Přiblížil se k touhám i deziluzím doby
Letošní plzeňský festival českých filmů Finále se věnoval kromě novinek domácí produkce osobnosti Pavla Kohouta, a to právě vzhledem k jeho filmovým aktivitám. Ivana a Jan Lukešovi připravili v knižní edici Finále svazek Ecce Pavel Kohout!, do něhož shromáždili devatenáct příspěvků, ve velké většině otištěných právě zde poprvé – a to s dosti čerstvou datací. Soubor textů není nesen pouze v rovině sympatizujících zdravic, všechny příspěvky mají solidní, občas i vynikající úroveň. Všímají si jak Kohoutova životního příběhu (objevoval se vždy v první řadě, ať už jako oslavovatel oficiální ideologie nebo jako bojovník proti ní či obětavý pomocník těm méně věhlasným a méně energickým), tak jeho tvorby a polistopadových aktivit. Střídají se tu texty velmi osobní s těmi, které se snaží Kohoutovu osobnost a tvorbu zařadit do obecnějších souvislostí. Reflexi dramatikovy osobnosti ve vyznáních spíše umělecky koncipovaných představují Vladimír Morávek a Karel Steigerwald. Pro mnohé může být překvapením vzpomínka Milana Uhdeho, který přibližuje svého kamaráda literáta jako iniciátora aktivnějšího vstupu do disentu. Dramatikův syn Ondřej, malíř a scénický výtvarník, připojuje k několika poznámkám o vzájemné spolupráci také několik reprodukcí ke scénám her i obalů knih, které prezentují otcovu tvorbu. Jedním z nejosobitějších a čtenářsky nejvděčnějších příspěvků je vyznání fotografa Oldřicha Škáchy, jehož snímky tvoří většinu těch v knize reprodukovaných: Kohout funguje jako patron jeho protialkoholní léčby a Škácha o tom se vzácnou upřímností vypovídá.
K druhému typu textů patří studie Lenky Jungmannové, otištěná už v programu Národního divadla k uvedení hry Malá hudba moci, podávající přehled autorovy dramatické tvorby a hutnou charakteristiku jednotlivých položek Kohoutova vývoje. Zde ovšem chybí zmínka o posledním opusu Hašler, premiérovaném ve vinohradském divadle teprve před několika týdny. Název příspěvku Vladimíra Justa Pavel Kohout: svár dürrenmattovského modelu s melodramatem přesně vystihuje a v dalších řádcích článku konkretizuje kumštýřský typus, který P. K. představuje. Historik Petr Koura charakterizuje mnohostranně aktivního umělce jako průkopníka thrilleru u nás (dokládá to na charakteristice filmu Zbyňka Brynycha Smyk, k němuž napsal P. K. scénář). Jenom zdánlivě mimo žánr na osobnost zaměřených textů z nich vybočuje poetická causerie Miloše Doležala, mísící Kohoutovy „budovatelské“ verše s připomenutím komunisty utýraného faráře Toufara a básnickými stopami Jakuba Demla v posázavské krajině. Soupis díla převzali editoři od nakladatelství Academia z publikace druhého dílu Kohoutových memoárů Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem. Jsou si vědomi, že soupis není zcela dokonalý, myslím ovšem, že v položce Divadelní režie by neměla chybět Psí matka (autor vlastní úpravu románu řeckého prozaika Matesise nastudoval s Marií Málkovou v Divadle Na prádle). Nepřehlédnutelným bonusem publikace je ovšem DVD s Kohoutovým autorským celovečerním filmem 7 zabitých z roku 1965. Vznikl podle námětu režisérovy životní partnerky Jeleny Mašínové a reflektuje milostně-existenciální hledání mladé ženy – zdravotní sestry. Je z něho stále cítit atmosféra šedesátých let s jejich nadějemi a zároveň těžko definovatelnou prázdnotou. Také v oblasti filmu Pavel Kohout prokázal schopnost přiblížit se k touhám i deziluzím doby.
Komentáře k článku: Přiblížil se k touhám i deziluzím doby
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
