspici Fredrovy komedie Panenské sliby, s níž už jsem předtím dva měsíce jezdila s jinou skupinou. Mluvilo se ve verších, a proto nepřicházely v úvahu žádné textové změny, ale já jsem zavřela knihu a napovídala skupině nových herců zpaměti. Ze zákulisí přiběhl Pleva: Co to děláte? – Napovídám, odpověděla jsem. To vidím, ale máte zavřenou knihu! – Promiňte, umím hru zpaměti. – Já se na to vykašlu, ulevil si pan režisér, tady je schopná mladá holka, která nesmí na jeviště, a já dělám s experty, kteří se někdy nenaučí ani tři věty.

Tak jsem si na druhém zájezdu u Plevy zahrála Klárku. Nevím, jak to dokázal prosadit, když jsem byla na černé listině jako člověk vyhozený z DAMU.

Po letech jsem pana režiséra Plevu potkala. Ale dívaly se na mne jen vyhaslé oči starce postiženého Alzheimerovou chorobou: Já nevím. Já vás neznám.

Karel Šálek

Ve věži hloubětínského zámečku byla krejčovna a nad ní ateliér výtvarníka. Tam maloval, domlouval výpravy s režiséry a pořádal večírky s přáteli výtvarník pan Karel Šálek. Viděla jsem ho poprvé ve své rodné vesnici, když k nám Vesnické divadlo přijelo zahrát hru o Juliu Fučíkovi, kterého hrál on. Bylo mi patnáct a o divadle jsem mohla jenom snít. Někdo, kdo před válkou toho čítankového komunistického hrdinu, jehož národ překřtil na Juldu Fuldu, znal, o něm řekl: Pana Fučíka bych za vzor mládeži nedával. Totéž by se dalo prohlásit o panu Šálkovi. Snad proto byl jeho Fučík daleko přirozenější a důvěryhodnější než třeba Fučík Vítězslava Vejražky.

Pan Šálek však měl i výtvarný talent. Byl to pěkný chlap a já jsem se ho trochu bála pro jeho pohled, kterým jako by se každé ženské chtěl podívat pod šaty a do výstřihu. Ale jeho oči říkaly: Už jsem viděl tolik, že mne vlastně nezajímáš. Však měl mnoho žen a také mnoho dětí. Platil tolik alimentů, že se dnes divím, z čeho byl ten věčně od barev umazaný malíř vlastně živ.

Obdivovala jsem jeho výpravu do Noci na Karlštejně, ve které jsem směla, zřejmě opět na přímluvu pana režiséra Plevy, hrát Alenu. Jinak mě divadlo zaměstnávalo jako inspicientku a po výletě na jeviště jsem se musela vrátit k suflérské knize. Verdikt strany a vlády se vydával na věčné časy – a nikdy jinak!

Karel Šálek uměl navrhnout divadelní nábytek tak, že se do stolku vložil menší stolek, do něj dobová gotická sedačka a do ní ještě jedna menší. Měli jsme scénu plnou nábytku a přitom se celá výprava vešla do našeho malého zájezdového autobusu. Po letech jsem při spolupráci s režisérem Karlem Texelem, pro kterého ve Vesnickém divadle Šálek hodně pracoval, pochopila, že nápad se skládačkou nábytku byl zřejmě z jeho hlavy. Šálek ji jen ozdobil gotickými ornamenty. Karel Texel byl totiž režisérem prvního nastudování Noci na Karlštejně ve Vesnickém divadle, Alenu v něm hrála jeho pozdější žena Marie, no, a my tu výpravu po nich zdědili.

Tu „naši“ Noc na Karlštejně režíroval pan doktor Kolátor, který byl v divadle zaměstnán jako lektor. Dostal úkol na poslední chvíli a předpokládal, že všichni herci tu notoricky známou komedii dobře znají: Co nám tedy má bublat. A tak kamarád Jirka Šindelář, kterého jsem znala ještě od přijímaček na DAMU, nám oběma vyjednal zkoušky u Sláviny Ganglové, ochotnické režisérky z Malostranské besedy. Stará paní, která se narodila v Jugoslávii, s námi pak nazkoušela dialog Aleny a Peška, a tím nás zachránila. Staří bardi, i když představitel Karla IV. byl alkoholik, by se na jevišti ze všeho vylhali, ale my dva bychom to odnesli. Mimochodem – u neúspěšných přijímaček na DAMU jsem poznala i Miloslava Švandrlíka, kterého sice přijali, ale sám ze studií po dvou letech odešel. Než nastoupil k pomocným technickým praporům v Čepičkově armádě, byl krátce u Vesnického divadla asistentem režie.

Na lavičce na dvoře

V hloubětínském zámečku se zubatou věží sedával na dvoře na lavičce pan Roubíček. V divadle stavěl kulisy a sám o sobě prohlašoval, že je jediným manuálně pracujícím Židem v Československu. Malý človíček, který válčil v řadách americké armády proti Rommelovi u Tobruku, dobře věděl, že mu strana a vláda za takové válečné zásluhy nedovolí dělat něco jiného. Také měl hodně dětí, ale s jednou ženou. Vysvětloval, že hodně dětí musí mít proto, aby, až zase bude někdo Židy likvidovat, alespoň některé z nich přežilo. Pan Roubíček se o svou rodinu vzorně staral. Od září do května jezdil s Vesnickým divadlem po Čechách a po Moravě stavět kulisy, od června do září si vydělával na některém z vltavských parníků. Měl to tak domluvené u obou zaměstnavatelů. Byl pracant a bylo na něj spolehnutí, proto mu tuhle každoroční fluktuaci tolerovali.

Také na té lavičce sedával krásný černovlasý pán, který měl doktorát z Karlovy univerzity. Nezajímaly ho ženy, jenom mladí chlapci z techniky. Hrával i velké role. Sedával tu i herec, který se chlubil tím, že uniformu, v níž hraje esesáka, svlékl z příslušníka SS, kterého sám zastřelil. Inu, každý máme jiné gusto.

Důchodci

V Klicperově hře Zlý jelen hrál stařičký herec Theodor Polanský. Byl jako věchýtek, sotva se držel na nohou, ale musel hrát až do smrti. Neměl nikoho a důchod, který mu komunisti vyměřili, by mu s bídou stačil na suchý chleba. Takových sociálních případů bylo v divadle plno. Byli to herci, kteří si buď v mládí neplatili sociální pojištění, nebo o ně za komunistů přišli, protože měli svou soukromou divadelní společnost, byli tedy z komunistické logiky „vykořisťovatelé“ a měli žít z peněz, které si za buržoazního zřízení „nakradli“.

Pan Polanský byl prý dokonce hrabě, ale z chudé šlechty, která měla jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou. Pán Bůh ví, jak se kdysi za rakousko-uherského mocnářství ocitl hraběcí synek mezi českými komedianty. Teď ho živila jen dobrota šéfů divadla, kteří takové chudáky nechávali v Praze, v takzvané herecké záloze, tedy připravené kdykoli zaskočit na zájezdu za onemocnělého kolegu. Většinou byli v „záloze“ dědečkové a babičky, které divadlo živilo ze soucitu a vlastně převzalo sociální roli státu, který se o své potřebné neuměl a ani nechtěl postarat. Při všech lidských chybách ředitele-zakladatele divadla Františka Smažíka za tuhle péči o stařečky by mu mělo být leccos odpuštěno. Ministerstvo ale nařídilo, že v „záloze“ směl být takový stařeček jenom půl roku, pak musel vyjet na zájezd v nějaké malé roličce. A tak pan Polanský musel hrát ve Zlém jelenu Kočího. Představení režíroval Jan Fišer, kterého většina herců oslovovala Honzo a tykala mu. Tatínek Táni Fišerové byl několik let šéfrežisérem Vesnického divadla. Velmi oblíbený veselý člověk, báječný vypravěč židovských anekdot. On první mě pustil na jeviště jako opravdovou herečku-elévku. Už ne jenom jako inspicientku, která smí občas hrát malou roličku. Taky mi už bylo šestadvacet a psal se rok 1959 – soudruzi už trochu změkli. Hrála jsem ve Zlém jelenu Růženku.

Fišer za námi přijel na jednu venkovskou štaci na povinnou kontrolu. Podíval se na první půlku představení, pronesl svůj obvyklý bonmot, že to hrajeme mňam, jeden hnus, a pana Polanského požádal: Odóre, půjč mi svůj kostým, já si s vámi dneska zahraju. Pan Polanský rád souhlasil a zase si sedl na židli ke kamnům. V jednom výstupu se Kočí nemá nechat vyhodit písařem Barnabášem a hajným Strachošem ze scény. A pan režisér Fišer se vyhnat nenechal, s komiky Kaminským a Ježkem skvěle rozehrával další a další možnosti, které jeho fantazie v roli nacházela. V portálech jsme brečeli smíchy my ze souboru, na jevišti jeho spoluhráči a v hledišti se smíchy svíjeli diváci.

Kdyby se na Janu Fišerovi, který byl ve vinohradském divadle asistentem režiséra Jiřího Frejky, nevyřádili soudruzi svými zákazy, mělo by české divadlo dalšího uznávaného režijního velikána. Anebo minimálně vynikajícího pražského komika.

A že byl i lidský velikán, to prokázal tím, že odmítl stát se likvidátorem Vesnického divadla a nás, herců. Stejně se zachoval i doktor Radmil Tomášek. Oba hrdě odešli. Na jejich místo nastoupil Miloš Hercík, kdysi herec Vesnického divadla, který se po absolvování dramaturgie na DAMU stal šéfem Vesnického divadla a všechny nás poslal k čertu. V prvé likvidační vlně vyhodil i Raula Schránila, proslulého filmového milovníka, který ho kdysi učil prvním krůčkům na jevišti. Tohle nikdo ze starých bardů Vesnického divadla mladému krasavečkovi neodpustil. Pan režisér Jan Fišer se pak protloukal, jak se dalo. I jako režisér na volné noze.

Na té lavičce ve dvoře sedával i jiný starý pán, který si měl už dávno užívat důchodu, jenže bez Vesnického divadla by asi umřel hlady. Neměl ženu, neměl děti a byl vděčný za cokoli, co mu dobří lidé mohli poskytnout.

Stal se hlavním aktérem jakýchsi manévrů spřátelených armád někde tam, kde se stýkaly naše hranice s „východním“ i „západním“ Německem. Šel pěšky z okresního města za souborem na vesnickou štaci, jen s mapou a buzolou, zabloudil, přešel hranici do NDR, byl chycen a zavřen. A také vysvlečen, což mu přitížilo – na jeho triku i na spodkách se totiž skvěla razítka US ARMY, neboť je dostal od americké UNRRY. A bdělí „dederonští“ pohraničníci byli přesvědčeni, že lapili amerického špiona. Navíc s nimi náš človíček odmítl komunikovat, přece se on, antifašista, nebude bavit s nějakými „Němčoury“.

Když se nedostavil včas do šatny, začal vedoucí souboru po ztracené ovečce pátrat. Někdo z místních ho upozornil, že tady lidé často zabloudí přes hranice, a tak byl náš človíček po dlouhém vyjednávání našich a německých orgánů propuštěn. Měl štěstí. Kdyby se jen přiblížil k hranicím s kapitalistickým západním Německem, mohl být i zastřelen. Našimi pohraničníky, přirozeně.

(Pokračování)

• Autor: DN
• Publikováno: 30. listopadu 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Milada Matuchová: Příběhy ze zámečku se zubatou věží (III)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ