Veselá opera pro celou rodinu
Těsnohlídkova povídka, napsaná pro Lidové noviny k Lolkovým obrázkům, se na první pohled jeví jako roztomilá drobnokresba, Janáček v ní však odkryl obraz vlastní životní situace, který ho možná přiměl složit operu podle novinového seriálu: stárnoucí muž se snaží kompenzovat zmařené manželství spíše fantazijním než reálným vztahem k vdané ženě a přitom si uvědomuje svůj přibližující se konec. V úsporném a dramaticky pointovaném libretu odkryl, oživil a rozvinul i poetickou vrstvu příběhu a skoro se zdá, že mu hudba zněla v hlavě už při formulování textu. Jenom název trochu „netrefil“: ne liška Bystrouška, ale Revírník (Janáček) je hlavní postavou opery.
Michela Kapustová (Lišák) a Lenka Máčiková (Bystrouška) FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Janáček přidal prolínání zvířecího a lidského, což první nastudování opery řešilo pohybovou stylizací a gestikou. Později vznikaly inscenace v podobě odpoledních pohádek o zvířátkách pro rodiče s dětmi, ale už Kafkův přítel Max Brod v překladu libreta do němčiny (1925), jímž otevřel Bystroušce cestu do světa, rozpoznal v příběhu dramatickou parabolu, jejímž hlavním tématem je sexualita. Proto do své verze libreta uvedl Terynku, o jejíž přízeň soupeří Rechtor a pytlák Harašta, Havelka postavu převzal a rozvedl: Terynka v jeho pojetí obsluhuje v hospodě U Pásků, kde se o ni velmi zajímají všichni hosté včetně Faráře, a mladý Revírník se s ní pravidelně schází v lese. Režisérem proklamovaného ironického nadhledu v pojetí zbytečně přidané postavy jsem si nepovšiml, pokud jím nebyl útěk Terynky z dostaveníčka jen v kalhotkách. Brodovi Havelka vyčítá expresionisticky zatěžkané vykreslení erotických motivů, sám prezentuje na scéně skoro soft porno.
Poetickou atmosféru má vyvolat promítání vzorů listí na podlahu, přírodu evokuje také modrý horizont. Hraje se na šikmé plošině se čtyřmi různě velkými točnami, na nichž rostou holá bidla, zřejmě kmeny lesních stromů, spíše však sexuální symboly a rekvizity pro náznak tance u tyče. Dynamizují jevištní obraz a podtrhují Rechtorovy problémy se stabilitou při návratu z hospody. Původní laskavou hříčku se slunečnicemi nahrazuje režisér tvrdou realitou: před roztouženým opilcem se vrtí liška s kostýmem Terynky, čímž je Janáčkův poetický gag zmařen a Revírníkova narážka v melancholické hospodské scéně ztrácí smysl.
Dvůr myslivny a hospoda se řeší dvěma „krabicemi“, jež se jako leporela otevírají vlevo a vpravo vpředu, karabinkami na tahy je připínají a odepínají dvě roztomile hopkající zvířátka (další veselý moment lesního reje). Pohyb je naštěstí tichý, točny však občas hudbu dost ruší.
Bystrouška se Zlatohřbítkem jsou mladou člověčí dvojicí, která si vyjela z Brna do lesa na výlet – ona elegantní slečna v rezavém kostýmku z doby kolem 1920, s kloboučkem, on v pumpkách a saku téže barvy, se sportovní čepicí, jako lišky identifikováni jen velkými ohony (lišák tím svým při námluvách mohutně vrtí, k velkému potěšení publika). Ostatní zástupci zvířecího světa jsou kostýmováni dílem v nadsázce, dílem střízlivě, Kohout cylindrem i barevností evokuje karikaturu strýčka Sama, slepice nesou umělé krky a hlavy v nadživotní velikosti, zobáky buší do podlahy (při zpěvu My pracujem, snášíme) a když jim Bystrouška hlavy utrhne, z krků se vyřinou rudé stuhy. Komár drží vzadu dvě tenisové rakety – místo křídel možná, asi přiletěl do lesa rovnou z kurtu.
Režisér vede sólisty k takřka činohernímu herectví, ti jeho požadavky spolehlivě plní i v tanečních a pohybově náročných kreacích (např. Rechtor cestou z hospody). Krátký výstup Pepíka a Frantíka je trefným portrétem výrostků spíše mdlého rozumu, místo obvyklých dívek v kalhotách jsou dva mladíci Daniel Matoušek a Martin Kalivoda správně klackovití a zpívají „syrovými“ hlasy! Liška ovšem Pepíkovi nikoli „užere létko“, ale kousne ho do zadku, což exemplárně dokládá, že režisérovi nejde o výklad díla, ale o vytvoření vizuálně bohatého obrazu, „přibližujícího operu divákovi“. Nepochybně ze stejného důvodu jsou nádherné instrumentální mezihry degradovány na baletní hudbu s revuálními tanci. Proto Farář přišel zazpívat velký monolog o zklamání, původně adresovaný kumpánům v melancholické hospodě, divákům do první řady a nabídl jim k prohlédnutí fotografii své lásky, kterou nosí v breviáři stále u sebe. Pozitivní nápady (např. sebezahrabání lišky a následná Kohoutova smrt) jsou střídány třeskutě žertovnými: po zadávení slepic reaguje revírník na zoufalý výkřik své ženy Staré, zastřel ju! tím, že jí vytrhne z ruky váleček na nudle a honí lišku po dvoře. Smích publika je zaručen.
Pro roli Revírníka režisér zvolil Svatopluka Sema, mladého a pohledného, maximálně splňuje herecké požadavky. Ve třetím dějství se ovšem marně snaží proměnit ve stárnoucího muže nahrbením a chůzí s hůlkou, když zůstal stejný jeho vokální projev: věcný, průrazný hlas s dobrou artikulací, chybí lyrická vrstva, vyjadřující v závěru optimistickou víru v koloběh života. Ani režisér si neví rady s vyzněním opery – nechal Revírníka bezcílně bloudit samotného v popředí scény, opírat se o zlacený portál, a všechny taneční postavy nechal stát v protisvětle na horizontu. Lenka Máčiková je herecky až koketní Bystrouška, v jejím zpěvu se ovšem ztrácejí slabiky a slova především v hlubší poloze. Lišák Michaely Kapustové je herecky i pěvecky velmi věrohodný zamilovaný mladík. U obou mi však také chybělo víc prožité a sdělené lyriky. Hereckou i pěveckou propracovaností, technickou i výrazovou, se pozitivně odlišuje Jaroslav Březina, Rechtor – Komár je v jeho podání životnou postavou, nikoli jen zábavným typem; snění o Terince není opilecky sentimentální, ale je to projev skutečného smutku a zklamání. Také Sulženkův Jezevec – Farář je pečlivě vykreslen, zpívá s potřebnou měrou zdrženlivosti, přesto citově angažovaně vyjádří i nejintimnější zpověď. Alternující Luděk Vele využívá více výrazové a herecké než vokální prostředky. Obchodník a pytlák Harašta je v podání Jiřího Brücklera dnešní darebáček: sebevědomý, pružný, poťouchlý v pohybu i ve zpěvu.
Orchestr zní pod taktovkou Roberta Jindry vcelku uspokojivě (drobné chyby lze prominout – s výjimkou opakovaných dosti zřetelných problémů houslí ve vysoké poloze), podává obraz partitury v jejích základních parametrech. Chybí však janáčkovská „výheň srdce“, agogické promodelování frází, vnitřní tep hudby. Pamětník se vzpírá přijmout až industriální podání Janáčkova vrcholného opusu, s nímž koresponduje režisérova vizualizace s názorností až televizní, vlastně nedůvěra ve vyjadřovací sílu hudby a v divákovu imaginaci. Nová Bystrouška v pražském Národním divadle je pro celou rodinu: pro děti veselé tance a reje zpívajících zvířátek, rodiče každý po svém jistě ocení sexuální potenci Revírníka, ti poetičtěji založení také revuální taneční kreace útlé vážky a jejích partnerek s velkými světlými zadečky, tatínky jistě zaujme nahota Terynky a maminky nejspíše zatouží po hezkém kostýmku a kloboučku Bystroušky. Jen nás pár zkostnatělých staromilců zapláče nad zmarněnou příležitostí vyložit poetickou parabolu o stárnutí a věčném koloběhu života.
Národní divadlo Praha – Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky. Dirigent Robert Jindra, režie Ondřej Havelka, scéna Martin Černý, kostýmy Kateřina Štefková, choreografie Jana Hanušová, sbormistři Martin Buchta a Jiří Chvála. Premiéry 20. a 22. března 2014.
Komentáře k článku: Veselá opera pro celou rodinu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
