Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Příliš krátké životy (VI)

Léto 1976 představovalo zvrat v našich životech. Mě už nikde nechtěli vzít do práce ani jako pomocného dělníka a možnosti Niky realizovat se v jakémkoli hereckém angažmá byly vyloučeny.

S francouzským přítelem Niky jsme – poté co ředitel kulturního střediska v Prostějově zakázal Nice hrát v Hanáckém divadle, k čemuž ho přiměli estébáci z Brna (jak jsem psal minule), a my ztratili jakoukoli možnost životního uplatnění v Jihomoravském kraji – poprvé mluvili o tom, že asi je namístě uvažovat o emigraci.

Maminka Niky i její sestra žily v Ostravě a její švagr měl dobrou pozici ve Vítkovických železárnách. Našel mně tam práci obsluhy armatur v kyslíkárně. Přestěhovali jsme se tedy do Ostravy, já začal pracovat v klouzavém směnném provozu a Nika zůstala doma a starala se o našeho ročního syna. Počítala s tím, že se nějakou dobu, možná celé roky, nedostane k divadlu. Za okolností, jaké panovaly, se rozhodla přinejmenším pár let zůstat mimo jakékoli divadlo.

První úvahy a pokusy o emigraci

Její rozhodnutí vzdálit se divadlu bylo tvrdě vynucené. Už předtím měla problémy s divadelní existencí a uvažovala o emigraci. Poprvé v létě 1969, kdy se dostala do Francie a rozhodovala se zůstat tam a studovat raději filosofii než divadlo. Stále tíživěji na ni tehdy doléhaly problémy bytí i pouhopouhé existence v okupovaném Československu. Nakonec se z Francie vrátila s představou, že ještě má smysl za svobodu v Československu bojovat. Po zkušenostech na JAMU, kde nejpozději s ukončením letního semestru v roce 1971 museli ze školy odejít učitelé, jichž si cenila, a poté co byla jedinou studentkou JAMU, která nešla na podzim 1971 k povinným, kontrolovaným volbám, se v létě 1972 pokusila se svým tehdejším přítelem s falešným pasem odjet do jižní Afriky. Zvolili cestu stopem přes Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a Jugoslávii do Itálie, kde se v Římě přihlásili cizinecké policii. Ta je pod policejním dohledem eskortovala zpět do oblasti Terstu, do vězení pro uprchlíky. Tam řekli policistům, že než být ve vězení, raději se chtějí vrátit, a ti je pustili. Rozjeli se stopem směrem na Švýcarsko s cílem dojet do Francie a odtud vyrazit dál, ale cestou měl její kamarád stále silnější deprese. A tak se Nika rozhodla vrátit s ním zpět do Československa. S falešnými pasy jeli zase přes Jugoslávii a Bulharsko (tam zažili nejhorší policejní zacházení) až do Maďarska. Tam pasy spálili a na československém konzulátu v Budapešti ohlásili ztrátu dokladů. Dostali náhradní, vrátili se do Československa a Nika pokračovala ve studiu JAMU.

Ostravské peripetie

V létě 1976 to vypadalo jasně. Ničiny vynucené odchody z divadla a mé „ne zcela optimální“ pracovní podmínky pro nás nevěštily nic dobrého. Jenže člověk míní a osud si občas zahraje jinak.

V Ostravě v tramvaji Nika někdy v září potkala kolegyni z JAMU Renatu Doleželovou, tehdy manželku Pavla Palouše, šéfa činohry Divadla Petra Bezruče. A ta ji nabádala, že přece musí dělat aspoň něco. A přesvědčila svého muže, aby jí dal nějaké úkoly v divadelním sboru. Záhy poté Evald Schorm vzkázal Janu Kačerovi, že se mu po Ostravě „potuluje“ skvělá herečka, ať ji zaměstná. A stalo se: Kačer právě režíroval v ostravském Státním, dnes Národním moravskoslezském divadle Sen svatojánské noci a dal jí roli Víly. Vedle toho měla v představení ještě několik dalších úkolů – taneční výstupy se sólistou baletu Petrem Koželuhem či pantomimická čísla v rámci skupiny elfů, kterou vytvořili členové Bílého divadla. Hlavní role ztvárnili Jan Vlasák (Theseus), Jiří Čapka (Lysander), Tomáš Töpfer (Demetrius), Jitka Smutná (Hermie), Alexandra Gasnárková (Helena), Jan Filip (Oberon) či Zuzana Fišárková (Titanie). Premiéra se konala těsně před Vánocemi, 19. prosince 1976.

Petr Uhl nám hned v září zprostředkoval kontakt na Ivana Binara, který v Ostravě bydlel blízko centra a u něhož se scházeli zajímaví lidé. Přibyli jsme k nim. Zdálo se, že se v Ostravě začínáme zabydlovat. Vzápětí však následovalo policejní sledování.

Charta 77

Před Vánocemi se Jaroslav Šabata vrátil z vězení a my jsme mu nabídli, aby bydlel v našem malém bytečku v Brně, což on s radostí přijal. Když jsme se hned po silvestru 1977 dozvěděli od Jiřího Leštínského, který jako jediný Ostravák podepsal Chartu 77 při své návštěvě Prahy už koncem roku 1976, že tento dokument existuje, rozjel jsem se v prvních lednových dnech do Brna a tam Chartu 77 podepsal. Nika tak učinila zhruba týden poté, co začaly neobyčejně tvrdé útoky na její signatáře v Rudém právu a ve všech ostatních československých komunikačních prostředcích. Chartu 77 jsme podepsali v Brně u Václava (já) a Jaroslava (Nika) Šabatových.

Ihned po našich podpisech následovaly výslechy v ostravské věznici. Přijeli si pro nás do bytu v Porubě. Náš rok a půl starý syn navštěvoval dopolední jesličky, bez oběda, ale byla to pro nás velká pomoc. Do jeslí přišla tajná bezpečnost a vynutila si na jejich vedoucí rozhodnutí zakázat mu docházku: Buď z jeslí odejde on, nebo půjdete pryč vy.

Po celé republice zuřila silná antichartovní akce. V kyslíkárně se mně přihodila „srandovní“ věc: V každém podniku se podepisovaly petice proti signatářům Charty 77 a proti Chartě jako takové, přičemž její znění nikde oficiálně nevyšlo. Mě si jednoho rána do své pracovny pozval vedoucí, který věděl, že jsem absolvent vysoké školy a tak trochu písmák, a požádal mě, abych „nějaký ten protest“ sepsal, že on to pak za celou kyslíkárnu podepíše a pošle výš. Musí to prý být do deseti hodin dopoledne. Rozesmál jsem se a zeptal se, jestli ví, co v Chartě vlastně stojí. Nevěděl. Tak jsem mu řekl, že já to vím, protože jsem Chartu podepsal, a on proto ode mě nemůže požadovat sepsání dokumentu proti ní. „Jednotný“ protest kyslíkárny přesto druhého dne vyšel stejně jako stovky a tisíce jiných. Když jsem po několika dnech přišel na ranní směnu, čekal tam gazík, který mě odvezl na čištění kanálů v podzemí železáren. Tam jsem pracoval ještě několik týdnů. Poté se mnou Vítkovice rozvázaly pracovní poměr.

U Niky to bylo podobné. Jednoho lednového dne přišla do divadla, kde měla za dvě hodiny hrát ve Snu svatojánské noci, a vrátný jí řekl: Paní Brettschneiderová, vy už sem nesmíte. A nepustil ji do budovy. Dodatečně jsme se dozvěděli, že během předchozích čtyřiadvaceti hodin divadlo její role přezkoušelo třemi herečkami.

Prohlášení Bruna Kreiského

Stále častěji nás na našich cestách Ostravou doprovázeli tajní policisté.

Už koncem ledna 1977 prohlásil rakouský kancléř Bruno Kreisky na mítinku solidarity s Chartou 77, že se do Rakouska mohou vystěhovat signatáři Charty a obránci lidských práv, kterým v Československu hrozilo vězení či byli v neúnosné sociální situaci kvůli útlaku ze strany režimu. Slyšeli jsme jeho prohlášení na Svobodné Evropě v bytě u Binarů a začali podobně jako Binarovi a rodina Jaroslava Krejčího rozvažovat, zda a jak máme na prohlášení reagovat. Bylo nám jasné, že kancléř Bruno Kreisky není tak naivní, aby nevěděl, že nesmíme mít ani pasy, natož aby nám úřady jen tak mírnyx týrnyx daly výjezdní povolení. Tušili jsme, že bude následovat rakouská diplomatická iniciativa.

Po dvou třech dnech a nocích plných přemítání jsme se tedy někdy na přelomu ledna a února rozhodli emigrovat do Rakouska. Také proto, že Nika byla v posledních měsících výrazně ohrožena, neboť se jí podařilo utéct z kupé vlaku, kde ji hlídali dva policisté, když jela z Ostravy do Brna se zásilkou textů od Jaroslava Krejčího.

Cáry divadla

Přes všechny obstrukce ze strany režimu jsme přesto ještě párkrát hráli naše vlastní inscenace v různých kulturních střediscích, a podařilo se nám dokonce zahrát náš Živočichopis (dramatizaci Macourkova textu) v Albatrosu, divadelním studiu na Národní třídě v Praze. Naše malé putovní inscenace jsme uváděli od podzimu 1975 až do jara 1977 pod Krajským podnikem pro koncerty a estrády v Brně, bez této platformy to vůbec nebylo možné. Tato agentura nám umožnila občasnou realizaci vlastních divadelních pokusů, z nichž snad nejdůležitějším byl sólový recitál Niky Smutky a úsměvy. Autory textů jsme byli my dva. Představení potřebovala vedle Niky taky technika, což jsem byl já. Ale ani jako technik jsem nesměl podepsat honorář (směšný, ale přesto!), což za mě dělal Jirka Havlíček.

Tak tedy emigrace…

Někdy v polovině února jsme napsali na rakouské velvyslanectví do Prahy, že chceme pozitivně reagovat na nabídku kancléře Kreiského a emigrovat. Během necelého týdne nám přišla odpověď, že s jejich dopisem máme obejít příslušné úřady a žádat o vydání pasu, a až ho budeme mít, máme přijet do Prahy, kde dostaneme tříměsíční vízum do Rakouska.

Trvalo to několik měsíců a samo o sobě je to na román. V polovině června jsme pasy dostali. V nich stálo: Držitel tohoto pasu je oprávněn pobývat na teritoriu Československé socialistické republiky nejdéle šest týdnů od jeho obdržení. Během tří týdnů jsme zvládli vyřídit formality, zabalit a odjeli jsme ze země, kde jsme neviděli žádnou osobní perspektivu. Ani naši, ani našeho dítěte.

(Pokračování.)

• Autor: Ludvík Kavín
• Publikováno: 18. března 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Příliš krátké životy (VI)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ