Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Příliš krátké životy (IV)

Po prvním setkání s Nikou jsem toužil vidět ji znovu. Moc se mi líbila, byla to nesmírně inteligentní mladá holka (jak my v Brně říkáme) s přitažlivými rysy v obličeji. Bylo jí jednadvacet let.

Studovala předposlední semestr herectví na JAMU, což znamenalo, že se víceméně i s celým ročníkem právě „přesunula“ do Studia Marta, divadla, ve kterém hráli absolvující studenti. Jenže ani budovu školy na Komenského náměstí neopustila a vzhledem k tomu, že jsem měl jen její telefon na koleje a tam se jí dovolat nebylo jednoduché, začal jsem občas obcházet právě tuto budovu v naději, že ji potkám. A to se stalo. Párkrát jsme se tak v průběhu příštích měsíců sešli na kafe a povídali si o literatuře – jak o divadelní, tak o beletrii – a taky o sobě. Niku zajímala moje „komunistická“ minulost a to, jak se mnou život zatočil po osmašedesátém. Povídala mi o své mamince, zesnulém tátovi, pražské tetě. Bylo fajn setkávat se s ní, i když mi dávala jasně najevo, že ženatý mužský může být tak akorát její kamarád.

Hovory s Nikou

Mě si po čtyřech měsících mého číšničení v Belvederu zavolal ředitel Restaurací a jídelen k rozhovoru. Sdělil mi, že za ním byli „soudruzi z Leninky“ a řekli mu, že mě v Belvederu nemůže nechat, protože je to druhá cenová skupina, tedy lepší podnik. A taky prý proto, že studuju čínštinu, navíc je Belveder nedaleko Vysoké školy zemědělské. Což nedělá dobře, protože mě spousta studentů i kantorů té školy zná. A krom toho hrozí nebezpečí, že bych ze svého místa mohl organizovat něco, co by pro ně bylo těžko „podchytitelné“. Ředitel mě nadále nechal pracovat jako takzvaného skokana, to znamená zastupujícího číšníka za kolegy na dovolené či za nemocné.

Chodil jsem samozřejmě i do Marty, takže jsem viděl i obdivuhodnou absolventskou roli Niky – Rosemary ve hře Williama Ingeho Jako by den nechtěl odejít (Piknik). Hrála vlastně „starou komickou“ postavu, ale bylo v ní tolik pravdy, tolik reality spojené s kumštýřstvím – tedy s povznesením role mimo pouhou skutečnost kamsi k obecné povaze lidskosti –, že jsem se do ní zamilovával stále víc.

Povídala mi o tom, jak nešla volit a jak se ji pokoušel prorektor Sobota fyzicky dotáhnout do třídy, ve které studenti JAMU volili. Nebo o tom, jak ji škola nutila recitovat v předvolební kampani a jak si – když tam pod hrozbou vyhazovu ze školy šla – vybrala „trochu“ jiného Nezvala a recitovala s klepajícími se koleny jeho Oktávu o urně. A tak i přesto, že jako jediná z celé JAMU nevolila a odmítla do volební místnosti vůbec jít, nechali ji přece jen dostudovat. S odůvodněním, že je „mladá romantička“, která časem vystřízliví.

Povídala mi taky o tom, že odmítla vstoupit do nově zakládaného Svazu socialistické mládeže, a o diskusích ve škole na toto téma. Z jejího ročníku nakonec nevstoupil nikdo…

O svých učitelích toho moc nenamluvila. Jen se zmiňovala o tom, jakou paseku udělali soudruzi tím, že ze školy vyhnali režiséra Aloise Hajdu (toho jsem osobně znal) a herce Ladislava Lakomého a Vlastu Fialovu, a že je ráda, že na škole zůstala aspoň paní Jiřina Ryšánková (Jiřinka, jak jí studenti s láskou říkali). Z režisérů, kteří ji učili, si nejvíc cenila Evalda Schorma. Naopak Pavla Rímského, po nuceném odchodu Lakomého z JAMU jejího ročníkového vedoucího, moc nebrala, byť právě v jeho inscenaci excelovala.

Někdy počátkem roku 1973 se Nika začala zabývat diplomovou prací o americkém čechovovském dramatu. Protože věděla, že chodím studovat do univerzitní knihovny, pověřila mě, abych jí tam půjčoval knihy a abych jí dával tipy na výběr literatury. Přátelili jsme se a já jí dal číst své komentáře ke společensko-politickému vývoji, které jsem v osmašedesátém publikoval v několika číslech Indexu pod značkou Politicus. Index byl výborný časopis orientovaný na politiku a kulturu. Šéfredaktorem byl Oldřich Bárta a redaktorem můj kamarád z fakulty, dramaturg Miroslav Plešák. Samozřejmě s příchodem normalizace časopis zanikl. Na oplátku mi vyprávěla o zážitcích, které měla s Gitou Závodskou-Havlíčkovou, režisérkou inscenace hry Jiřího Koláře Světlo světa, jak ráda na tomto kuse pracovala a jak byla zklamaná, když byl vzápětí po premiéře zakázán – terminologií tehdejší doby „stažen z programu“. Inscenaci, ve které hrála Ženu a Zdeněk Švehla postavu Ruky, nastudovali ve Vysokoškolském klubu v rámci Studia DEX, které bylo – podle profesora Bořivoje Srby – jednou z „důležitých divadelních iniciativ počátku sedmdesátých let“. Vzniklo ve snaze nějak se vyrovnat s nastupující „normalizací“, která od počátku sedmdesátých let zasahovala kořeny života na všech úrovních společnosti.

Život s cigaretou…

Léto šedesátého osmého bylo pro Niku zvláště smutné. Nejen kvůli okupaci. Zemřel jí totiž otec, kterého měla nesmírně ráda. Jeho jméno si bezpodmínečně chtěla nechat do konce života. A taky nechala, i když jsme se později vzali. Když byl její otec těžce nemocen, odjela na pár dní na Šumavu, toulala se tam po lesích a koupala v náladách smutku, úzkosti i v nadějích. Jednoho dne přišla strašná bouřka, zpřetrhala vedení a několik dnů nebylo možné se do Ostravy dovolat. V šíleném tušení se rozjela domů. Když přijela, konal se tam už kar a všichni chodili v černém.

A pár týdnů nato tanky! S kamarádkou z domu Táňou Schottnerovou seděly celou noc u rádia. A další dny a noci stejně tak. Táňa, ač mladší, už kouřila. Nika původně kouřit nechtěla, ale náhlá samota bez otce a k tomu okupace, to už nezvládla. Začala kouřit. S cigaretou se všechno dá líp vydržet… Poslední vykouřila před odjezdem do nemocnice loni v červnu, deset dní předtím, než navždy odešla. Zesnula doma. Den před smrtí jsem ji nechal převézt domů. Věřil jsem, že doma aspoň trochu pookřeje…

Setkávání s Nikou

Od našeho prvního setkání v roce 1972 v Belvederu jsme se až do doby našeho skutečného vztahu sešli večer jen jednou. V divadelním klubu u Mrštíků. Říkal jsem si, že snad konečně jde o „rande“, ale kdepak. Když jsme po asi dvou třech hodinách povídání a popíjení odcházeli, připojil se k nám jiný mužský, Nika mně řekla ahoj a zmizela s ním. Ještě jsme se pak párkrát viděli. Hlavně poté, co se ročník Niky s inscenací Gogolovy Ženitby v režii Huberta Krejčího účastnil divadelního festivalu v Nancy. Niku tam původně nechtěli pustit, ale nebyl čas na přezkušování, tak tam nakonec ona i její kolegyně Militká, která měla s povolením jet na „západ“ také problémy, odjely. Zato režiséra Huberta Krejčího do Francie nepustili. A to jen proto, že šel během volebního aktu za plentu.

Asi v polovině června 1973 jsem se s Nikou rozloučil s tím, že nastoupí do angažmá v Liberci a někdy si – snad – napíšeme. Jan Schmid ji tam přijal do ansámblu na doporučení Evalda Schorma.

Rozchody

Se svou první ženou jsme se po roce 1968 odcizili. Nesnesl jsem, když mi vyčítala, že se nechci vzdát „toho svého Šabaty“, že bych měl myslet na rodinu a ne na politiku, která nemá budoucnost. To jsem nedokázal. Byl jsem tehdy – jak se říká – homo politicus. Bez politiky jsem si svůj život neuměl představit.

I estébáci chtěli, abych politiky nechal. Při výsleších mi tvrdili, že jsem pro „exponenty pravice a revizionismu“ zálohou pro budoucnost. Když se to „zase za nějakých dvacet let“ začne znovu otáčet, budou už ti Dubčekové a Šabati staří. Vy ale budete ve věku, kdy byste je mohl nahradit. To nedopustíme! Dáme si na vás pozor až do konce vašeho života, to si pište. Ještě než zavřeli Jaroslava Šabatu, jsem se rozhodl – jak jsem psal již minule –, že jim nebudu na nic odpovídat. Když jsem Jaroslavovi své rozhodnutí „vůbec nemluvit“ tehdy sdělil, poznamenal jen: Jak myslíš, ale budeš to mít těžký. Člověk musí mít z výslechů trochu zkušeností, aby byl něčeho takového vůbec schopen, ale ty já už měl. Podařilo se mi mlčet i v situaci, kdy mi major Kabát (nevím, zda se tak skutečně jmenoval, ale představil se mi tak) vyprávěl o tom, jak je znavený, protože den předtím měli cvičení, jak jít na třídního nepřítele ne tím, že by ho zavřeli nebo mu něco udělali, ale… má-li malé děti, aby našli způsob, jak jim ublížit. Třeba přejet je zakonspirovaným autem, když přecházejí ulici. Ten „nepřítel“ tak dostane za vyučenou a bude velmi ochoten spolupracovat. Samozřejmě major mohl žvástat, ale byl to krutý, perverzní psychický útok na mě, který malé děti měl.

Sdílet své postoje a starosti s mou první ženou jsem ale už nedokázal. Právě Nika se mi jevila jako neobyčejně spolehlivá a mému uvažování blízká osoba, s níž jsem – vyjma Šabaty snad s jedinou ze svých tehdejších kamarádů – mohl s otevřeností a důvěrou mluvit. To pro mne bylo darem, kterého jsem si neobyčejně cenil.

Oslava VŘSR

Od září 1973 jsem pracoval coby číšník v malém „čochu“ kousek nad Úvozem, směrem k Jiráskově, dnešní Masarykově čtvrti. Hned vedle byly studentské koleje. Někdy v říjnu se tam objevil kolega Niky, studoval s ní v ročníku, a řekl mi, že Nika bude ráda, když se v Liberci objevím…

Při první příležitosti jsem tak odjel svým trabantem na dva dny do Liberce. Ta „první příležitost“ se naskytla 7. listopadu. Pamatuji si to přesně, protože jsme v „mé“ hospodě měli volno kvůli výročí VŘSR (kdo z mladších čtenářů neví: Velké říjnové socialistické revoluce). Trabantíka jsem zaparkoval hned naproti divadlu. Nika mě představila Schmidovi, Kořínkovi a dalším kolegům. Marušce Durnové nemusela, tu jsem znal z našich dětských let. Byla členkou dramatického kroužku v Domě pionýrů a mládeže, kde jsme my, děti z PIRKa (Pionýrského rozhlasového kolektivu, jehož jsem byl členem na základní škole), taky zkoušeli. Maruška byla v Ypsilonce delší dobu, měla pro sebe a své dítko jednopokojový byt, „herečák“, přímo v budově divadla. Niku ubytovalo vedení divadla do průchozího pokojíku v bytě Marušky. Tam jsem přespal. A 8. listopadu přišla Nika jedinkrát za celý život pozdě na zkoušku – asi o dvacet minut. Kolegové to prý přijali s porozuměním.

Zamilovaní

Brno–Liberec, to nebylo dopravně jednoduché. Přesto jsme se od oněch našich oslav VŘSR viděli téměř každý týden. Buď jsem přijel na pár hodin do Liberce já, nebo Nika do Brna. A to i v mrazech. Někdy jsme se setkávali v Hradci Králové, na půli cesty. Zima byla tehdy krutá. Jednou jsem vezl Niku do Hradce, ale cestou nám zamrzl karburátor. Pokoušel jsem se ho uvolnit, při tom se vyvalila ledovice: benzin, který hned zamrzal. Nika ten benzin chytala rukama a sváděla do nádobky. Zamrzly jí při tom ruce. Po celý další život je měla jako následek tehdejší naší malé katastrofy nesmírně křehké a citlivé. Naštěstí nám otevřel a nechal nás ohřát vrátný nějakého závodu na kraji Vysokého Mýta, se kterým jsme potom v jeho kanceláři několik hodin proklábosili. Původně byl bachařem v Plzni na Borech. Na důchod se vrátil „domů“ a stal se vrátným. I tady nás dostihl reálný socialismus…

(Pokračování.)

• Autor: Ludvík Kavín
• Publikováno: 18. února 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Příliš krátké životy (IV)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ