Divadelní noviny > Kritik Lab

Přijmete nabídku k hodině dějepisu?

Rozhodnutí. Donášet či nedonášet? Jít s režimem či proti němu? Ukázat životy disidentů na základě jejich tvorby či skrze dokumentární pásmo o jejich životě? V inscenaci Audience a Příjem režiséra Břetislava Rychlíka v Divadle F. X. Šaldy dostanete všechno. Ale zaplatíte za to délkou tří hodin.

Už z názvu vyplývá, že v rámci Rychlíkovy inscenace divák zhlédne nejen aktovku Václava Havla Audience (1975), ale i její mladší, méně známou a na jevišti dosud neinscenovanou sestru Příjem Jiřího Dienstbiera z roku 1984. V obou se setkávají stejné postavy, disident Vaněk, který se pro své protirežimní aktivity dostal k práci „přikulovače“ v pivovaru, a Sládek, jenž by strašně rád vyzrál na režim, ale nedaří se mu to. Divák ale z názvu nevytuší, že se mu zároveň dostane i dlouhého intermezza o životě československých disidentů, nejen autorů her, ale i básníka Ivana Martina Jirouse zvaného Magor. Vzhledem k faktu, že Dienstbierův Příjem přímo zrcadlí situace z Audience, je velká škoda, že tato vsuvka znemožní jejich bezprostřední posouzení. Možná by to i Dienstbierovu formálně ne tak dokonalému textu pomohlo; dramaturg Jiří Janků se ale v rámci pietní světové premiéry hry pouští jen do minima škrtů.

Havlova Audience je ovšem sama o sobě výborná. Kromě hereckých výkonů Martina Polácha v roli Sládka a Tomáše Váhaly coby Vaňka zaujme i scénografie Svatopluka Sládečka tvořená basami a sudy od piva. Tu bohužel v druhé aktovce nahradí zelenobílá cela, přestože už samo slovo basa evokuje vězení. Absurdnost Havlova textu z inscenace první aktovky příjemně probublává. Sládek otevírá láhve zuby, Vaněk po něm víčka úslužně sbírá ze země a vhazuje do kýble, kam nenápadně vylévá nedopitý alkohol. Polách hraje Sládkovu stupňující se opilost s klidem, nepotřebuje k ní křik, motání, ani přeřeky. A to i přesto, že si nakonec „situace stojí“ tak, že se při vyřčení této repliky zapotácí a musí se chytit řetízku s otvírákem. Sládkovy neustálé odchody a příchody mohou herci působit problémy, Martinu Poláchovi však nikoliv. Jeho Sládek může odejít plný emocí, aby se za pár vteřin vrátil zcela bez jakýchkoli jejich známek.

Váhalův jemný, tichý a zdvořilý Vaněk sedí na rozdíl od žoviálního Sládka celou dobu mírně natočený k divákům – jako by chtěl dostát i zvykům divadelního hlediště. Neustále rukávem utírá stůl nebo má ruce v klíně, sem tam si těkavě sáhne do obličeje a na nos. Disident a jeho nadřízený Sládek jsou ve všem navzájem opační: Polách hraje velkými gesty, rozhazuje rukama a naklání se přes stůl, Váhala naopak svou úsporností a postojem od Sládka utíká. A přestože Sládek má nad Vaňkem fakticky moc, Poláchův Sládek uvnitř morálně poplakává: žádné politické čachry, prosím, jen pivo, a když ne s živou, tak alespoň s vyfotografovanou „Bohdalkou“.

Herecká vyváženost funguje i v grotesknějším Příjmu. Sládek s Vaňkem se setkávají ve vězení, neboť to patří dle Vaňkových slov „k základním existenciálním situacím člověka dvacátého století.“  Opět řeší problematiku donášení, jež by vězňům mohlo pomoci k „půlce“, tzn. podmínečnému propuštění po odpykání poloviny trestu. Hlavní dvojici doplňují herci ztvárňující menší figurky – policejního náčelníka (Zdeněk Kupka), dozorce v typické polaritě zlý a hodný (Stavros Pozidis, Tomáš Impseil) anebo se situací smířeného vězně (Martin Stránský).

Příjem ale bohužel přichází až po vloženém dokumentárním intermezzu, které od absurdní Havlovy aktovky odvádí inscenaci zcela jiným směrem. Po Vaňkově a Sládkově pekelné smyčce tvůrci vrhnou diváky mezi fakta, jež je v kontextu posledního viděného – dotaženo ad absurdum – možno interpretovat také jako fikci. Mimo osudy Havla a Dienstbiera v doku-mezihře vystupuje do popředí ještě básník Ivan Jirous a jeho životní příběh doplněný fotografiemi a videozáznamy z jeho osobního archivu. Diváci se dozvědí, jak Jiří Gruntorád vynesl z věznice ve Valdicích Magorovy básně ve válečku, a to, mimo jiné, za pomoci francouzského polibku s rovněž uvězněnou Danou Němcovou. Přes všechnu úctu k zpodobněným disidentům Jirous s aktovkami prostě nijak nesouvisí. Mezihra využívá poměrně zdařile metaforických obrazů, herci ve vězeňských mundůrech pantomimicky klikají do psacího stroje, jako by zapisovali své vzpomínky nebo evidovali nové vězně v zářivě modrém světle.

Podobné, na vizualitě založené scény, jsou využity také v Příjmu, čímž druhá aktovka získává jistou propustnost. Akce se občas zastaví do štronza, aby mohl Václav Helšus přednést Magorovy básně, což činí s přiměřeným citem a hloubkou. Přináší tak do inscenace další motivy – především otázky po vztahu Boha a duchovna v umrtvujícím světě věznice. Herec mluví blízko u obnažené cihlové stěny na straně jeviště (zkrátka v koutku, jen tam, kde mu to je dovoleno) nebo na horní lávce v doprovodu vězeňských dozorců (jen pod dohledem). Zvolené básně poeticky dokreslují situaci v Sládkově kamrlíku, čímž Dienstbierovu aktovku pozvedávají a dodávají jí na transcendentálnosti. To by samo o sobě bylo naprosto v pořádku. Inscenaci a pozornost ale tříští intermezzo vložené mezi oběma aktovkami. Z žánru absurdní vaňkovky procházíme do reality, kde se nám dostane faktů, a potom k posmutnělé groteskní hříčce. A já si říkám: K čemu jsou divadelní programy? Kam zmizela snaha diváka podnítit, aby si na některé věci přišel sám? Proč mi není dovoleno nechat na sebe básně, texty a herecké akce působit bez zbytečného doříkávání a návodu, jak mám zhlédnuté vnímat?  Vlastně jako mírně okořeněnou hodinu dějepisu. Ale stalo se, a inscenace do mě ve výsledku jen vtloukla co nejvíc učební látky.

///

Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Václav Havel: Audience / Jiří Dienstbier: Příjem. Režie Břetislav Rychlík, dramaturgie Jiří Janků, scéna Svatopluk Sládeček, kostýmy Markéta Oslzlá-Sládečková. Premiéra 17. února 2023 v Malém divadle (psáno z reprízy 7. 3. 2023)

• Autor: Natálie Bulvasová
• Publikováno: 4. května 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Přijmete nabídku k hodině dějepisu?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ