Případ(ná) Machalická
Bez paměti by se lépe žilo. Před více než deseti či patnácti lety vyšel v Lidových novinách celostránkový článek, v němž externistka Jana Machalická částečně oprávněně pohaněla recenzní práci svých kolegů, a následně se stala divadelní publicistkou těchto novin. Od těch dob se vypsala, narostla jí ramena a vzhledem k úrovni kulturních rubrik tištěných periodik se stala významným arbitrem divadelního dění.
V úterních Lidovkách vyšel od Machalické článek Hořký smutek nad jedněmi paměťmi o pamětech režiséra Zdeňka Potužila Život je krátký jak prásknutí bičem, jeden z řady podobných. Pokud objevím v prvních odstavcích textu hokynářské tvrzení a věcné chyby, je třeba se ozvat. Nejprve telefonicky. Volám Machalické, jestli dostala mou reakci do LN.
Probíráme její klopotiny. Machalická píše, že k zániku Divadla na okraji se „přidružil zákaz inscenace složené z Gorkého povídek“. Protože Machalická k inscenaci nepřiřadila titul, měl jsem za to, že mluví o Hořkém Maximovi, kterého se na přímluvu Jiřinky Švorcové stopnout nepovedlo. Telefonicky jsem zjistil, že Jana mínila chystanou inscenaci Hrome, vidím šťastného člověka, která byla zakázaná ještě před premiérou, tak jako půltucet jiných objevných textů Divadla na okraji.
A opět jsem se velmi snadno telefonicky spojil s pamětníkem Potužilem. Převyprávím jeho reakci: Zákaz této inscenace od jistého inspektora NVP Langra nemá nic společného s koncem Divadla na okraji. Tím zásadním zlomem byl Višňový sad, kdy na miniaturní scéně pro tři čtyři herce se najednou strkalo asi patnáct lidí, a mně trochu alibisticky potvrdil, že mohu divadlo rozpustit, předat a věnovat se práci v televizi. V roce zákazu textu podle Gorkého bylo Divadlo na okraji naopak na vrcholu sil, viz Goethův Faust. Tolik Potužil.
Inscenaci podle Gorkého povídek měl režírovat Potužil a Petr Koliha. Jím dramatizovaná povídka Karamora nakonec skončila jako druhá část inscenace Hořký Maxim, jejíž první část režíroval Ondřej Pavelka a získal za ni nějakou cenu SSM. Pomatuji si to celkem dobře, protože jsem na Maxima napsal kladnou recenzi do Mladé fronty, která byla, nevím proč, milé děti, ale taková už byla před vaším narozením doba, vyhozena z tisku. Jinými slovy, Machalická, řečeno jejím slovníkem, cancá a pindá, co jí jedna paní napovídala. Když úvodem hlásá, že by o Potužilových pamětech raději nepsala a pak se s gustem rozepíše a cituje stále nerudnějšího dědka Rejžka, pak si říkám, kde asi začíná grafomanie.
Ad Rejžek a Just. Machalická buďto nečte, anebo ohýbá železné pruty. Veřejně tvrdit, že Justa dostala do kolen věta, jak se Potužil musel opíjet se svazáckými bafuňáři, aby zachránil justovský kabaret, a proto pochválil jeho paměti, považuji za výsměch člověku s erudicí, jíž se Machalická může přiblížit v nějakém svém příštím životě.
Poslední věc. Machalická v souladu s Justem, editorem Šulcem i mým vlastním míněním píše, že vsunout, zastrčit, či jak to nazvat, do úctyhodné divadelní a televizní práce svou privátní sféru, je eklhaft.
Po telefonu jsem se Janě snažil vysvětlit, že na to ten maniodepresivní exhibicionista má právo, pokud jsme ještě tak trochu svobodná společnost. Mně také nebylo dvakrát milé, když se Magor svlíkal před lidmi a sprostě na ně řval, ale věděl jsem, že po těch letech kriminálu si opravdu může dělat, co chce. Potužil v kriminálu neseděl, přežíval v nějakém buzerantském ghettu, o jakém, Jano Machalická, nic moc nevíme. A po mém soudu si může říkat a psát, co chce.
To už si ale nemyslím o tobě, Jano. Teď přecházím ze žánru obhajoby Potužila do žánru výzvy, pracovně řečeno Odstupte. Po našem telefonickém rozhovoru jsem bohužel získal jistotu, že nejsi přístupná jakékoli (sebe)reflexi. Abych byl upřímný, vlastně jsem těch víc než deset let respektoval i svým způsobem obdivoval tvůj pavlačový přístup, s jakým ses vrhala do různých kauz. Dneska si myslím, že seš už vylágrovaná jako stará šunka škodovka, co má najeto tolik, že to generálka nezachrání. Buďto to cítíš sama, anebo chceš předstírat, že pojedeš dál. A to už je tvá odpovědnost i hloupá ješitnost. Nějaký textík o Potužilovi to nezmění ani nezachrání. Jak jsi říkala i psala, že Potužil je nuda; tebe samotnou nikdy nenapadlo, že tvůj styl psaní se dávno omrzel? A když už trousíš nepravdy, to tě ani v koutku duše nepřepadlo podezření, že bys mohla tak jako mnoho dalších svému milovanému divadlu i škodit?
Srdečně
Richard Erml
Komentáře k článku: Případ(ná) Machalická
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
