Příliv trvá
Už podruhé se mi dostalo té cti napsat pár řádek o festivale, který je mi duchem i srdcem nejbližší. Budu tedy zkraje drobně sentimentální. Ačkoli festival …příští vlna/next wave… letos žádné významné jubileum neslaví (pokud tedy nevnímáte jako významnou lehce symbolickou a jako dvě labutě na jezeru se tvářící 22), já ano. Je to přesně pět let, co jsem do tohoto ledoborce naskočil. Za tu dobu se toho změnilo hodně, jedno ale nikoli a vypadá to, že jen tak nezmění – příliv trvá.
Poctu v kategorii Projekt roku získala Pustina (Bambušek, Zajíček a Vtípil) FOTO ANDREA MALINOVÁ
Festival …příští vlna/next wave… si už přes dvacet let klade za cíl představovat nejširší veřejnosti (která projeví zájem) aktuální, nezávislou, chcete-li alternativní uměleckou scénu, k níž by se normálně dostávala jen s obtížemi (často pro nedostatek financí), a je to škoda. Zároveň se v posledních letech orientuje na otevírání zcela nových divadelních prostor, což je taky možná jeden z faktorů, proč se o pražské divadelní scéně mluví jako o nejhustší na světě. Myšlena hustota těchto míst na plochu města. Ačkoli to, co si mnozí umělci jsou schopni dovolit, by ukazovalo i na ten druhý význam slova nejhustší. Nextka si pochopitelně stojí za tím, že není čistě pragocentrická, v minulých ročnících obsazovala i Brno (letošní brněnský program je ještě před námi a vrcholem by mělo být uvedení Pustiny Miroslava Bambuška a Pavla Zajíčka, jež obdržela Poctu festivalu v kategorii Projekt roku) a představila se i v Pardubicích a Ostravě. Letos se festivaloví výletníci vypravili do nádherného industriálního prostoru Perla ve Vraném nad Vltavou, do nějž soubor Kolonie zasadil site-specific inscenaci Expression Hurts.
V každém případě dovedl letošní ročník cestu otevírání nových míst k pomyslnému vrcholu, ačkoli věřím a doufám, že tomu tak ve skutečnosti není. Festival poprvé otevřel již otevřený prostor – není to však tím, že by už před festivalem nějakou dobu fungoval (ačkoli vlastně ano, ale nikoli jako divadelní platforma), ale faktem, že jde o prostor venkovní. Přístav 18600 se nazývá náš letošní hrdina a hrdina to skutečně je, neboť, jak jsme se dozvěděli na udílení festivalových poct od Štěpána Kubišty, jednoho z iniciátorů Přístavu 18600, pražský magistrát opět hází kultuře pod nohy klacky a Přístav se o svoji existenci musí obávat. Štěpán a jeho kolegové byli po právu oceněni poctou Osobnost roku a my jen doufáme, že zatím poslední příspěvek na přístavních facebookových stránkách není jen slepým přáním a po zimním spánku se Přístav 18600 znovu otevře.
Ovšem divadlo stojí především na jeho aktérech. Pokud by ti nebyli, mohou se z fleku všechna pozoruhodná místa, kde lze ještě umění provozovat, stát franšízami McDonald’s nebo kancelářskými prostory. A rovněž v tomto ohledu je letošní ročník pochváleníhodný, neboť jako by jeho dramaturgie vyslyšela můj stesk z ohlédnutí se za dvaceti lety existence festivalu, že už nedává dostatečný důraz na pouliční a site-specific divadlo. Z šestnácti letos účinkujících umělců a souborů bylo hned sedm výsostně site-specific, a to nepočítám obě představení Divadla koňa a motora, která proběhla v Přístavu 18600. Vedle zmiňovaných Expression Hurts se v Perle a při cestě do ní představil osobitou performancí Teror jako ismus: Estetika vzdoru Antonín Brinda, oceněný poctou Objev roku. Také Přístav 18600 na Rohanském ostrově díky Mostům Anne-Françoise Joseph přece jen nastínil šíři svých možností.
Objev roku – Antonín Brinda – v areálu Perly představil performanci Teror jako ismus FOTO ANETA VAŠATOVÁ
A nechybělo ani stále ještě neokoukané Nákladové nádraží Žižkov, kam např. Alexej Byček přesadil svou dosud interiérovou pohybově taneční inscenaci Heydrich. Vůbec oživování podobných míst, jako je sklepení Nákladového nádraží Žižkov, by mělo dlouhodobě patřit k hlavním přednostem festivalu. Pokud jsme u NNŽ, k vrcholům jeho adaptace na umělecký tvar pak jistě patřila inscenace Miroslava Bambuška Quatro Mother Fuckers, která má potenciál stát se tématem dalekosáhlých nejen divadelních debat. Svým důrazem na ohýbání významu slova umění, na prostupování čtyř základních typů uměleckého vyjádření, tedy divadlem, filmem, hudbou a výtvarným uměním, jako by tematizovala samotný význam spojení „next wave“.
Nextka by měla provokovat i do nepříčetna, čehož jsme byli svědky zejména na loňském udělování poct v režii Michala Háby a jeho Lachende Bestien. Letošní udělování Poct v režii Boca Loca Lab mělo spíše minimalistický až skoro křehký průběh, o to ale bylo punkersky důstojnější. Nextka by měla znepokojovat, štvát, měla by bavit, ohromovat. Letos možná vzhledem k stále neutuchajícímu problému emigrace leckoho štvala inscenace Kábul, Bagdád, Ar Raqquah, Maarran… souboru Teď nádech a leť, ale i to je v pořádku. Umění by se mělo angažovat. I když blbě, tak mělo. Naopak se leckdo mohl oddechově zasmát při hříčce Handa Gote Safírová hlava. I to k nextce patří. V žádném případě by se ale neměla snažit zavděčit všem. To by byl její zánik. Nastala by lhostejnost a její zapomenutelnost. Vlny by se ztišily.
Článek ohlížející se za dvaceti lety …příští vlny/next wave… jsem končil provoláním, že nextka je subkultura. Za tím si pořád stojím. Pořád existují lidé, které baví experimentování, zkoušení něčeho jiného, dělat něco jinak, divadlo jinak, dívat se na to jinak, přemýšlet o tom. Není jich zatím mnoho, proto je lze po pár dnech festivalu celkem rychle rozeznat, ale jsou tu a třeba se právě díky festivalu …příští vlna/next wave… rozmnožují. V každém případě jsou to oni, kdo nedopouští, aby se vlny utišily.
Komentáře k článku: Příliv trvá
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
