Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Příliš krátké životy (IX)
Březen 1979 byl dalším mezníkem v našem společném životě. K prvnímu dni tohoto měsíce jsme se rozhodli, že se budeme naplno věnovat naší vlastní divadelní práci. Nika dala výpověď ve Volkstheateru. Já jsem ukončil svá studia na vídeňské univerzitě.
Nika s Hansem Rosnerem v aktovce Odcizení podle předlohy Karla Gelnara Foto archiv autora
Palach Press
Jako neplacenou práci jsme v letech 1979–1980 vedli pobočku Palach Pressu ve Vídni. Oficiálně já, ale i na této práci jsme se podíleli oba. Dostávali jsme telefonické zprávy od Václava Havla a asi šesti dalších lidí o tom, co se děje v Československu, překládali je a předávali dál. Organizovali jsme také nejrůznější jiné činnosti. Například 21. srpna 1978 snad největší shromáždění proti okupaci Československa, na kterém Nika mimo jiné poprvé hrála na ulici – před chrámem svatého Štěpána ve středu Vídně. Na podzim jsem byl v Benátkách na setkání předních západoevropských intelektuálů proti poměrům v Československu, zorganizovali jsme hladovku za osvobození Jiřího Lederera, o něco později, když už byl Lederer nejen na svobodě, ale taky v emigraci, jsem pro něj v Curychu zařídil vydání jeho knihy o Palachovi, kterou – podobně jako mnohé jiné texty – přeložila Roswitha Ripota. Byli jsme v kontaktu s Karlem Krylem, který nás několikrát vzal k sobě do vysílání a představil nám Roswithu, jíž věnoval jeden ze svých sonetů. Pokoušeli jsme se pořádat schůzky signatářů Charty 77 žijících ve Vídni a dokumentovali jsme – skrze materiály Palach Pressu – dění okolo Charty 77. Kontaktovali jsme přátele Charty v různých zemích Evropy a aspoň trochu se podíleli na jejích aktivitách, především ve spolupráci s informačními materiály (Infochem) z Berlína. Vydali jsme mou publikaci Zrazená reforma o událostech v průběhu pražského jara, přesněji roku 1968, a rozšiřovali ji prostřednictvím knižní sítě. A tak dále a tak podobně.
Ernst Jandl
Už v průběhu roku 1978 se začal vyvíjet systém dvojnásobných hostování do roka. Jestliže jsme hráli například v Osnabrücku na podzim, zvali nás znovu na jaro příštího roku. To nás časově zavazovalo a zároveň povzbudilo k úvahám o rozšíření repertoáru. Ještě když byl Jiří Kolář v Praze, před jeho studijním pobytem v Berlíně a následnou emigrací do Paříže, Nika mu telefonicky podávala zprávy o našich úspěších s inscenacemi jeho her a on starostlivě doporučoval, abychom začali spolupracovat se západoevropskými a samozřejmě především rakouskými autory. Poznamenal, že v Rakousku zná jen „tu“ Mayröcker, která je družkou Ernsta Jandla… Neuvěřitelné! Ernst Jandl totiž bydlel o poschodí výš v domě, do kterého jsme se v prosinci 1977 nastěhovali. Navíc jsme se s ním už na chodbě zdravili, protože když byl náš syn nemocný a Nika s ním byla sama doma, byl jediný z domu, kdo jí otevřel dveře a nechal ji ze svého bytu zatelefonovat.
Na doporučení Jiřího Koláře jsme tedy oba – Friedericke Mayröcker a Ernsta Jandla – jednoho dne oslovili. Autorsky s námi ovšem v té době ještě nemohli spolupracovat, protože jsme se zabývali především nonverbálním divadlem. To byl náš program po několik let, který nám umožnil hostování a zájezdy po Evropě. Síla Niky jako herečky byla v tom, že dovedla sdělovat pohybem, gestem, mimikou či tancem víc než činoherní herec dlouhými texty. To nám otevřelo cestu na nejrůznější festivaly, do mnohých divadel a kulturních domů po téměř celé tehdejší demokratické Evropě.
Začátky Theater Brett
Během roku 1979 s námi po Evropě jezdila americká herečka Sarah a úzce jsme spolupracovali s Jirkou Borešem, který se sice živil divadlem, ale jako technik v Berlíně (do penze odešel v roce 2013 z Volksbühne am Rosa-Luxemburg-Platz, kde působil jako mistr provaziště a zástupce prvního strojníka). Se Sarah a Jiřím jsme po setkání v Düsseldorfu uvažovali o tom, že budeme hrát divadlo společně, což se ale neuskutečnilo – Sarah se vrátila do New Yorku a Jiří se rozhodl pro „své“ kamenné divadlo v Berlíně.
Vlastně po celou dobu existence Theater Brett spočívala celá tíha práce a existence divadla na nás dvou. V první polovině osmdesátých let s námi asi tři roky jezdil a hrál Hans Rosner. Nadaný mim. Vzali jsme ho do party natolik, že jsme mu svěřili účtování. Po půl roce jsme zjistili, že se v jeho zápisech a účetnické organizaci nikdo nevyzná. Přitom jsme mu tu práci svěřili proto, že měl za sebou příslušné ekonomické vzdělání. Nika musela celé účtování převzít a po celá desetiletí jsme pak vedli naše účty tak, že já jsem je shromažďoval a potom jsme je oba společně zapisovali a evidovali. V prvních letech do sešitů, později do počítače. V tom se vyznala Nika, takže mně zůstalo sbírání a proplácení účtů a diktování dat Nice, která je třídila a archivovala. Celá tato práce byla nesmírně důležitá. Už v osmdesátém roce se nám stalo, že u nás brzy ráno zazvonil policista, který měl za úkol vybrat od nás ihned peníze, které jsme podle úředních záznamů včas neodevzdali finančnímu úřadu. Naštěstí to byla suma, kterou jsme v různých šuplících a kapsách dali dohromady, peníze jsme mu předali a mohli odjet do Mnichova, kde jsme ještě téhož večera hráli. To nás vedlo k tomu, že jsme hledali daňového poradce, aby se nám něco podobného již nikdy nestalo.
Jako spolek a divadlo jsme tedy existovali, ale bylo třeba najít název. Zvítězil Theater Brett. S dvojím odůvodněním: Šlo nám o to, aby v názvu zněla aspoň část jména Niky, jejíž herecké a divadelní umění bylo podstatné pro naši práci. Brett v němčině znamená „prkno“, „deska“ (Slováci mají dnes dokonce významnou divadelní cenu, která se tak jmenuje – Doska). Druhým důvodem, proč jsme divadlo pojmenovali Theater Brett, bylo, že divadlo jsou „prkna, která znamenají svět“. A naše divadelní prkna, naše scéna, naše divadlo pro nás svět vždycky znamenaly. Niky se jednou jeden žurnalista ptal, jaký je její cíl, co chce svým herectvím ukázat, předat. Odpověděla: Svět. Měla plnou pravdu. Vždycky nám šlo o to, prozkoumat, prohledat, oč ve světě jde, co se za jeho děním a lidmi skrývá, a přetvořit to „odhalené“ do kumštu, do scénického obrazu a výpovědi. Náš divadelní spolek jsme tedy pojmenovali Theater Brett – Compagnie Brettschneider. V německy mluvících zemích jsme používali první část názvu, ve frankofonních druhou.
Jeeee…u
Alternativní divadlo, nebo chcete-li „malá scéna“, ve Vídni de facto neexistovalo. Odhlédnuto od Pupodromu (pozdější Serapionstheater a ještě pozdější Odeon) jsme byli jediným divadlem toho druhu. Existovalo sice několik menších scén, ale ty se orientovaly jen na činohru. Vládl v nich navíc brechtovský duch (i politicky), což nás nijak „nenadchýňalo“. Snad jediný nám blízký soubor byl Serapions Theater. To ovšem bylo divadlo manekýnů-figurín, loutkové divadlo, které se později vyvinulo v divadlo výpravné, obrazivé. Vycházelo z divadla velkých figurín, kterým jejich tvůrci vdechovali život. Byl to opačný postup, než jaký byl vlastní nám. My vycházeli z objevování člověka, jeho charakteru, jeho dramat a z toho jsme dospěli k tomu, že lidé jsou vlastně občas také figuríny.
Naše druhá inscenace se jmenovala – jak jsem psal minule – Jeeee…u. Tak jako předchozí byla divadlem beze slov, ale dovolili jsme si v ní používat citoslovce. Mezi dalšími inscenacemi beze slov byly hry Petera Handkeho Sirota se chce stát otčímem, Odcizení (Karel Gelnar) a Klidně jste mohli zůstat doma (Helena a Petr Fejfarovi).
Bez dotací
Byli jsme a zůstávali jediným mimickým, pohybovým či – chcete-li – gestickým divadlem ve Vídni a tím taky v Rakousku. Vídeň tehdy neměla malé nezávislé divadlo a dodnes s tím bojuje. Pokud jde o podporu divadla, které by mohlo mít naději rozvinout se ve významnější scénu, byli a jsou rakouští kulturní politici analfabeti. To, že se nám podařilo prosadit a získat podporu z veřejných prostředků, vyžadovalo – vedle nesporného hereckého talentu Niky – nesmírné úsilí, schopnost přežít i kritické situace a taky trochu štěstí. I ze mě se tak stal plnokrevný divadelník: režisér, autor, herec, organizátor.
Jak jsme postupně zjišťovali, vídeňská alternativní divadelní scéna byla – až na jisté dost politizující výjimky – ubohost sama. Na sklonku jara 1979 jsem se ve Stadthalle zúčastnil setkání s tehdy novým vídeňským kulturním radním Helmutem Zilkem. Bylo nás tam asi deset divadelníků, kteří si dělali „zálusk“ na městskou či státní podporu. Co si z toho setkání nejvíc pamatuju, je, že někteří z kolegů brojili proti podpoře a zvaní zahraničních divadelníků do Vídně (a do Rakouska). Nás s Nikou si sice nedovolili nechat poslat zpět do Československa, ale jejich uzavřenost do vlastní malosti mě nepříjemně překvapila. Ani po této schůzce jsme se tak nedozvěděli, jak je to s podporou divadelní práce v Rakousku a jestli na ni máme nárok.
Na podzim 1980, kdy už jsme za sebou měli nesčetná hostování po celé západní Evropě, si nás pozval ministerský rada Temnitschka, který vedl divadelní oddělení na ministerstvu kultury. Vedle něj seděl další ministerský rada Meyer, vedoucí oddělení pro literaturu. Říkali jsme si, že nám snad nabídnou nějaký peníz, ale místo toho nás přesvědčovali, že si máme požádat o rakouské občanství. Jak se ukázalo, Dr. Temnitschka navštěvoval naše představení v různých koutech Vídně a Dr. Meyer byl naším příznivcem, protože oceňoval naši snahu pracovat s literaturou. Ti dva pánové nám nesměle nabízeli, abychom nic neměli proti rakouskému občanství, které bychom dost brzy mohli dostat. Zasadili by se o to u příslušných úřadů. Nic jsme proti tomu neměli.
Čechorakušany
Přesně v den takzvaného Vítězného února – 25. února 1980 – nám československé úřady odňali státní příslušnost. Dozvěděli jsme se to až na podzim 1980, kdy nám československé velvyslanectví poslalo příslušný dokument. A až v září 1981 jsme dostali rakouskou státní příslušnost. To nám umožnilo, že jsme v roce 1981 poprvé získali podporu z ministerstva kultury: 150 000 šilinků na rok činnosti.
V roce 1979 jsme poprvé hráli v Maria Schutz na Semmeringu, kde jsme v roce 1980 zrealizovali první dvoutýdenní intenzivní divadelní dílnu uzavřenou představením. Tyto dílny jsme potom pořádali po celá osmdesátá léta, především v Maria Schutz, ale v roce 1982 i v Amoudii v Řecku a v roce 1986 v Portugalsku nedaleko Porta. Ke kratší herecké dílně se Nika nechala přesvědčit už koncem roku 1978. Od té doby po nás spousta divadel či kulturních domů workshopy chtěla jako doprovodnou akci k našim představením. Nabídli nám vedení třídenní dílny a jedno či dvě představení. Ta často nebyla dobře zaplacena, ale díky workshopům jsme nabídku využili.
Čas od času se nás nejen Čechoslováci, ale také Rakušané a další Evropané ptali, zda hrajeme česky. My jsme to zkusili hned v prvních letech našeho života v Rakousku. Pokoušeli jsme se také o kontakty s českou menšinou. Pokud jde o tradiční menšinové spolky, dozvěděli jsme se brzy, že bychom se stali jejich plnoprávnými členy až po pětadvaceti letech života v Rakousku. Základním odůvodněním bylo, že lidé, kteří žili delší dobu ve východním bloku, jsou jistě tak nasáklí bolševickou ideologií, že Rakušané vůči nim musí být opatrní. Přitom o rakouské občanství si v té době mohli požádat migranti už po čtyřech letech života v Rakousku.
Mezi spolky byl ovšem také Kulturní klub Čechů a Slováků, založený po roce 1968 Přemyslem Janýrem a dalšími tehdy čerstvými československými emigranty. Tento spolek nám nabídl, abychom na jednom z jejich setkání zahráli „něco“ česky. Podobně jedna sekce Sokola, který jako tělovýchovný spolek existuje v Rakousku už z doby před první světovou válkou. Tak se stalo, že jsme „oprášili“ Medvídka Pú, kterého pro nás už v Ostravě zdramatizoval Ivan Binar. Hrála Nika, já režíroval. Uvedli jsme také Macourkův Živočichopis, jehož dramatizaci jsme měli hotovou z domova. Režíroval jsem zase já, hrála – opět sólově – Nika. A do třetice všeho dobrého jsme společně připravili Recitál – sólový večer Niky Brettschneiderové. Ten jsme hráli ve velkém sále Studia Molière, což jsme zorganizovali sami. Úspěšně. Přišlo na tři sta diváků, asi největší počet česky rozumějícího publika, jaký bylo možné oslovit. Recitál jsme připravili ve vlastní režii, ostatní česká představení pro Kulturní klub Čechů a Slováků i pro sokoly byla „za kytičku“. To jsme si dlouhodobě nemohli dovolit, a proto jsme se rozhodli další inscenace v češtině nepřipravovat a věnovat se divadelní práci pro široké rakouské a mezinárodní publikum.
(Pokračování.)
Komentáře k článku: Příliš krátké životy (IX)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
