Sen o životě a smrti
I když je společenský sál studentské koleje Švehlova, nazvaný Venuše ve Švehlovce, od října loňského roku stabilní divadelní scénou, působí inscenace Příhody z bezprostředního neskutečna podle próz Maxe Blechera jako site-specific projekt. Tak silně příznivé je prostředí omšelého prostoru pro ducha děl rumunského autora, který předčasně zemřel na tuberkulózu kostí a sklonek života strávil vleže v sádrovém krunýři. Nejde ani tak o pozoruhodnou ukázku architektonického stylu art deco, jako o pocit vyprázdněného místa, které ve svých zdech ještě pamatuje plnost ruchu života a rovněž jeho dočasný zánik a zapomnění.
Příhody z bezprostředního neskutečna přináší pocity úzkosti z budoucnosti FOTO ISAAC SIBECAS
Tým Chemického divadla v čele s Vojtěchem Bártou z předlohy šťastně akcentoval to, co je pro dnešek nosné – všepřítomný pocit úzkosti z budoucnosti a nadčasově „zvláštní“ – umělecky vděčnou formu snovosti. Román Příhody z bezprostředního neskutečna přináší zpřítomnění silných prožitků autorova dětství na malém rumunském městě, v nichž se surreálně mísí představy se skutečností. Pro inscenaci je neméně důležitý rámec „dětských“ epizod, převzatý z úvodní části jiného Blecherova románu Zjizvená srdce, kde se mladý člověk dozvídá diagnózu těžké nemoci a pokouší se s ní vyrovnat.
Představitele lékařského světa, odkud zaznívají kruté rozsudky diagnóz a nesmiřitelná nařízení léčebné řehole, ztělesňují herci v bílých pláštích, obklopeni obskurními rekvizitami. Kajetána Písařovice a Vojtěcha Fülepa nejprve vidíme jako polozhroucené postavy v přítmí pusté hrací plochy, obklíčené na svých protilehlých stanovištích řetězci červených světélek, jež na zemi rýsují ostrůvky osamění. Písařovic hraje němě lhostejného lékařského „kata“, otupeného popíjením jedově zbarvených tekutin z laboratorních baněk, Fülep zase rtuťovitého hermafroditního ďáblíka, jakoby ze zkumavky vypuštěného džina nemoci. Jsou to spíše přízraky duší nemocných než doktoři.
Ze zadního prostoru za sklem ustrašeni jako děti z temného lesa vycházejí ze svých stínů do světla nemocní, za nimi padá jako příklop pasti igelitová fólie, na niž se promítají ornamenty rentgenových snímků surrealisticky prolnuté s portrétem autora. Max a Emanuel (což je v podstatě jedna osoba) je hrán chlapcem a dívkou. Šimon Krupa v pohádkovém „rumunském“ oblečku s motivy lesní a horské zvěře představuje zdravím kypícího pořízka na prahu jinošství, hltajícího s dychtivostí probouzejícího se života první erotické vize a zkušenosti. Tereza Dočkalová v kalhotách a svetru neurčitých smutných barev ztvárňuje jeho protějšek, vtlačený osudem a lékaři do zednického kolečka. Hraje ve svém tělesném znehybnění především očima, v nichž se odráží s ukrutnou námahou krocený strach, vztek bezmoci i počátek zvědavosti na tajemný svět nemoci a smrti. Role postaviček „ostatního“ světa, ať už jsou jimi lásky a chlapečtí kamarádi z dětství, nebo s pokroucenou urputností přežívající pacientky, má na starosti pohybově a mimicky disponovaná Jindřiška Křivánková. Ta za pomoci kostýmních náznaků neméně talentované scénografky Jany Hauskrechtové, jež propojuje fragmenty sádrových krunýřů v kombinaci s žensky „jásavým“ květinovým vzorem, dovede v plastické zkratce přihrávat hlavním „hrdinům“.
Čekání na dospělost a čekání na smrt jsou dvě stránky jedné nesmrtelné duše ve smrtelném těle. Objevování smyslnosti a posléze smrtelnosti těla je velká práce a velké dobrodružství. Tak nám to vzkázal ze svého lůžka Blecher, tak nám to zahráli ve Švehlovce.
Chemické divadlo – Max Blecher, Vojtěch Bárta: Příhody z bezprostředního neskutečna. Překlad Hana Janovská a Karel Kulich. Scénář a režie Vojtěch Bárta, projekce Pavel Lukáš, Martin Bitala, scéna a kostýmy Jana Hauskrechtová. Premiéra 16. ledna 2015 ve Venuši ve Švehlovce.
Komentáře k článku: Sen o životě a smrti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
