Příští vlna s dost starým obsahem
Tématem letošního ročníku festivalu …příští vlna/nextwave…, který se prezentuje jako „setkání divadelní, hudební, taneční, literární, výtvarné a jiné alternativy“, bylo SLOVO. Následující odstavce budou slovem zcela subjektivním.
Expresivní Knihu jedů s akční malbou na jevišti představil soubor Masakr Elsinor FOTO KAMIL KOŠUN
Třeba předeslat: neviděl jsem program kompletní, jde navíc o část pražskou (brněnská se skladbou od pražské liší). A všímám si produkcí výhradně divadelních, nikoliv i hudebních. A kromě toho, a především: mám zásadní pochybnost o slovu ALTERNATIVA. Co si pod ní v současnosti představit? Řada aktivit a akcí, jež jsou označovány za alternativní, je podporována z veřejných peněz, bez nich by neexistovala. Možná je má pochybnost dána historicky zatíženou představou, že alternativa je něco zásadně jiného, že alternativa je podzemí, underground. I ten dnes existuje, jen nevím, zda zrovna v tuzemském divadle. Alternativa v tom současném, „měkkém“ významu, je tedy nejspíš cosi trochu jiného než hlavní proud, jímž se asi rozumí běžná produkce stálých divadelních scén a zájezdových produkcí. Ale i při „měkkém“ přístupu k pojmu alternativa nerozumím letošnímu ocenění Projekt roku, které festival udělil HaDivadlu za inscenaci Náměsíčníci. Mám k té inscenaci respekt, ale čím je alternativní? Jde o titul čtyřicet let existující instituce, která sice prochází různými fázemi, ale v zásadě běží o zavedenou firmu.
Téměř každý název instituce se dříve nebo později významově vyprazdňuje, je – kvůli postupujícímu času, měnícímu se kontextu – zavedeným emblémem, ničím víc. Viz třeba Mladou frontu (DNES) nebo Národní divadlo. Po absolvování letošní …příští vlny/nextwave… obdobně nahlížím na tento titul: vždyť žádná z mnou zhlédnutých produkcí nikam neposunula divadelní jazyk, pouze stvrdila existující trendy, neodhalila příslib v tom smyslu, že odteď, díky Příští vlně, bude dobré sledovat toho či onoho tvůrce.
Expresivní a naturalistická, fyzická Kniha jedů v podání Masakru Elsinor, rovněž expresivní a chvílemi sebezálibně uřvané adaptování veršů I. M. Jirouse Člověku nad tím rozum i čurák zůstává stát; apartní bezeslovné performance Jany Orlové a Antonína Brindy; rádobyhumorná Puchmajerova disputace Rösnerovo oko aneb Nutkání souložit se sochami… to vše ve mně vyvolávalo pocit dé jàvu a vyčpělosti.
Performance Orlové a Brindy jsou aseptické a bezbolestné estetismy ve srovnání s tím, co provozoval v šedesátých letech Knížák, v sedmdesátých letech zcela v tichosti prováděli Jan Mlčoch, Karel Miler, Petr Štembera nebo Jiří Kovanda či v následujícím desetiletí Tomáš Ruller. Na performanci se totiž projevuje míra nejen společenského útlaku, ale také – logicky, v obráceném gardu – míra rozmazlenosti a pohodlného života tvůrců.
Jsou Náměsíčníci z HaDivadla dost alternativní? FOTO KAMIL KOŠUN
Mezi expresivními produkcemi, jež byly provozovány například některými amatérskými scénami v osmdesátých letech třeba na Šrámkově Písku a nynějšími příštěvlnnými „expresionisty“, je největší posun patrný v technické vybavenosti: mikroporty a kvalitní zvukové aparatury tehdy neexistovaly nebo nebyly amatérům dostupné. A pochopitelně se proměnila čeština, respektive jazyk, jímž se hovoří či zpívá: přítomnost angličtiny či anglicismů za třicet let obrovsky vzrostla. V osmdesátých letech se samozřejmě veřejně nesměly recitovat například Jirousovy verše a s vulgárními výrazy a nahotou byl větší problém než dnes (nicméně v druhé půli oné dekády tenhle problém postupně mizel), ale to ještě nic neříká o kvalitě té či oné produkce, o smyslu „řevu“. Dneska je všechno lépe nazvučeno a osvětleno, inscenace vznikají bez existenčních obav, s profesionálnější dikcí, ale že by se poetika výrazně měnila, že bychom byli v těchto výkonech konfrontováni s inovativním divadelním jazykem a s nevídaným vhledem do současného společenského dění, to nikoli. Jestliže v osmdesátých letech mohla být exprese vnímána jako svého druhu politický protest, jako výkřik proti zatuhlosti režimu, dnes obdobně uřvaná představení vnímám především jako únik před myšlením a odstiňováním.
Z jiného soudku: Puchmajerovo debatní sezení v Malém sále Divadelního ústavu nemohlo dát vzpomenout například na Léblovo mystifikační televizní Studio Kroměříž. Jenže mezitím uplynulo čtvrtstoletí. Na disputaci puchmajerovského kvintetu Vladimír Mikulka, Kateřina Rudčenková, Jakub Škorpil, Martin J. Švejda, Hana Tillmanová bylo nejplodnější sledovat, proč a jak se vtip nepřenese přes zastydlost a krotkost – totiž tehdy, když duchaplnost, mimoňství či provokativnost jsou u vystoupení, které explicitně do hry vtahuje publikum, připraveny, když si v tom protagonisté libují a lebedí. Vtipkovat formou veřejné diskuse, během níž se pětice stále více cpe dobrotami a napájí se, na téma skleněného oka herce Rösnera, který si při přijímačkách na DAMU nevšiml adeptky Rudčenkové, přičemž není jasné, co z ní vlastně viděl, může takto, na papíře, vyhlížet brutálně. Jenže v reálu – žádné zatrnutí! Stejně tak u vtípků na adresu jevištní nahoty tanečníka a publicisty Vladimíra Hulce nebo mužské vybavenosti a sexuální orientace herce Ivana Luptáka šlo o třetiřadý humor na adresu víceméně tělesných dispozic. Jistě, když si vše bezbřeze zdůvodníme kategorií úmyslné trapnosti, můžeme se tomu i smát…
Pouhá snaživost této upovídané a sebevzhlíživé pražské pětky se v nahotě vyjevila při srovnání s moderováním Jiřího Maryška při Udílení Poct …příští vlny/nextwave… v Divadle Komedie. Maryškův předávací rituál byl pro něho typickou improvizací na dané téma, tentokrát na téma alternativních umělců a postavení umělců vůbec. Maryško „bipolárně“ osciluje mezi banalitou a genialitou, mezi prvosignálními vtípky a okamžitými vhledy. To je téměř nutná, ale hlavně přijatelná daň za to, že jsme účastníky skutečného procesu, vznikání a zanikání významů v přímém přenosu, že nekorektnost tu není vypocená a sebeuspokojivá. Před Maryškem je třeba se mít na pozoru, ale právě nezaručenost a rychlost jeho metamorfóz jsou skvělé. Jestli by akci, která si říká …příští vlna/nextwave…, něco mělo charakterizovat, pak právě „maryškovský“ riskantní pohyb na hraně. Bez toho …příští vlna/nextwave… ztrácí smysl.
Bohužel na hraně se většina produkcí pohybuje pouze žánrově, často zkrátka jde o inscenace balancující mezi činohrou, performancí, živým obrazem, taneční produkcí a zpěvohrou. Nejsytěji tento pelmel vyvedl Spolek Mezery s Bambuškovým kusem Nature, který umně využil kolosálních, do dáli běžících prostorů v budově na žižkovském nákladovém nádraží, ale slovo, ten titulní motiv letošního ročníku festivalu, bylo v Nature podružné, jakkoli se v tomto výronu křičí a herec Milan Stehlík slova deklamuje s naléhavostí kazatele.
U většiny „příštěvlnných“ produkcí jsem nabyl dojmu, že daleko spíše má slovo sloužit k evokování určitého pocitu než k pojmenování věcí. Slovo jako slouha, nikoli partner. Přece však v té vyjmenované skladbě mnou zhlédnutých produkcí jedna z nich vzala slovo vážně a „doslova“: brněnské Divadlo Feste se chopilo eseje Václava Havla z časů normalizace Moc bezmocných. Prezentuje jej jako text, který promlouvá i k dnešku, kdy se česká společnost dle tvůrců nachází na rozcestí ohrožujícím demokracii, což sugestivně „tlačili“ divákům do sluchátek, které každý obdržel. Feste rovněž přímočarými prostředky vybídlo publikum k zaujetí stanoviska. Deklarativnost inscenace/akce mi nevadila, protože Feste přiznávalo barvu. Neunikalo do hlučné a nafrněné kluzkosti, která se šíří všemi směry, i těmi, které se mají za alternativní.
Komentáře k článku: Příští vlna s dost starým obsahem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
