Příšerně natočený

V kontextu současné české kinematografie se hojně běduje především nad nedostatkem peněz, pak na absenci dobrých scénářů a scenáristů: viníky neutěšeného stavu jsou však kromě producentů, neschopných v některých případech sehnat dostatek peněz, především čeští režiséři, kteří se jednak zabydleli v estetice televizních inscenací a domácího videa, jednak „se zapomněli“ v době někdy před čtyřiceti, padesáti lety. V drtivé většině českých filmů máme pocit neskutečné pomalosti, aniž by tato pomalost byla důsledkem režijního záměru, jako třeba ve filmech francouzského klasika Jacquese Rivetta, naopak je důsledkem režijní (též střihačské a kameramanské!) bezradnosti. Zdá se, jako by čeští filmaři nikdy neviděli ani jeden videoklip, ani jeden západní film, jako kdyby filmová režie znamenala jakési inscenované čtení scénáře v jedné kulise. Čeští režiséři si obvykle ani nejsou schopni vyhrát s úvodními titulky, dát filmu nějakou vizuální podobu a styl.

Zemský ráj to napohled napsala Tereza Boučková dle vlastních bohatých životních zkušeností (jak je jejím dobrým zvykem) a v osudech matky se dvěma dospívajícími dcerami, ztrácející se v lásce a vztazích s různými disidenty v napjaté době normalizace, je jasně vidět osudy vlastní autorčiny rodiny: to je však vedlejší. Boučkové a hercům se v mnoha detailech podařilo navodit atmosféru kombinující uvědomělý občanský postoj, strach o sebe i druhé a jeden nekonečný flám. Skvěle je napsán scénář a herci podávají mimořádně precizní výkony, i ti, u kterých bychom se něčeho takového nenadáli. Ondřej Vetchý a Jiří Dvořák v sympatických skoro-karikaturách uvědomělých intelektuálů a disidentů i civilní milenci Miroslava Etzlera a Jana Zadražila (který má, jak doufám, velkou budoucnost!) jsou postavami, s nimiž je radost trávit filmový čas: vynikající je v žel jen velmi malé roli Jan Hartl, špičkový herec, který, ač je to neuvěřitelné, poslední filmovou roli dostal před skoro deseti lety ve Švankmajerově Otesánkovi. Také Tereza Voříšková, mladá naděje českého filmu, v níž máme po dlouhé době skutečnou hvězdu, dokazuje, že není už jen hezkou tvářičkou: konečně totiž po všech těch Bobulích a Venkovských učitelích dostává velkou a skutečnou příležitost. Nejmenším překvapením je tak nakonec Vilma Cibulková, standardně nenápadně dokonalá.

Ve snímku Zemský ráj to napohled vidím první pokus věnovat se normalizaci z pohledu „malých dějin“ a „obyčejných lidí“, tedy zobrazováním běžných scének ze života, ale přitom ze života osob zajímavých, pozoruhodných a aktivních – v tom je klíčový rozdíl oproti Pupendu, Vyprávěj a ostatním. Na osudech hrdinů Zemského ráje nám záleží, protože nás zajímají, a jsou navíc skutečnými Hrdiny.

Právě při vědomí takového potenciálu je skoro k nesnesení bolestivé vědomí, jak je film v posledku zfušovaný, nejen celkovou vizáží a rytmem, ale i v mnoha konkrétních scénách: připomněl bych vrcholnou scénu striptýzu, jenž nemá být nějakou čuňačinkou, ale téměř fantaskním neopakovatelným okamžikem, což vidíme alespoň na tváři Ondřeje Vetchého – z celé scény pak zejména díky němu zůstává alespoň vynikající střípek, když už je jinak zabitá. Vzpomínám na Romana Polanského a jeho když máte ve filmu chlapa s uříznutou hlavou, musíte ukázat, jak mu ji uříznou, jinak je to jako vyprávět sprostý vtip bez pointy.

Kromě režie a produkce selhala také kamera (vyhledávaný Diviš Marek) a střih (klasik oboru Alois Fišárek). O hercích ovšem platí: mají na to vytvořit nezapomenutelné výkony ve skvělých filmech – zároveň však mají smůlu, že se narodili v Čechách (a my jako diváci s nimi), kde se dobré filmy netočí – snad z principu.