Přihodilo se na Nové scéně

Nechuť kritizovat díla těch, jimž fandím, mi obvykle spolehlivě svazuje jazyk. Lživě nechválím ani nehaním, zkrátka o dotyčné záležitosti mlčím. Když se mi kritický názor nehodí do krámu, nechávám si ho pro sebe. Supů čekajících na neúspěch je i beztak dost, tak proč se vlastně na věc nepodívat z vlídnější stránky?

Horká kaše, kolem které chodím, se jmenuje Třicátá Marinina láska. Původně román ikony současné ruské literatury Vladimíra Sorokina pro Viktorii Čermákovou zdramatizoval Karel Steigerwald a představení připravilo studio Továrna na Nové scéně Národního divadla. Nakolik to je, či není Sorokin, je vedlejší. Vedlejší je podle mého i vhodnost či nevhodnost diskutované poslední půlhodiny už tak dlouhého představení, která je pro jedny čirou nudou, zatímco pro druhé výstižnou ilustrací vyprázdněnosti komunistické propagandy. Pro mě bohužel spíše tím prvním stejně jako pro tu rozlícenou divadelní kritičku, co se drala ven přes řadu sedících lidí ještě před koncem představení, ale budiž. Co člověk to názor. Ocenění si oproti tomu zaslouží některé davové scény (fronta, v restauraci) a pohyblivé obrazy včetně velkého pohyblivého obrazu Jiřího Štrébla v pozadí a živého Štrébla alias soudruha Rumjanceva na jevišti. Třeba také říci, že pro děj příběhu, který se odehrává v polovině osmdesátých let, se Nová scéna zdá jako skvěle zvolený prostor, který hře dobově i esteticky konvenuje. Teoreticky. Prakticky estetiku Nové scény režisérka do hry zvlášť nevtahuje a obří scéna představení spíše rozmělňuje. Gesta herců jsou tak buď nečitelná, nebo teatrální a velký soubor jako by sice na tak rozlehlé jeviště patřil, ale s množstvím postav jako by se ztrácela jejich hloubka. Anebo žádnou hloubku mít ani nemají? Díváme se na pouhé redukované znaky? Kabaret typů? Blbý soudruh, rozpustilá krasavice, disidentský disident? Jenže to jsou stereotypy, které jsme už mockrát viděli a nemají nás proč zajímat. Možná ona nuancovanost přijde až časem, až se herci s představením více sžijí, říkám si jakožto shovívavá fanynka režisérky Čermákové. Ovšem je mi jasné, že nezaujatý divák si mnohem spíše posteskne, co je mu po tom, co přijde časem, když on si koupil lístek na teď.

To, co mě v průběhu představení zaměstnávalo nejvíc, nebyl strach o divácké přijetí, ale otázka, co je vlastně Marina, hlavní hrdinka, zač. Je to holka, co se jen tak plácá? Žena experimentátorka? Tragická hrdinka nechtěně oscilující mezi extrémy? Nebo chtěně? Možná se tu vědomě nebo podvědomě tak trochu spoléhá na naši znalost Sorokina, ale mě jeho Marina nezajímá. Zajímá mě Marina režisérky Čermákové, jenže se mi nedaří dostat se jí pod kůži. I to může být nakonec režisérčin záměr. V tom případě se ale ptám, o jakou dimenzi tato nečitelnost postavy představení obohacuje? Je pěkné, když má divák volné pole k vlastnímu přemýšlení, ale bez solidního fundamentu se to neobejde. A ten jsem tam bohužel nedokázala najít. A proč jsem přes to všechno na Marinině lásce chtěla hledat hlavně to dobré?

Protože na rozdíl od geniálních počinů, které jako by někdy byly jen jakýmsi božím vnuknutím, ke kterým se autor jen tak přichomýtl a zafungoval jako médium, autorství nepodarku je vždy zoufale konkrétní. Jenže i nepovedená věc se může stejně jako geniální dílo jednoduše přihodit, prostě stát se a příště snad bude líp. Takže fandím dál.