Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Příliš krátké životy (V)

Nika se na jaře 1974 rozhodla, že odejde z Liberce zpět do Brna. Žily tam moje děti z prvního manželství a ona si přála, abych jim byl nablízku.

Ještě na jaře začala zkoušet v Huse na provázku (tehdy jen v Divadle na provázku) a současně dohrávala až do konce sezony v Liberci. To bylo občas hodně napínavé. Například měla dopoledne zkoušku v Brně a večer představení v Liberci. Žádnými autobusy ani vlaky neměla šanci se tam dostat, takže když jsem ji tam nemohl zavézt já, jezdila stopem. Jednou stála na křižovatce u Turnova, dálnice Praha–Liberec ještě nebyla ani v plenkách, nic nejelo a za hodinu začínalo v Liberci představení. Pak přece jen zastavilo osobní auto. V něm řidič, který se jí ptá: V kolik máte být v divadle, paní Brettschneiderová? Znal ji z divadla. Protočil auto na maximum a Nika začátek stihla.

Svatba

Vzali jsme se 14. listopadu 1974. Nikomu jsme to neřekli, ani rodičům. Jen na úřadě jsme si domluvili termín. Za svědky jsme měli dva mé kamarády, pro které jsme se stavili cestou na radnici. Po svatebním obřadu jsme s nimi poseděli v restauraci hotelu Slovan, dali jsme si pečené kuře. Věděli jsme, že mám v Brně tak silné politické nepřátele, že se náš sňatek určitě obrátí nejen proti mně, ale i proti Nice. A chtěli jsme to oddálit.

Provázkovské peripetie

Do konce června 1975 byla Nika v angažmá na Provázku a vypadalo to, že tam zůstane. Jenže zkoušela také se Zdeňkem Pospíšilem, jedním z tamní silné režisérské trojice, a ten po dlouhé týdny nechal herce sedět okolo hracího prostoru a celou dobu se zabýval jen jednou neherečkou, kterou si vybral pro hlavní roli. Jakousi náhodou to byla dcera referentky kulturního odboru města Brna. Nika se ho ptala, co má dělat na scéně ona, ale nikdy jí prý nic neřekl. Někdy až mnohahodinové povinné vysedávání herců a hereček kolem hracího prostoru a čekání, až se režisér vyřádí s jeho hereckou schovankou, Niku nejen nebavilo, ale značně rozčilovalo. Po mnoho večerů to bylo u nás hlavní téma… Po premiéře (jednalo se o inscenaci Profesionální ženy – pozn. red.) se o tom s Pospíšilem bavila, ale ten neuznal, že by měl pracovat jinak. Tak mu Nika sdělila, že s ním už zkoušet nechce. Za pár týdnů jí Anička-kostymérka (bohužel si nepamatuji, jak se jmenovala dál, ale za pár let taky emigrovala, do Austrálie) řekla, že o ní na umělecké radě mluvil a bylo to prý strašlivé. Vyjádřil se, že Nice neprodlouží smlouvu. Důvod je prý prostý: Nika žije s „tím Kavínem“ a to Provázku politicky škodí. Nika se pak o tom v autobuse cestou z nějakého hostování bavila s kolegou, jenž se taky účastnil zmíněné umělecké rady, a řekla mu, že je to snad horší než v Bulgakovově Divadelním románu, který se začínal na Provázku právě zkoušet. Kolega-kamarád k tomu jen poznamenal: Horší, Niko. Je to horší.

Později, ani po devětaosmdesátém, se Nika k této historce nevracela. Dění na Provázku nadále sledovala. Samozřejmě hlavně po pádu režimu, neboť před listopadem to pro nás nebylo skoro možné. Kromě dvou setkání s „provázkovci“ u příležitosti jejich zájezdů do ciziny byly dlouhé doby, kdy jsme o jejich počínání a dramaturgii nevěděli téměř nic…

Kamarádila se s Jiřím Bulisem, který nám hned po listopadu 1989 složil k jedné naší inscenaci hudbu. Někdy ve druhé polovině devadesátých let ji jeho dcera pozvala do Hradce Králové, kde pracovala jako dramaturgyně, aby vystoupila v jednom večeru, který mu byl věnován, a tak Nika poznala ještě před nástupem na Provázek inscenace Vladimíra Morávka, který tam byl tehdy uměleckým šéfem. Když odtamtud přijížděla, vždycky je velmi chválila. Byla pak ráda, když v roce 2005 na Provázek nastoupil a začal jej řídit. V roce 2012 přijala jeho nabídku a do souboru – už jako profesorka JAMU – na čtvrtinový úvazek nastoupila. Hrála především v jeho inscenacích. Rychle ale zjistila to, čemu předtím dlouho nechtěla věřit a co se o jeho zkouškách dozvídala od kolegů, někdy svých bývalých studentů. Morávek je totiž ve všem všudy pokračovatelem „silných“ provázkovských režisérů. I v tom negativním. V drsném autokratickém „diktátorství“. Herci mluvili o tom, že si připadají jako nevolníci, že je k nim Vladimír jako režisér hrubý, na zkouškách je uráží a řve… Angažmá přijala i proto, že chtěla zjistit, jak se věci opravdu mají. A hodně z toho, o čem předtím slyšela, se jí potvrdilo.

V Cirkusu Havel, připravovaném pro Francii, jsem účinkoval také. Na vlastní kůži jsem tak zažil, jak by podle mne režisér-člověk nikdy neměl s herci-lidmi jednat. Morávek byl v osobním jednání zábavný, příjemný, ale na zkouškách dovedl být – a býval – podpásový. V jedné vypjaté chvíli například ke staršímu herci s dlouholetými zkušenostmi právě z Provázku poznamenal, že to přece musí umět, když už tak dlouho hraje, ba i učí. Pro mne to bylo nepřípustné a pro Niku bolestivé. My, a především Nika, jsme jako režiséři a šéfové herce neuzurpovali. Nezneužívali jsme vlastní moc. Byli jsme v požadavcích důslední, ale kolegiální, kamarádští. Respektuju Vladimíra Morávka a přeju mu vše dobré, ale myslím, že by si tento rys své osobnosti měl uvědomit a utlumit jej. Rozhodně to jeho um a kvality nijak neumenší.

Pirám

Nice po té schůzce umělecké rady „Provázku“ Pospíšil sdělil, že s ní pro spolupráci na Provázku v dalším roce nepočítají. Nika to vzala, podle mých rad trochu protestovala, ale vlastně mlčela. Když jsem se později divil proč, buď mi neodpovídala, nebo řekla, že si za to mohla sama, protože Pospíšilovi oznámila, že s ním nechce spolupracovat.

Sezonu 1974/1975 Nika na Provázku dokončila a 25. července se nám narodil náš první syn Jakub. Bylo obrovské štěstí, že se moji rodiče někdy před dvaceti lety zařadili jako „čekatelé na družstevní byt“. A ten byl právě teď k dispozici. A tak jsme se nastěhovali do nového, malého jednopokojového družstevního bytu v Komíně, v ulici Čoupkových číslo 2: Nika, já a náš malý Jakub.

Jelikož Nika byla bez angažmá, začala hned po prázdninách jezdit po školách s recitacemi, což organizoval pan Josef Grumlík. Měl na to vybudovanou síť po celé jižní Moravě. A kromě toho Gita Havlíčková přišla s myšlenkou divadelní skupiny, která by mohla zkoušet a hrát, co by nás zajímalo: základními členy této skupiny, kterou jsme pojmenovali Pirám podle Holanovy básničky U pirámu, byla Gita, její manžel Jirka Havlíček, Nika a já. Pro mě to byl skvělý zážitek: zkoušet s lidmi, se kterými jsme si navzájem rozuměli a měli i společné literární zájmy, pokud jde o dramaturgii. Nika hrála v obou prvních inscenacích a měla hrát i ve třetí. Ta se nazkoušela, ale k premiéře nedošlo. Soubor dostal od zřizovatele, Městského kulturního střediska, jakési vyznamenání, ale zároveň přišel příkaz, že musí na nějakou blíže neurčenou dobu zastavit svoji činnost. Zřizovatelé pracovali v rukavičkách… Já s Nikou jsme to chápali jako definitivní zákaz. Domnívám se však, že jsem nebyl přímým důvodem tohoto rozhodnutí, protože jsem nikde jmenovitě nefiguroval. V jedné inscenaci (ve Valerii) jsem hrál, ale totálně zamaskován ve skupině upírů. Důvodem podle nás byla dramaturgie souboru, která se normalizátorům kultury nelíbila: (anti)opera Michala Košuta Valerie (na motivy románu Vítězslava Nezvala Valerie a týden divů), Sny Kristýny Bojarové Jana Weisse a – třetí, neuskutečněná inscenace – Postrach Paříže od Huberta Krejčího.

V Prostějově

Začátkem května 1976 Nika nastoupila do angažmá v prostějovském Hanáckém divadle. Dnešní brněnské HaDivadlo zahájilo svou činnost v roce 1974 – právě s názvem Hanácké divadlo – jako poloprofesionální divadlo v Prostějově a jeho zaměstnanci byli úředně vzato metodiky okresního kulturního střediska. To pomáhá vysvětlit následující historku: Nika tam nastoupila a hned nazkoušela hru Sbohem, lásko napsanou podle stejnojmenné prózy Vojtěcha Steklače (režisérem byl Svatopluk Vála). Josef Kovalčuk (dramaturg) a Vála se snažili udělat z literárně trochu „jednoduché“ předlohy dobrou inscenaci, takže se na ni dalo koukat. Já samozřejmě nejvíc koukal na Niku.

Do Prostějova ale přijeli estébáci z Brna, asi hlavně proto, že věděli o našich podpisech na dokumentech za osvobození hudebníků Plastic People (těch podpisů bylo jen zhruba čtyřicet v celé republice), a tlačili na zřizovatele divadla, respektive jeho ředitele: Brettschneiderová u vás nesmí hrát! A byt v Prostějově? To by se vám sem nastěhovaly pěkné antisocialistické elementy!

V červenci se nezkoušelo, do Brna dorazil na prázdniny Maurice, kamarád Niky z Francie, a jezdil s námi po republice. Skamarádil jsem se s ním taky. V rámci cest jsme navštívili Prostějov, a když už jsme tam byli, zašla Nika pozdravit ředitele kulturního střediska (což byl její zaměstnavatel). Ten jí oznámil, že ze slíbené „svobodárny“ nebude nic (byla jí napevno přislíbena, abychom se tam mohli všichni nastěhovat i s naším ročním Jakubem) a hrát že taky nebude. Ale může dělat nějakou pomocnou kancelářskou práci a po večerech jezdit recitovat na volební shromáždění. Druhé pookupační volby se blížily…

Jezdit denně ráno do Prostějova bez možnosti bydlení a večery trávit na volebních shromážděních jako součást agitky pro volby?! To byl jasný vyhazov. Oba jsme zůstali bez práce, oběma nám hrozilo stíhání za příživnictví.

(Pokračování.)

• Autor: Ludvík Kavín
• Publikováno: 4. března 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Příliš krátké životy (V)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ