Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Příliš krátké životy (X)
V minulém (devátém) dílu svého seriálu jsem psal o naší novinářské i politické angažovanosti, přičemž jsem se zmínil také o spolupráci s berlínskými „informačními materiály“ a omylem jsem je v závorce podle svého zvyku uvedl jako Infoch, což je zavádějící: Infoch vycházel v Praze (Informace o Chartě) především zásluhou Petra Uhla. My sice byli a jsme Petrovi kamarádi, ale v Praze jsme mu tenkrát rozhodně nemohli pomáhat.
S Nikou (Otčím) v roli Siroty v inscenaci hry Petera Handkeho Sirota se chce stát otčímem (režie Reinhard Steidle, prem. 17. září 1980 v Theater beim Auersperg ve Vídni) FOTO archiv autora
Špion Josef Hodic
Často se mě dodnes lidé ptají, jak to bylo s návštěvou Čechů na našich představeních (teď nemyslím těch česky mluvených). Spousta Čechoslováků se sice o divadlo moc nezajímala, ale někteří přesto přicházeli. Ovšem jeden divák k nám až do jara 81. roku chodil pravidelně, ať jsme hráli kdekoli ve Vídni. A vždycky po představení zůstával a snažil se s námi bavit. Byl to Josef Hodic, taky signatář Charty 77, který do Vídně přišel na podzim 1977.
Tehdy hned po svém příjezdu navštívil byt pana Klokočky, právníka, po roce 1989 ústavního soudce v Československu. Sešli se tam všichni tehdejší chartisté žijící v Rakousku. Bylo nás asi osm. Za nás tam byla Nika a přišla domů zděšená: Ludvikus, jestli je někdo československý špion, tak je to tenhle člověk. Nikdy předtím ani potom jsme se nepodíleli na řečech o tom, jestli je někdo špion nebo ne. Považovali jsme to za nesmysl a pod úroveň. Ale v případě Hodice jsem si to myslel i já nejen poté, co s tím přišla Nika, ale utvrdilo mě v tom i mé první setkání s ním. A tak jsem v jedné hospůdce zorganizoval schůzku tehdejších signatářů Charty ve Vídni, na niž se dostavil i Zdeněk Mlynář. Konfrontoval jsem na ní Milana Skřonta, který přišel z Československa ve stejných dnech jako Hodic, se samotným Hodicem. Každý z nich mluvil jinak o tom, jak se situace doma vyvíjí. Hodic například už na schůzce, kde byla Nika, naprosto nehorázně lhal o Petru Uhlovi a Aničce Šabatové, se kterými jsme se ještě před třemi měsíci dost pravidelně vídali, a poznamenali jsme, že by se Petr musel zbláznit, kdyby dělal to, co o něm říká Hodic. Ten na to odpověděl: No, tak se to asi stalo. A Mlynář k tomu poznamenal: Ono by Petrovi neuškodilo, kdyby ho zase na nějakou chvíli vzali do chládku, aspoň by se uklidnil. Po schůzce jsme se rozešli v hrozné náladě.
A tento Hodic chodil opravdu jako jediný Čechoslovák na všechna naše představení ve Vídni, vždycky byl zvědavý a mimo jiné taky (jako historik!) trousil velice přesvědčivě své rozumy o tom, že Klement Gottwald způsobil a zorganizoval únor 1948 proto, že ho drželi Sověti v šachu, neboť o něm věděli, že má pohlavní nemoc.
V červenci 1981 jsem si koupil noviny a na první straně viděl celostránkový otvírák s fotkou Hodice: aniž bych noviny četl, běžel jsem od trafiky k Nice a volal na ni: Niko, oni se už úplně zbláznili, dávají Hodicovi psát otvíráky! Vycházel jsem z toho, že Zdeněk Mlynář byl prominentním emigrantem, který měl přístup do všech možných vysokých politických kruhů v různých zemích Evropy, a pokud už něco nezvládal, posílal za sebe Hodice. Nika se do novin podívala a říká: Prosím tě ne, on se vrátil do Československa jako špion.
Don Quijote ve Vídni
Už na jaře v roce 1981 jsme se rozhodovali, jestli přece jenom zůstaneme ve Vídni nebo se odstěhujeme do Würzburgu v Německu nebo do Langenthalu u Bernu. Tam i onam jsme jezdili dvakrát do roka hrát a na obou místech nás naši fanoušci přesvědčovali, že nás tam chtějí a zařídí pro nás malé sklepní divadlo. Jenomže když jsme na obě místa po půl roce znovu přijeli, zjistili jsme, že v té věci neudělali nic. Jen stále tvrdili, že do příště určitě. A nám pomalu ujížděl vlak: museli jsme se totiž nejpozději do června rozhodnout, kde přihlásíme našeho syna do školy. V červnu jsme se v poslední den pro podání přihlášky rozhodli a přihlásili ho do školy ve Vídni. Tím pádem jsme samozřejmě začali ve Vídni hrát víc. Zájezdy jsme podnikali i nadále, ale jen když jsme měli někoho k synovi, což bylo na střídačku pár čerstvých českých emigrantek ve Vídni. Zároveň jsme si řekli, že ve Vídni ovšem budeme taky potřebovat nějaké místo, kde budeme pravidelně zkoušet a hrát.
Našli jsme divadélko, které sloužilo třem amatérským skupinám, a se zřizovateli se nám podařilo domluvit, že počínaje zářím 1981 nám své prostory pronajmou pravidelně na čtrnáct dní v každém měsíci. To pro nás byla obrovská událost, i když vyžadovala velké pracovní úsilí. Pravidelně jsme potom až do konce roku 1983 vždycky všechny rekvizity, kostýmy, kulisy, ba i výstavy pro foyer nastěhovali do „našeho“ divadla v šestnáctém vídeňském obvodu v Lienfeldergasse, tam jsme zkoušeli a hráli a po čtrnácti dnech zase všechno převezli do našeho bytu.
Naštěstí jsme našli větší byt, kam se to všechno nějak vešlo. Dokonce jsme tam ubytovávali i naše praktikantky z jiných evropských zemí. Tam jsme bydleli a úřadovali pět let a částečně tam bydlela i naše au pair.
V květnu 1981 měla premiéru naše osmá divadelní práce v emigraci (nepočítám v předchozím pokračování uvedené české inscenace). Kromě toho jsme na podzim 1980 uspořádali malý festival našich inscenací pohybového divadla, divadla beze slov, pantomimy či mimického divadla: to všechno byla označení našeho stylu, která používala veřejnost. V nich jsme se vesměs vypořádávali s bezmocí člověka, lidí, proti které stojí hradba moci, ať už viditelná, či neviditelná.
Dne 19. května 1981 jsme na Klaunském festivalu v rámci vídeňských divadelních slavností (Wiener Festwochen) měli premiéru naší inscenace Don Quijote in Wien (Don Quijote ve Vídni), jíž jsme se vypořádávali se zkušenostmi našeho života v prvních letech emigrace. Náš Don Quijote nezemřel, ale stal se radničním byrokratem. A Sancho Panza odešel s trpkým smíchem zpět – někam domů, odkud ti dva přišli. Touto inscenací jsme prorazili krunýř ignorance dost velké části kulturní šikérie okolo emigrantského páru, okolo divadla, které se stalo čímsi, co rakouské divadlo i publikum muselo nejpozději „teď“ brát vážně.
Smutné Vánoce 1981
Těsně před Vánoci 1981 – 21. prosince v časných ranních hodinách – zesnula maminka Niky. Na jaře dostala infarkt poté, co jí na její žádost o návštěvu u nás policie sdělila, že návštěva dcery a vnuka není žádoucí, neboť se v případě dcery a jejího manžela jedná o nepřátele socialismu… V průběhu dalšího asi půl roku prosila, aby za ní, umírající, přijela aspoň na chvíli dcera. Žádali jsme o víza pro Niku, a protože československý úřad se choval odmítavě, žádali jsme o ně prostřednictvím rakouského ministerstva zahraničních věcí. Byl jsem v neustálém kontaktu s úředníkem ministerstva, který mě z počátku ubezpečoval, že v takovém případě Nika jistě krátkodobé vízum dostane. Po měsících pokusů už mi jen říkal, že nerozumí tomu, co jsme „jim“ udělali, protože v podobných případech dostali víza i velice známí emigranti.
Když maminka v ranních hodinách 21. prosince zemřela, bylo u nás nedýchatelno. Nika až do večera nepromluvila. Stáhla se plně do sebe. Několikrát jsem se jí pokoušel říct, že bychom měli ministerstvo zahraničí ještě požádat o intervenci u „Čechů“, aby mohla alespoň na pohřeb. Její odpověď zněla: Ne, teď už je na všechno pozdě. Až večer řekla: Dělej, jak myslíš. Intervenoval jsem znovu u rakouských ministerských úředníků a prosil je, aby vydání víz pro Niku zařídili.
Na Štědrý den 24. prosince v podvečer u nás zazvonili Ernst Jandl a Friedericke Mayröcker. Přinesli nám dárkový koš. Nebyli jsme s to s nimi mluvit, jen jsme plakali a mlčeli. Citové sblížení s těmito dvěma velikány rakouské poezie, ten den jedinými návštěvníky mezi dveřmi našeho bytu, skrze tyto chvíle dostalo hloubku a nekonečnost…
Těsně po Vánocích se z rakouského ministerstva ozvali, že si má Nika vyzvednout čtyřdenní vízum. Nika to tak na pohřeb stihla. Protože jsme k českým úřadům absolutně neměli důvěru, jeli s ní na pohřeb do Ostravy jako dva bodyguardi dva naši kolegové – Kathi Vögeli ze Švýcarska a Alexander Melach z Vídně.
Naše první činohra
Věděli jsme, jak jsou Rakušané hákliví na svoji němčinu a že si na scéně nepřejí akcent. Ačkoli jsme už počátkem osmdesátých let uměli německy docela obstojně, do mluvených her jsme se netlačili. Našim zájezdům po Evropě by to stejně neprospělo. Ale na podzim 1981 jsme měli své první divadlo ve Vídni, kde jsme mohli dva týdny v měsíci pracovat, zkoušet, hrát. A nedovedli jsme si představit, že budeme hrát jen divadlo beze slov. Především pro Niku to bylo fyzicky namáhavé, měla většinu hereckých partů a podle mě i některých kolegů byly její výkony srovnatelné s baletními tanečníky, kteří ovšem nemohou tancovat před publikem po celá léta denně. A my jsme chtěli hrát pravidelně jako regulérní divadlo, bez přestávek v provozu. Ty ostatně z provozních důvodů (především finančních) ani nebyly možné.
Rozhodli jsme se, že to zkusíme také s mluvenými inscenacemi. Ale opatrně. První naše činohra měla premiéru 25. července 1981 v Maria Schutz na Semmeringu – Die Versatzstücke oder: so hat dieser Tag doch noch einen Sinn gehabt, v překladu Fanty aneb Tak měl tento den přece jen nějaký smysl od Friedericke Mayröcker.
Maria Schutz
V Maria Schutz jsme pomalu, ale jistě zřizovali naše letní sídlo. Jezdili jsme tam počínaje Velikonocemi (to byl jarní úklid) a potom přes prázdniny, kromě dvou až tří týdnů, kdy jsme většinou byli u moře, které Nika „chtěla“ každý rok. A také na tento dovolenkový pobyt vydělala: workshopy byly v naší režii a peníze, které zbyly, padly na pobyt u moře. Brzy jsem se stal předsedou spolku v Maria Schutz a podařil se mi husarský kousek: jako spolek jsme bývalou jednotřídní školu i s pozemkem od obce odkoupili.
Spolek byl podle pamětníků prvním samosprávným kulturním centrem v Rakousku. Vznikl v roce 1973 z iniciativy dvou keramiků, kteří v Maria Schutz tehdy bydleli, a založením spolku vznikl základ pro kontakty s kumštýři různých směrů z celé oblasti, od Vídně po Štýrský Hradec. V létě jsme tam pořádali intenzivní čtrnáctidenní workshopy a postupně začali organizovat letní festiválky, na které jsme zvali spřátelené divadelní skupiny. Od roku 1981 jsme tam také zkoušeli. Během celých osmdesátých let, i později v letech devadesátých, jsme tam obvykle začínali po dva týdny zkoušet první inscenaci sezony a potom jsme se přesunuli do Vídně. Bylo to skvělé, protože v té době ještě nebyly mobily a v baráku nebyl telefon. Žádné rušení zvenku. Za dva týdny jsme tam na přípravě inscenací udělali víc než za měsíc zkoušení ve Vídni.
Nový repertoár
Naše první činohra byla jakýmsi vědomým autorčiným antidivadlem, kritici o ní mluvili jako o postsurrealistickém textu. Vzápětí jsme si troufli na text Leibspeise (Pochoutka) francouzského autora Raymonda Coussea. Jeho hry nám doporučil Julek Neumann, který nějakou chvíli pobýval v Rakousku jako emigrant a byl vynikajícím znalcem soudobé francouzské literatury. Cousse byl podle části francouzské kritiky nástupcem Beckettovým. Přijel za námi do Vídně. Na internacionálně známého autora to byl mladý člověk, měli jsme ho moc rádi. Později jsme hráli i jiné jeho hry. Bohužel zemřel příliš mlád.
Profilovali jsme se rovněž jako autorské divadlo: prvním námi napsaným scénářem bylo Jeeee…u, druhým Don Quijote ve Vídni, třetím Tristan a Isolda a čtvrtým Pan Kafka se vrací. Dramaturgicky jsme se tak poněkud posunuli od tématu moci a bezmoci k dramaturgii, která nás zajímala vzhledem k tomu, jak jsme vnímali náš nový domov.
Don Quijote… byl ostře kritickým statementem k životu ve Vídni. Nika dostala za herecký výkon v této inscenaci významnou rakouskou divadelní cenu. Kainz Forderungspreis, jak se toto vyznamenání jmenovalo (dnes už se neuděluje), Nice 11. ledna 1983 na vídeňské radnici oficiálně předal starosta města Vídně a Karin Kathrein, tehdy snad nejvýznamnější rakouská divadelní kritička, která přednesla laudatio. Starosta Leopold Graz Nice blahopřál a v následujícím soukromém rozhovoru se jí ptal, kde a v jaké inscenaci by ji mohl vidět. Nika opáčila, že ve Vídni hraje její divadelní skupina v provizorním prostoru a termíny představení se těžko určují více dopředu, ale že jsme si v šestém vídeňském obvodu pronajali bývalé prostory továrny na nábytek, které jsou v hrozném stavu, ale budeme se je pokoušet revitalizovat, respektive v nich postavit divadlo. Na to jí starosta doporučil jednání s Helmutem Zilkem, což byl tehdejší kulturní radní, a že prý se u něj přimluví, aby nám pomohl.
S radním Zilkem jsem jednal už vícekrát. Největší úspěch jsem měl, když jsem se na jednu návštěvu docela neortodoxně připravil, naučil se krátký seznam našich požadavků nazpaměť a hlavně je vyslovil nesmírně rychle – tím jsem tak trochu Zilka napodoboval, on mluvil velice rychle. Podařilo se a Zilk i on mi tenkrát na všechny čtyři naše žádosti kývl. Využil jsem toho, že jsem ho znal, a když zůstali dva herci Černého divadla z Prahy v Rakousku v emigraci, oslovil jsem ho s prosbou, zda by jim pomohl založit podobnou scénu v Rakousku. On jim přiklepl sto tisíc šilinků. To byla suma, o které se nám tenkrát mohlo jen zdát. Oni ty peníze dostali, a aniž by je vyúčtovali, odjeli do Ameriky. Zilk měl potom nějakou dobu problémy nazývat nás pravým jménem…
(Pokračování.)
Komentáře k článku: Příliš krátké životy (X)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
