Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Příliš krátké životy (VIII)

Nedovedli jsme si představit, že zůstaneme žít „nastálo“ v Rakousku. Chtěli jsme dál do Francie. Když nás koncem léta 1977 navštívil francouzský kamarád, požádali jsme ho, aby nějak dosáhl toho, abychom se do Francie mohli nastěhovat.

Byli jsme v Rakousku hned od počátku uznanými politickými emigranty, dostali jsme konvenční ženevský pas, se kterým jsme mohli jezdit po celé západní Evropě. Do Německa jsme dokonce nepotřebovali ani vízum – do jiných zemí ano. To nám trochu poněkud ztěžovalo život, protože jsme občas museli pro vízum do Vídně, takže došlo i k situacím, kdy jsme de facto načerno přejeli německo-švýcarské hranice, protože bychom jinak nestihli představení v Curychu, když jsme předtím hráli v Düsseldorfu a pozvání do Švýcar nám přišlo až tam. Ze stěhování do Francie nakonec sešlo, ale žili jsme tak intenzívně, že si dnes říkám, že to snad ani nebylo možné: kromě toho, že Nika po lednu 1978 přestala pracovat coby šatnářka a začala pracovat jako komparsistka ve Volkstheatru, divadle svým významem a velikostí srovnatelném s Divadlem na Vinohradech v Praze, ba dokonce ji tam režisér Seeböck angažoval jako choreografku, začali jsme s putováním po Evropě.

Náš život byl také chtě nechtě naplněn i politikou, respektive žurnalistikou. V Ženevě jsme se já i Nika zúčastnili diskuse Jakou demokracii, jaký socialismus?, na kterou nás pozvali prominentní účastníci, trockisticky orientovaný belgický filosof Ernst Mandel a Jiří Pelikán, podle mého soudu u nás dnes až neuvěřitelně nedoceněný československý emigrant, první Čech, který se stal poslancem Evropského parlamentu. Po dva roky jsem byl ve Vídni akreditován jako zástupce Palach Press, přebíral jsem telefonické informace od kolegů z Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných v Československu a předával je dál mezinárodním novinářským agenturám a velkým novinám. To ovšem byla práce, kterou jsme si mohli dovolit jen proto, že jsme žili naprosto skromně a jakékoliv „luxusní“ domácí zařízení, jako například televizi, jsme si léta nemohli dovolit. Nika přispívala na domácnost výdělky z Volkstheateru, já měl stipendium na vídeňské univerzitě. To nás živilo.

Rok 1978

Lednem 1978 jsme začali uvádět naše inscenace v zemích, kterým jsme dlouho říkali „venku“. „Doma“ bylo nedaleko, ale až do sklonku roku 1989 nedostupné. Jako občané, kterým dokonce v roce 1980 bylo odebráno občanství země, kde jsme se narodili a žili (o této zvůli „našich“ úřadů napíšu ještě příště), jsme se podle tehdejších československých zákonů nesměli s občany odtud stýkat. Respektive problém byl v tom, že oni se nesměli stýkat s námi, neboť kontakt s námi byl trestný…

V létě 78 jsem jezdil po Evropě a s Jakubem na ramenou jsem řečnil na manifestacích proti okupaci Československa – v Ženevě, Curychu, Paříži i v jiných městech. Nika byla dva týdny na sympoziu v Alpbachu. Díky tomu jsme poznali Karla Schwarzenberga, ale taky studenty z Würzburgu, ke kterým jsme do hostince v Kistu u Würzburgu pak dvakrát do roka jezdili hrát. Hráli jsme v Osnabrücku, Mnichově, Ženevě, Innsbrucku, v Bruselu, v Gentu, Amsterdamu, v Augsburgu… Hráli a jezdili jsme moc a zvládali jsme to jen díky tomu, že i když nám někde dali jen tak „na polívku“, jinde jsme dostali solidní gáži. Organizátoři z divadel a nejrůznějších kulturních zařízení ovšem taky šetřili, takže nás většinou ubytovali soukromě, u někoho z nich. To bylo skvělé, protože jsme tak poznávali, za jakých podmínek se žije a jakými starostmi se naši hostitelé zabývají: a zase, získali jsme tím kamarády. Ale časem to bylo velice náročné, protože to často vyžadovalo povídání do noci a brzy ráno jsme museli na další štaci. Například ve Švýcarsku jsme v osmdesátých letech – především do roku 1984 – strávili našimi hostovačkami osm měsíců ve čtrnácti švýcarských městech.

Ostatní kolegové, se kterými jsme párkrát projeli s našimi inscenacemi část Evropy, byli tak jako my čerství čeští emigranti. Byli to naši kamarádi, kteří nám byli ochotni pomoci. Na zájezdy jsme je brali především proto, aby měli možnost poznat Evropu: byli mezi nimi syn filosofa Krejčího z Ostravy Jaroslav Krejčí, sociolog a sexuolog Milan Skřont a tehdy student, dnes politik-důchodce Libor Rouček. První dva byli rovněž chartisté, Libor měl výrazné politologické zájmy.

Zvlášť intenzivní přátelství nás pojilo se Zbigniewem Stokem, polským režisérem, který po antižidovských útocích v roce 1968 v Polsku zůstal ve Švýcarsku, režíroval v několika větších divadlech a nakonec vybudoval v Curychu divadlo Kammertheater Stok. Provozoval ho spolu s Erikou Hausnerovou, vynikající herečkou. Bydleli jsme u nich v Curychu v jejich domě, kde žili obklopeni muzeem svých inscenací. A nakonec jsme u nich premiérovali své inscenace a hráli všechny naše produkce, se kterými jsme jezdili po Evropě. Zkoušeli jsme v těch dobách na cestách a říkali jsme (a bylo tomu skutečně tak), že do Vídně jezdíme především vyprat a informovat se, co je tam nového.

Doma ve Vídni

Na druhé straně to s tou Vídní zase tak jednoduché nebylo: začali jsme se tam totiž cítit doma. V roce 1979 začala Nika vyučovat, vedla nejrůznější kratší i delší workshopy. Ty nám často finančně pomohly: jestliže jsme měli například v Osnabrücku či v Bernu jen smlouvy na představení, které nám nezajišťovaly ani úhradu benzínu, pomáhali jsme si během cesty pouličním divadlem. Hrála především Nika, ale také já a náš spolupracovník Hans Rosner. Malý Jakub chodil s kloboukem a okolostojící mu tam házeli penízky, které jsme si potom stejným dílem všichni rozdělili. A ve Vídni jsme později měli z workshopů skupinu kolegů, kteří s námi chtěli dlouhodobě spolupracovat. Tak jsme s nimi například připravili inscenaci podle námětu a textu Jiřího Boreše, který žil a dodnes žije v Berlíně a stal se naším přítelem: spolupracovali jsme novinářsky i politicky.

Ale tomu předcházelo ještě několik jiných produkcí. Základem pro celou naši divadelní existenci byl celoevropský úspěch prvních dvou inscenací her Jiřího Koláře. Zvlášť důležité bylo vystoupení ve Štrasburku, kam jsem přijel z Berlína, kde jsem se zúčastnil konference o Rudolfu Bahrovi, významném východoněmeckém disidentovi. Niku s naším malým synátorem a rekvizitami přivezla vlastním vozem výtvarnice Irenka Ráčková, přítelkyně ze Sitzendorfu v Dolním Rakousku, čímž nám neuvěřitelně pomohla. Ve Štrasburku jsme se účastnili velkého mimického a klaunského festivalu, na kterém se představily mnohé divadelní osobnosti tehdejšího evropského alternativního divadla: Josef Bogner, Jango Edwards, La Cirque Celeste ad. Na naše představení bylo nabito. Před budovou Maison des Arts et Loisirs, kde jsme hráli, postávalo na tři sta lidí, kteří se do budovy nedostali. Po představení vyšla na naši produkci skvělá kritika, která podtrhávala především intenzitu herectví Niky. Píše se v ní mimo jiné: …Brettschneiderová nechává publikum pozorovat pokusného člověka, jeho pocity a kroky ve světě, který je mu vnucen. Její gesta a výraz tváře jsou stokrát výmluvnější než politické proslovy… Tato epizoda nám velmi pomohla. Získávali jsme dobré jméno a reputaci, na nichž jsme mohli dále stavět.

Divadelními nomády

V roce 1979 jsme vystoupili na několika festivalech ve Francii: díky našim narychlo zorganizovaným představením v Paříži v září 1978, kde jsme hráli na ulici a kdosi, kdo nás viděl, naší produkci pozval do Café d’Edgar. Tam se sešli zajímaví francouzští divadelníci, se kterými jsme navázali kontakt. Byl tam taky Peter Bu, který pocházel z Bratislavy, a mnozí další. V červnu a červenci 1979 pak spoluorganizoval naše turné po Francii: hráli jsme v Dijonu, Lyonu, Paříži, Štrasburku a Le Havru.

V létě 1979 dozrálo naše rozhodnutí napsat si další hru. V Paříži jsme jednoho dne seděli na náměstíčku před Sorbonnou, popíjeli kafé a napadlo nás, že ji nazveme Jeee…u. Titul měl vyjádřit náš údiv, naše „koukání po světě“, náš vztah k světu kolem. Bude o vztazích mezi dvěma lidmi, o jejich lásce a nenávisti, o jejich životě. A bude to metafora o bojích o moc jednoho nad druhým: mezi lidmi, mezi národy, mezi těmi, kteří nejsou schopni se dohodnout. Rozhodnuto: hrát jsme v nové inscenaci měli jen my dva.

Už koncem léta jsme inscenaci zkoušeli. Hodně obrazů vznikalo prostřednictvím improvizací. Jako režiséra jsme pozvali Jiřího Boreše a místem ke zkoušení byl osamělý statek Nexenhof poblíž Hollabrunnu, který nám propůjčili mladí „alternativní“ architekti, kteří tam žili, ale v té době byli někde za horama dolama. Hvězdy nám přály. Jednoho večera, těsně před odjezdem na Nexenhof, jsme přicházeli domů a z vedlejšího domu se z druhého patra snášely do kontejneru krejčovské panny a staré dětské kočárky. To bylo terno! Všechno jsme odnesli domů, a měli tak základní propriety pro inscenaci. Premiéra se konala 25. září 1979 v Lidové škole umění (VHS / Volkshochschule) ve Vídni-Hietzingu. Měli jsme další produkci, se kterou jsme mohli jezdit po světě. A v následující sezoně 79/80 jsme – jak už jsem psal – s našimi vídeňskými kolegy připravili další: Der Stamm (česky Kmen), hru Jiřího Boreše.

Někdy na podzim 1980, když jsme zase jednou jeli z našich zájezdů po západní Evropě, přemohly mě na posledních kilometrech cesty mezi Sankt Pölten a Vídní emoce a řekl jsem vedle mě sedící Nice: Poprvé se těším do Vídně: domů. Nika přitakala. Po třech letech v cizině jsme se ve Vídni cítili doma.

Měli jsme zde byt, práci, kamarády a také kolegy, se kterými jsme připravovali divadlo – „naše divadlo“: Theater Brett, jak jsme si říkali především v německy mluvících zemích, Compagnie Brettschneider, jak nás nazývali ve frankofonním světě.

(Pokračování.)

• Autor: Ludvík Kavín
• Publikováno: 15. dubna 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Příliš krátké životy (VIII)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ