Divadelní noviny > Zahraničí

Příliš politiky (maďarskému) divadlu škodí

Možná se setkávám s divnými lidmi. Možná ještě úplně dobře nerozumím maďarsky. Ale kdykoliv přijde v Maďarsku řeč na divadlo, nehovoří se o hercích, dramaturgii nebo nové inscenaci. V první řadě jde vždy o politické zařazení, což v jazyce dnešního Maďarska znamená, zda je divadlo provládní, pravicové (lidově řečeno Orbánovo), či zda je v opozici, tedy levicové, ostře se vymezující vůči současné vládě.

Na začátku mi tato angažovanost a přímočarost imponovala. Po roce stráveném v Budapešti, zvláště pak v posledních měsících, kdy začala předvolební kampaň a diskuse mezi tábory se ještě více vyhrotily, z toho začínám být lehce otrávená. Nic proti politickému divadlu, ale nálada, jaká panuje v současném maďarském divadle, by se dala charakterizovat jako řízená hysterie. Klišé o horkokrevném národu nechám stranou, ale to, že Maďaři jsou hrdí na svoje názory a ještě raději je demonstrují, to je nepopiratelný fakt a divadlo je pro tento účel ideálním nástrojem.

Národní divadlo – res politica

Nejpřesněji to lze ukázat na nejvýraznější divadelní události minulého roku – výměny ředitele budapešťského Národního divadla. V říjnu roku 2012 bylo vyhlášeno výběrové řízení na nového ředitele, neboť tomu dosavadnímu, Robertu Alföldimu, měl skončit pětiletý mandát v červnu 2013. Alföldi se do soutěže přihlásil znovu a o měsíc později získal konkurenta – Attilu Vidnyánszkého, toho času ředitele Národního divadla v Debrecíně a současně uměleckého šéfa maďarského divadla v Berehově na Ukrajině. Od té chvíle se výměna ředitelů stala politickou záležitostí a v divadelních kruzích se nediskutovalo o ničem jiném.

Že výměny ředitelů vzbuzují emoce, známe i z české scény, nicméně zdejší situace překročila rozumné meze a vyústila ve válku mezi divadelníky, jejich diváky a kritiky, která doposud trvá.

Den poté, co Vidnyánszki oznámil kandidaturu, uvedla jedna z nejvlivnějších kritiček, levicově orientovaná Judith Csáki, že je jasné, že vyhraje Vidnyánszky. Je to politická objednávka. Ani jeden z kandidátů ještě nestačil představit svůj program, koncepci, ale z opozičních divadel zněl hlasitě jediný názor: Je to politická objednávka. Na konci roku 2012 komise určila vítěze – Attilu Vidnyánszkého. V tu chvíli se divadelní obec rozdělila na dva nesmiřitelné tábory. Z Alföldiho se stal mučedník a z nákupu lístku do Národního akt solidarity. V posledních třech měsících před Alföldiho koncem byla představení beznadějně vyprodána a každé bylo svým způsobem demonstrací. Absurditu a rozporuplnost této situace asi nejpřesněji vyjádřil jeden z bývalých členů Krétakör, herec László Katona, který se mi po skončení jedné z repríz Sorokinova Ledu svěřil: Lidi se zbláznili. Mám pocit, že vůbec nevnímají, co a proč hrajeme, ale že přišli do divadla na protest. A úplně nejhorší jsou klaněčky, protože ten šíleně dlouhej potlesk se vůbec netýká nás ani toho, co právě viděli. Tady už vůbec nejde o divadlo.

Že výměny ředitelů vzbuzují emoce, známe i z české scény, nicméně zdejší situace překročila rozumné meze a vyústila ve válku mezi divadelníky, jejich diváky a kritiky, která doposud trvá. Místní kritik by mohl namítnout, že aspoň v Maďarsku není nuda, ale opak je pravdou – na jeviště totiž s tímto přímočarým politickým přístupem nuda překvapivě přichází.

Taková normální maďarská rodinka

Důkazem této tendence je poslední divadelní projekt Krétakör s názvem Korrupció (Korupce). Divadelní uskupení okolo režiséra Arpáda Schillinga je českému publiku známé z tuzemských mezinárodních festivalů (Liliom na festivalu regionů v Hradci Králové nebo svérázná adaptace Vojcka na Divadle v Plzni). Jedná se bezpochyby o nejvýraznější a nejúspěšnější maďarské divadlo posledního desetiletí, které se počínaje rokem 2008 zásadně proměnilo. Schilling se rozhodl opustit úspěšný koncept a Krétakör posunul k sociálnímu, občansky angažovanému uskupení, které se více než divadlu věnuje výchovně-kulturním projektům ve školách nebo akcím, posilujícím občanské uvědomění a společenskou zodpovědnost.

Korupce je autorským i režijním dílem současného šéfa produkce Krétakör Mártona Gulyáse (*1986). Do Krétakör přišel ve svých 18 letech v roce 2004 a jako elév byl u většiny klíčových Schillingových inscenací. V současné době působí také jako novinář a aktivista. Jeho dosud nejvýraznějším dílem byl happening, který spolu s členy Krétakör uspořádal a natočil při premiéře baletu Lidská tragédie v režii choreografa Ivana Markóa a jeho souboru v květnu tohoto roku. Během potlesku Gulyás vstal a začal do megafonu klást následující otázku: Myslíte si, že je v pořádku, že váš soubor dostal od státu bez grantového řízení 155 milionů forintů (asi 15 milionů korun), zatímco ostatní nezávislé taneční skupiny se na grantech dělí o celkovou částku 211 milionů forintů (asi 20‚5 milionů korun) a všechna zbylá nezávislá divadla o celkem 226 milionů forintů (asi 22 milionů)? Vzhledem k této matematice to od Krétakör byla smysluplná otázka i férová akce, která následně rozpoutala velkou diskusi o financování nezávislých divadel. To je samo o sobě v Maďarsku stále horké téma, ale vraťme se ke Krétakör. Korupce je přímočará inscenace o „takové normální rodince“, která po pádu komunismu nezačala oplakávat své ztracené funkce, nýbrž se jala získávat nové. Jeden z bratrů se dostal do vysoké politiky, druhý začal „obchodovat“ s topnými oleji, a oba společně vytvořili dokonalé prostředí pro vybudování rodinného impéria. Téma, které je i Čechům až příliš blízké, je samozřejmě autentické a volně čerpá z mnoha reálných dokumentů a případů nedávné maďarské minulosti. Vedle zmíněné rodinky v inscenaci nechybí ani postavy zkorumpovaných soudců, zmanipulovaných novinářů nebo odklizených hlasitých kritiků.

Představení tématem provokuje, ale formou nikoli. Jde o jakýsi dvouhodinový kabaretní happening, který je doprovázen živou kapelou interpretující především šlágry z dob komunismu nebo oblíbené lidové písně. Na prázdném jevišti je pouze jakési malé kruhové pódium, na kterém si aktéři korupce užívají společenské výsluní a demonstrují svou moc. Hraje se mezi dvěma diváckými tribunami, a tak je možné sledovat nejen herce, ale i reakce diváků na protější straně. Což by mohlo být zajímavé, ale pouze v případě, pokud by se na jevišti něco překvapivého či šokujícího dělo. Inscenace ale po celý čas zůstává v rovině deklamace, jako bychom četli zprávy z novin. To hlavní, tedy dramatické situace, zcela chybí. Ani tak skvělí herci z éry „bývalého Krétaköru“ jako Sándor Terhés nebo Ester Csakányi nezmůžou proti bezradné režii nic. Finální tečka, kdy muzikanty vystřídá maďarská „kopie“ Pussy Riot, vyznívá pak doslova trapně.

Na divadelní produkci pod hlavičkou Krétakör je to troufale slabé a lze jen doufat, že nová inscenace s opět politicky laděným názvem Strana, kterou v těchto dnech začal zkoušet Arpád Schilling, bude divadelním návratem „starého“ skvělého Krétaköru.

Bezpečný přístav kliniky

Jako jisté zklamání, byť o poznání mírnější, na mě působila i poslední inscenace režiséra Kornéla Mundruczó s názvem Demence (Demencia). Tentokrát to ovšem nebyla politika, jež by způsobila ono zklamání, ale spíše mé přehnané očekávání. Mundruczó a jeho inscenace jsou přírodním úkazem maďarského divadla. Jsou jedinečné, originální, autentické a do detailu promyšlené. Jeho divadlo Proton patří vedle Krétakör a Divadla Bély Pintéra mezi celoevropsky uznávané maďarské soubory. S tím souvisí i to, že o poznání více času tráví za hranicemi než v Maďarsku. Tvorba Protonu je do jisté míry povznesena nad lokální šarvátky a příběhy, které Mundruczó na jeviště přináší. Jejich produkce jsou univerzální a vzrušují celou západní Evropu. Poslední inscenace vznikla v koprodukci s několika zahraničními festivaly a divadly (za mnohé jmenujme Národní divadlo v Bordeaux a festival Spielart v Mnichově) a v Budapešti má – paradoxně – pozici žádaného hosta či exkluzivního zboží ze Západu.

Demence je druhou částí trilogie na téma sebevražda. Zabývá se celoevropským problémem – péčí o staré a mentálně nemocné lidi. Režisér se spolu s autorkou textu, herečkou z Radnótiho divadla Katou Weber, ptá: Co se stane, když je zavřena evropsky proslulá maďarská psychiatrická klinika, budova zpustne, plevel se na zahradě rozrůstá a na čtvrtém patře zůstalo pár zapomenutých pacientů? Začátek představení jasně odpovídá: Nic. Tedy alespoň pro mentálně postižené pacienty, jejichž pojetí místa i času je odlišné od toho našeho a dál „vegetují“ ve svých nemocech i na zpustlé klinice. Jejich soužití zobrazuje Mundruczó téměř idylicky (např. společnou muzikoterapií v úvodu). Konflikt přichází až s příchodem pana Bartonka a jeho ekonomickými zájmy. Bartonek se revuálně zjevuje za zvuků Straussovy Vídeňské krve, která je ironickým leitmotivem inscenace. Bartonkovo zjevení je prozaicky zištné – přestavět chátrající léčebnu na kliniku plastické chirurgie. S pacienty, natož s doktorem a sestrou, u nichž se nabízí otázka, zda mezi pacienty nepatří také, Bartonek nepočítal, a proces přestaby kliniky se tak zadrhává.

Podobně jako ve výjimečné inscenaci adaptace Sorokinova Ledu pracuje Mundruczó ve výtvarné koncepci i v herectví s ultrarealismem. Neplatí žádné „jako“ ani „přibližně“, ale vše se děje absolutně na dřeň, bez tabu a nekompromisně. Stejně jako v Ledu nechává Mundruczó diváka projít zákulisím a scénou, kde ho vítají herci, a když je usazen a podívá se na scénu z hlediště, uvědomí si, že je de facto až na pár obměn té z Ledu podobná. Nechybí ani koupelna v druhém patře s absolutně funkční sprchou. Co naopak přibylo, je magická lednička a automat na kávu hrající rozmarnou zamilovanou píseň.

To, že se staví na stranu pacientů, Mundruczó nijak nezakrývá. Přesto představení nepůsobí jako agitka. Pacienty a jejich příběhy představuje Mundruczó pomocí nočních scén a kamer, empaticky tak zobrazuje jejich diagnózy. V první polovině se seznamujeme s matematikem Lukácsem (Gergely Bánki), zešílevším zubařem (László Katona), senilní operetní hvězdou Mercedes (Lili Monori) a s dívkou trpící posttraumatickým syndromem Óci (Orsi Tóth). Se všemi postupně soucítíme. O to krutěji a ironičtěji vyznívá moment, kdy se Bartonek spolu s doktorem pokoušejí na absurdních testech přesvědčit pacienty, že jsou vyléčení, a snaží se je přimět, aby podepsali propouštěcí listinu. Nikdo z nich ale „bezpečný přístav kliniky“ opustit nechce. Bartonek se proto nakonec odhodlá k radikálnímu řešení a spolu se sestrou, jež se do něj bezhlavě zamilovala, se vrací se do kliniky se zbraní. Ta je v nastalém zmatku ale nakonec použita proti němu, což nemění nic na tragičnosti osudu pacientů. Ti, pod vedením doktora, jenž si uvědomuje jejich nepotřebnost i celkovou společenskou lhostejnost vůči nim, páchají rituální sebevraždu. O co pohádkověji je produkce inscenovaná, o to děsivěji vyznívá.

Kdo viděl Led, ví, co od Mundruczóa čekat. Naturalistické scény sexu a násilí, podělané pleny na obličeji nebo vykousnutý jazyk ale nemají za cíl pouze šokovat. Zcela vycházejí z logiky děje, a jsou proto právě takto důsledně inscenované. Přesto ale produkci chybí momenty překvapení a v poučeném divákovi zůstává dojem „již viděného“. Mundruczóovi kmenoví herci zůstávají od inscenací Led a Je těžké být Bohem ve stále stejných charakterech, takže to, co napoprvé fascinuje a baví, a napodruhé „docela jde“, začíná napotřetí trochu nudit. Proč musí Orsi Tóth pořád hrát labilní a zneužívané holčičky a László Katona vyšinuté a lehce retardované komické figurky?! Nejspíš to souvisí s požadavkem autenticity, která je v Mundruczóově režii tím nejpodstatnějším, a zmínění herci mají pro tyto charaktery své předpoklady. A tak paradoxně nejsvěžejším prvkem inscenace je role doktora Bartonka, do které režisér překvapivě obsadil hvězdu Divadla Jószefa Katony Erwina Nagye, jenž do souboru vnesl zcela jiný styl herectví a výraznou extrovertní energii, což samozřejmě souvisí i s jeho rolí. Jako herec dokáže vybalancovat obě roviny – psychopaticky naturalistickou, již vyžaduje Mundruczóova divadelní poetika, i mimeticky odosobněnou, kterou si přinesl ze svého domovského divadla.

Přes to přese všechno je Mundruczův Proton a jeho produkce stále to nejlepší, co je možné v Budapešti vidět. Tedy v případě, že maďarskou metropoli nenavštíví některé ze sedmihradských nebo vojvodinských divadel.

Jó, bejvávalo dobře

Kdybyste se mě zeptali, kde najdete nejlepší, ryzí maďarské divadlo, odpovím vám: Maďarské divadlo hledejte mimo Maďarsko.

V historickém kontextu byla Trianonská smlouva a odebrání dvou třetin území pro Maďary katastrofou. Nostalgii po Velkém Maďarsku a intenzivní pocit křivdy vnímám téměř u každého Maďara, s nímž se dám do řeči. Mění se jen intenzita – od jemného povzdechnutí Jó, bejvávalo dobře až po plamenné projevy zavánějící ultrapravicovou ideologií.

V kontextu divadelním se toto odtržení jeví jako velmi přínosné a inspirativní. Divadlo v sousedních zemích, které kdysi patřily Maďarsku, totiž funguje jako prostředek k udržování a šíření jazyka a současně jako stmelující prvek pro obyvatelstvo, které v daných zemích žije v menšině. Vedle toho navíc v produkcích z těchto regionů často vzniká originální divadelní jazyk, nenapodobitelný, svébytný a v mnohém hlubší než u všech metropolitních divadel dohromady. Starosti, které má zahraniční Maďar například v Rumunsku, se nedají srovnat se starostmi budapešťského intelektuála. Každodenní šarvátky, izolace, absurdity ze strany rumunských nebo srbských úřadů, to všechno je realita, se kterou musí tamní obyvatelé neustále bojovat. A to se, v dobrém slova smyslu, přenáší i do divadla. Díky festivalu Kortárs Dráma Fesztivál, který se konal koncem minulého roku v Budapešti, jsem zhlédla několik inscenací ze zmíněných oblastí.

Chladná nicota bytí

Tou, jež hravě „odpálkovala“ můj únavou z neustálých divadelních bojů daný skepticismus, byla hra Čas míru (Békeidő) v režii Szabolsce Hajdúa z temešvárského divadla. Hajdú je, podobně jako Mundruczó, divadelním a zároveň filmovým režisérem. V Česku by mohlo být jeho jméno povědomé zásluhou filmu Bibliothéque Pascal. Přízračný film o bordelu, ve kterém jsou prostitutky a prostituti stylizováni do literárních postav, získal mimo jiné Zlatého medvěda na Berlinale. Podobně jako zachází Hajdú s realitou ve filmu, nakládá s ní i na divadle. Zvládá přitom bořit veškeré konvence, poučky, zvyklosti. Nezasažen divadlem je velkoryse divadelní.

Čas míru je autorská inscenace, jež do centra dění usazuje hrdinu-spisovatele. Ten se po vydání úspěšné knihy připravuje na její divadelní adaptaci. V průběhu příprav je mu diagnostikována rakovina plic a umírá. Příběh chudý na události je však bohatý na divadelní situace, jež vznikly z hereckých improvizací. Díky této metodě získává představení i osobitý charakter – je nečitelné, ale přesto vzrušivé, je v každém momentu žánrově odlišné, ale přesto kompaktní. A navíc zcela svobodně nakládá s kauzalitou, logikou a temporytmem. Respektive na ně zcela vědomě kašle. K tomu všemu pracuje s něčím, co maďarskému divadlu chybí obecně – s nadhledem, nadsázkou a humorem.

Spolu s Attilou Balászem v roli spisovatele Langermanna se v inscenaci objevuje dalších deset herců, kteří se proměňují v různé osoby – autorovu matku, milenku, v ředitele divadla (skutečný ředitel temešvárského divadla), v herečky toužící hrát v Langermannově chystané inscenaci nebo v rumunské strážníky (oblíbené postavy v sedmihradských inscenacích). V inscenaci vystupuje i sám režisér, který nenuceně dohlíží na průběh představení. Nijak neexhibuje, nezcizuje ani nezasahuje do průběhu dění, zkrátka na jevišti „existuje“. Za zmínku stojí i originální scénografie – diváci jsou spolu s herci uzavřeni na jevišti v – jakoby – autorově bytě, který výtvarným zpracováním připomíná naddimenzované iglú. Prostor působí stísněně a je doslova „zabordelený“ věcmi. Všude se válí evidentně nepotřebné a sesbírané předměty, které zarůstají mechem. Nic neilustrují, možná jen stav duše spisovatele, který s přicházející smrtí přemýšlí o smyslu bytí, vlastní samoty a nepotřebnosti. Po jeho smrti je jeho tělo vyneseno ven z iglú. To se rozevře i divákům, a vidíme nevídané – prázdné hlediště, celé pokryté sněhem, tu a tam osvícené vánočními světýlky, které se tu širokou, chladnou nicotu snaží ukázat o něco veselejší. Marně.

Úspěch Michala Dočekala

I další inscenace, vzniklé za hranicemi Maďarska, jako například Lidská komedie ze srbské Subotice nebo Lakomec z rumunského Sfantu Gheorge, dokazují, že maďarsko-jazyčnému divadlu svědčí odstup. Jednak od bezprostředního politického dění, kterým jsou zdejší (budapešťská) divadla zahlcena, a současně od přílišné uzavřenosti vůči vnějším vlivům. Těm se soubory v Rumunsku a v Srbsku neubrání. Díky tomu přicházejí s originálními tématy, s nebývale zemitým a expresivnějším herectvím a svébytným humorem.

Koneckonců není náhodou, že nejvýznamnější tuzemskou divadelní přehlídku roku POSZt v Pětikostelí pravidelně vyhrávají inscenace, které vznikly mimo Maďarsko nebo ve spolupráci se zahraničním režisérem. V roce 2010 tak hlavní cenu za nejlepší představení získala inscenace debrecínského divadla Kadeřnice v režii ruského režiséra Viktora Rizsakova (zaslouženě, neb se jedná o mimořádnou inscenaci, která se dodnes hraje). O dva roky později si (opět zaslouženě) hlavní cenu odneslo rumunské divadlo z Targu Mures s čechovovskou hornickou tragikomedií Kytka z dolů. A do třetice – k našemu potěšení – se v minulém roce nejlepší inscenací roku stal Brechtův Dobrý člověk ze Sečuanu z budapešťského Vígszínházu v režii Michala Dočekala.

Inscenace s pozměněným názvem Hledáme dobrého člověka v hlavní dvojroli s Enikő Eszenyi je v kontextu tvorby Vígszínházu skutečně ojedinělá – jasné apelativní divadlo, humor, skvělá industriální scénografie ve zlatých portálech a výborné herecké výkony – jako by se člověk ocitl v úplně jiném divadle, než jaké dosud v Maďarsku znal.

Politika (opět) v hlavní roli

Co se bude dít v maďarském divadle tento rok, nedokáže nikdo odhadnout. Za necelé dva měsíce se budou konat parlamentní volby, které ovlivní i dění v kultuře. V současné chvíli je vypsaných několik konkursů na ředitele divadel a je těžké se v tom zorientovat. Mnoho z nich se navíc uměle prodlužuje s argumentem, že je lepší rozhodnout až po volbách. Stejně tak je to s kulturními granty. Maďarské divadlo je ve fázi čekání. Čekání na nového (či staronového) politika. Podle posledních průzkumů by vládnoucí FIDESZ, který v roce 2010 získal neuvěřitelných 68 %, nyní získal 51 %. Koalice tří levicových stran má zatím dohromady 33 % a ultrapravicový Jobbik 13 %. Jak to dopadne, uvidíme 11. dubna.

• Autor: Lucie Málková
• Publikováno: 4. března 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Příliš politiky (maďarskému) divadlu škodí

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ