Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Příliš krátké životy (III)

Nika bydlela v prvním roce svých studií brněnské herecké konzervatoře v internátě v Kamenické ulici. Dívky tam žily „jak sardinky“, šest v jedné místnosti, soukromí de facto žádné. Do desáté večer musely být na pokoji, což bylo přísně kontrolováno. A tak se Nika ve druhém a třetím ročníku přestěhovala na „privát“. A začala si užívat brněnského studentského života.

Brno, šedesátá léta

Kromě doživotní kamarádky Táni Radechovské (později Zemanové) s ní studovali například Lenka Machoninová či Tomáš Töpfer, kamarádila s baletkou Zuzanou Innemanovou. Na studia ale vzpomínala – dalo by se říct – s despektem. Díky svému základnímu celoživotnímu přístupu neustálé „práce na sobě“, kterému ji naučila pedagožka herectví Marie Viková (uvědomovat si, o čem mluvím, v jaké situaci se nacházím a kam směřuje jednání postav, které se pokoušíme ztvárnit), zvládla i svůj odpor k lidovým tancům a optimistickému „předvádění se“. Tato úskalí a výuka herecké mluvy coby statické deklamace jí zůstalo jako hlavní – negativní – vzpomínka na toto období.

Škola byla tříletá, zakončená maturitou. Studovaly se zde i předměty jako dějiny divadla a umění, ale taky matematika, ruština, čeština či chemie. Maturanti, absolvující toto „přísně výběrové studium“, jak je charakterizoval tehdejší ředitel konzervatoře Karel Horký, mohli pak pokračovat ve studiu divadelních, popřípadě osvětových nebo humanitních oborů.

Současně se studiem vplula Nika do svobodného studentského života. V té době začaly v Brně fungovat nejrůznější hudební, literární a divadelní kluby. Nika v nich občas recitovala, několikrát například verše Jana Nováka ve sklepním klubu v Lužánecké ulici. Užívala si života, který považovala za samozřejmý a který v – pro život inspirativní – mnohotvárnosti a intenzitě vypukl právě v době, kdy začala studovat konzervatoř. Tehdy jsme se neznali, ale oba jsme – ještě i dlouho v Rakousku – říkali, že to bylo nejsvobodnější období v našich životech. Nika už to říkat nemůže, ale já to tvrdím stále. Takže „to říkáme“. Přistihuji se často v úvahách, co by dnes na něco řekla Nika, jak by co hodnotila, a taky si občas říkám, za co by mně vyčinila. Třeba i to, co a jak o ní, o nás teď píšu…

Šabatovcem

Ale zpět, do šedesátých let. Já tehdy studoval filosofickou fakultu dnešní Masarykovy univerzity – tehdy University Jana Evangelisty Purkyně. Spřátelil jsem se s Jaroslavem Šabatou, který byl vedoucím katedry psychologie a zabýval se sociální psychologií a průběžně také politikou. Dnes si už těžko dovede někdo představit, že v roce 1962 probíhala na stránkách Literárních novin a Rudého práva diskuse o stavu společnosti a jejím dalším možném vývoji, o možných cestách. Vedli ji kantoři z naší brněnské fakulty, Jaroslav Šabata a Vladimír Blažek. A přenesli ji i do nabité fakultní auly. Mezi diskutéry byl nejaktivnějším podporovatelem liberálních názorů Vladimíra Blažka Jaroslav Střítecký. Já se ocitl svými příspěvky na straně Jaroslava Šabaty. Ten byl přesvědčen, že změny politiky se dosáhne změnou politických institucí, a vzhledem k tomu, že „ryba smrdí od hlavy“, je nutné usilovat, bojovat a starat se o změnu politiky vedení komunistické strany. Tím, že budeme tuto stranu demokratizovat. Tolik jen ve zkratce, jak jsem to také viděl.

Jaroslav mě po té diskusi pozval k sobě do pracovny, kde jsme dlouho hovořili. Na závěr mně navrhl, abych vstoupil do strany. To jsem udělal. Byl podzim 1962. Zařadil jsem se do okruhu lidí kolem Šabaty. Dělali jsme průzkumy vzájemných vazeb mezi nejrůznějšími institucemi a občany. Kromě toho nás dva zajímalo, kde jsou kořeny rozporu mezi sovětským komunismem a komunistickými i sociálně demokratickými stranami na Západě. Hledali jsme genezi a kořeny tohoto rozporu. Jako důležitá postava, která nás svým učením mohla o mnohém poučit, se nám jevila osobnost italského politika a filosofa Antonia Gramsciho. Napsal jsem o něm diplomovou práci, ve které jsem se zabýval jeho filosofií praxe, Jaroslav byl mým školitelem. Brzy jsem se tak seznámil s dalšími lidmi z jeho okruhu, jako byli Josef Špaček, Oskar Bizík či Václav Prchlík. Ten poslední mě těsně před osmašedesátým rokem, v době, kdy jsem byl na vojně, přesvědčoval, že mám vstoupit do armády a učit na Vojenské politické akademii. To jsem odmítl, ale nastoupil jsem na katedru filosofie Vysoké školy politické v Praze jako asistent a do aspirantury, což byla jakási tehdejší obdoba doktorandského studia. Zabýval jsem se charakteristikou politických teorií, což bylo v Československu do té doby považováno za pavědu. V rámci těchto studií jsem ale paradoxně zvládl jen státní zkoušku z ruštiny. Aktivně jsem se totiž věnoval tomu, co se tehdy odehrávalo v naší i světové politice: bylo jaro 1968.

Rok 1968

Spolu se skupinou pražských studentů jsme se pokoušeli dosáhnout toho, aby „strana a vláda“ souhlasila s větším počtem organizací mladých lidí, aby každá politická strana byla rovnoprávná s KSČ a v rámci této rovnoprávnosti aby mohla mít i své mládežnické organizace. Rozdělili jsme si návštěvy u členů předsednictva ústředního výboru KSČ. Já jsem byl u Františka Kriegela a Alexandra Dubčeka. Kriegel byl našim návrhům otevřený. Identifikoval se s nimi a slíbil o nich informovat předsednictvo ÚV KSČ. Dubček o něčem takovém nechtěl ani slyšet. Řekl mi: Ty komunista, já komunista. My společenské problémy vyřešíme a naše strana povede tuto společnost vítězně dál. Skupinu mých pražských kamarádů to odradilo od dalších „demokratizačních“ pokusů, mně to zasadilo dost silnou ránu. Ale vzhledem k tomu, že jsem byl „poučeným šabatovcem“, neztratil jsem optimismus.

V té době proběhla vysokoškolská konference komunistické strany v Brně a její ideologický tajemník nezískal důvěru. Vedoucí tajemník vysokoškolské organizace Jiří Klestil mi navrhl, abych do funkce nastoupil. A skutečně, 15. května 1968 jsem byl zvolen. Mými partnery bylo tři tisíce členů komunistické strany na brněnských vysokých školách, rektoráty, děkanáty a základní organizace strany tamtéž. V bouřlivé době mi ostatní funkcionáři vysokoškolského výboru rádi přenechali na starosti kontakty s brněnským studentským centrem a se studenty. Především pak v posrpnovém období…

21. srpen 1968

Ta noc z dvacátého na jednadvacátý srpen zasáhla celou společnost jako deus ex machina. Na divadelních scénách je to cosi v dané situaci vykonstruovaného a většinou osvobozujícího. Okupace Československa ovšem znamenala katastrofu. A jako taková vstoupila do obou našich životů.

Nika byla v osudný den doma v Ostravě-Porubě. Už pozdě večer 20. srpna se kolem jejich domu valily tanky.

Já byl tehdy ženatý. Oženil jsem se jako devatenáctiletý a mám z tohoto vztahu dvě děti: Jaroslavu, narozenou 9. prosince 1963, a Ludvíka, narozeného 28. března 1967. V úterý 20. srpna 1968 jsem, doprovázen kolegou ze studií Pavlem Tomáškem, přišel domů až někdy o půlnoci. Manželka vstávala obvykle před šestou ráno. Tentokrát mě hned v šest začala budit taky: V rádiu je něco divného, Šťovíčková říká, že jsme okupováni, a nevypadá to jako hra. Šťovíčková byla zahraničně politická komentátorka Československého rozhlasu. Hra to skutečně nebyla a události nabraly rychlý spád.

Než se vrátili „představitelé strany a vlády“ z moskevského zajetí, či jak tomu říkat, byl jsem v jakési ilegální legalitě (nebo spíš legální ilegalitě). Náš vysokoškolský výbor byl obsazen okupanty, dovnitř mě nepustili. Postaral jsem se, aby se manželka s dětmi nastěhovala k mým rodičům, z obav ze zatčení jsem přespával v pokoji kolegů v brněnské porodnici. Náhradní sídlo vysokoškolského výboru, kde se soustředily vysokoškolské protesty proti okupaci, tiskly letáky a další tiskoviny a odkud se poté roznášely, jsme našli na fakultě elektrotechniky.

Můj otec se vlastně nikdy moc o mě a mého bratra nestaral. Nebyl zvlášť přísný, bylo nám jasné, že nás má rád, ale veškerou péči o nás nechával na mamince. S komunismem a komunistickou stranou on ani moje maminka neměli nic společného. Proto jsem byl překvapený, až dojatý, když mi v „srpnovém týdnu“ přinesl do našeho sídla jídlo s ovocem. Už to, že mě našel, musel být úctyhodný výkon. A řekl mi: Ludíčku, držím ti, držím vám palce. Děláte dobrou věc. Věděl jsem, že mí rodiče pozorovali mé aktivity – počínaje ministrováním a konče mým angažmá v komunistické straně – vždy s velkou rezervou. Ale nechali mě jít mou cestou.

Léta pronásledování

Od května 1968 do konce srpna 1969 jsem byl tajemníkem vysokoškolského výboru KSČ. Už v polovině školního roku 1968/69 bylo zřejmé, že vysokoškolské výbory KSČ budou zrušeny. A po volbě Gustáva Husáka prvním tajemníkem KSČ to bylo ještě jasnější. Přesto jsme se spolu s kolegy rozhodli nerezignovat a vydržet takzvaně do konce. Neustoupit z místa, které partajní dogmatici označovali za hnízdo protisocialistických idejí a činů, za antisovětskou bázi zahnízděnou ve straně.

K poslednímu srpnu 1969 byly vysokoškolské výbory strany v Praze, Brně a Bratislavě vedením strany oficiálně zrušeny a 13. září vyšel na první straně brněnských krajských novin Rovnost článek-otvírák, ve kterém vedení strany sdělovalo, že v Jihomoravském kraji bylo pozastaveno členství čtrnácti nejzavilejším vnitřním nepřátelům strany. Mezi nimi jsem byl i já. V lednu poté mě při začínajících stranických prověrkách za „antisocialistickou, pravicovou a revizionistickou činnost“ z komunistické strany vyloučili.

V průběhu sedmdesátých let až do emigrace jsem měl potíže najít i naprosto nekvalifikovanou práci pomocného dělníka. Když jsem byl jednou šest týdnů bez zaměstnání, chtěli mě obvinit z příživnictví a celý den mi to v policejním výslechu opakovali. Jen proto, že jsem měl v rukou negativní písemné odpovědi, že na mé služby různé podniky nereflektují, což dosvědčilo, že jsem – jakoukoliv – placenou práci hledal, jsem nakonec z příživnictví obviněn nebyl. Byl jsem ale pod stálým dozorem státní bezpečnosti a především v letech 1970–73 dokola vyslýchán.

Byl jsem v té době – dokud jej nezavřeli – v neustálém kontaktu s Jaroslavem Šabatou. Vždy jsme našli cestu, jak jsem ho mohl o průběhu svých výslechů informovat. Jaroslav byl politikem a aktivistou v každé situaci. Radil mi, jak s „nimi“ mám mluvit. Například jsem měl během výslechu navrhnout, aby se náčelník krajské bezpečnosti sešel s ním, a odůvodnit to tím, že by to mohlo být prospěšné pro „posrpnový vývoj“. To jsem udělal, ale ke schůzce Šabaty s náčelníkem brněnské krajské bezpečnosti, kteří se oba znali z doby před srpnovou okupací, podle mého soudu nikdy nedošlo. Dost brzy jsem se naučil v průběhu výslechů neodpovídat, nebavit se s nimi. Nebylo to lehké, ale dařilo se mi to. Tak jsem si nemohl nijak zadat ani nikomu ublížit. A o to šlo především.

Setkání s Nikou

Na jaře 1970 jsem začal pracovat jako vychovatel v domově pro těžko vychovatelnou mládež. Odtud mě ale na přímý nátlak vedoucího tajemníka městské komunistické strany Oldřicha Klíčníka po dvou týdnech vyhodili. A tak jsem – opět po určité době bez zaměstnání – nastoupil jako šofér u Polotovarů. Vydržel jsem tam dva roky. Když už jsem měl pocit, že z té práce zblbnu, a navíc jsem byl hrozně unavený – protože jsem tam vydělával děsivě málo peněz, přivydělával jsem si po nocích na plesech jako číšník – nabídla mi jedna z vedoucích RaJ Brno 2 stálou práci číšníka. Řekl jsem, že to beru, ale ne ve čtvrté cenové skupině. A skutečně! V létě 1972 jsem nastoupil do Belvederu, vinárny u brněnských Lužánek.

V říjnu jsem jednoho dne v podvečer zametal před vinárnou, kam přicházela dvě děvčata. Obě se smála, že číšník ve fraku zametá chodník. Uvnitř si objednala jedno z tehdy typických studentských jídel: tatarák s hodně topinkami. Pokusil jsem se jim vysvětlit, že si jej nemají dávat. Tatarák byl jeden z typických podvodů socialistického pohostinství: z hrozného masa, často už zkaženého, se vytvořila levná, navenek atraktivní „chuťovka“. Dokonce rozemletou tlačenku do něj kuchař a zároveň vedoucí podniku dával! Pak to důkladně opepřil a ochutil tak, že si hosté mohli „pochutnávat“, nevědouce, co jedí. Na můj popud si obě studentky JAMU objednaly něco jiného a zůstaly až do konce mé směny. Jedna z nich byla Nika. Učarovala mi.

Měl jsem tehdy trabanta a oběma, Nice a její kolegyni Haně, jsem nabídl, že je zavezu „do města“. Někde u hotelu Continental jsem píchl. Pohotově jsem pneumatiku vyměnil a Nika pak často říkala, že ji nadchlo, jak jsem byl šikovný. Snad proto souhlasila s mým návrhem, že se v příštích dnech setkáme.

(Pokračování.)

• Autor: Ludvík Kavín
• Publikováno: 4. února 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Příliš krátké životy (III)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ