Divadelní noviny > Festivaly

Příští vlny jara a zimy (No. 10)

Stejně je černá moja farba

Nad dramatickým dílem B. M. Koltése (1948-1989) se v těchto zemích vznáší jakýsi děsivý opar. Mlha, do které se nikomu nechce moc vkročit, protože neví, kde se pak ocitne, bude-li vůbec živ. Ve výsledku je pak oblast postižená touto mlhou obcházena.

Nejde však o to, že by leckterého inscenátora atraktivita takovéto mlhy nelákala. Problém spočívá v tom vyjít z ní bez šrámů. Koltésova dramatika je pro inscenování nevyzpytatelná, stejně jako je impulzivní, a tak nějak zvráceně atraktivní ve své tajemnosti a výpovědnosti. Dokonce by mohlo někomu připadat, jakoby nad samotným oparem seděl v podřepu duch dramatika samého a se zlomyslným úšklebkem v tom ostře řezaném obličeji vyčkával, kdy seskočit dolů a bloudění inscenátora komplikovat.

Je velmi potěšující, že v případě inscenace Boj černocha so psami slovenského režiséra Jána Mikuše vystoupili tvůrci z této mlhy s hlavou vztyčenou v přátelském rozhovoru s duchem dramatika a poplácávající se navzájem po zádech.

Potěšení z dobrého inscenačního výsledku takto náročného dramatika je o to větší, že se oficiálně jedná o neprofesionální divadlo. Vzhledem k tvůrčímu nasazení a profesionálnímu odvedení všech divadelních složek – od režie po poslední herecký výkon – je tomu až těžké věřit. Inscenace získala cenu za Tvorivý počin roku 2012 na přehlídce Scénická Žatva. Obdiv si inscenace zaslouží z přepočtu důvodů. Jedním z nich je bezpochyby skutečnost, že olbřímí prostor Studia Hrdinů se jen vzácně daří scénicky využít takovým způsobem, aby prostoru nepřebývalo.

V Boji černocha se psy (so psami) vytvořil Koltés naturalistický obraz střetu černé a bílé kultury s vyzdvihnutím všech vnitřních slabostí obou stran. Kmenovost Afričanů se tak střetává s industrializací a zpohodlněním bílého muže. Koltés nahlíží na Afriku dvěma způsoby prvním je její nezvladatelnost a zároveň obávanost z úst dvou bělochů, postav Horna a Cala. Druhým je pak fascinovaná posedlost zvířeckostí, divokostí a nevyzpytatelností tlumočená divákovi postavou Leony.

Mikuš sám střet bílé a černé vede k doslovné obrazovosti. Černobílý vizuál doplní rudá krev, která teče pod kůží obou barev stejně. Představitele černochů nechal režisér do půl těla svlečené, téměř bosé, od pasu nahoru natřené na bílo, v případě postavy Alburyho doplněné černými tečkami kolem očí, jež o to více evokují rituální kmenový původ. Běloši na druhou stranu chodí všichni ve vojenských botách a béžových a šedých kostýmech a oblecích starého střihu kombinující tak náznaky kolonizace s misionářstvím. Efekty s krví, ať už se jedná o říznutí při holení, nebo účelné sebeublížení, jsou dělané tak šikovně, že je divákovi až s podivem, jak se vlastně červená na bílou košili tak rychle dostala. Mikuš však nekončí jen u efektů s krví a nebrání se chvílemi silně vilnému fyzickému herectví – ať už se jedná o povolnost Leony před Alburym, nebo o homoerotické scénu mezi Calem a Hornem. Přechody, kterých ve hře není málo, jsou oděleny rychlým zatměním a hudbou a působí velmi přirozeně. Nehrající postavy sedí ve štronzu a jsou rozmístěny po celém nemalém prostoru Studia Hrdinů. Pokud se ovšem ztichle nepohybují scénou jako němé výčitky…

Tvůrci nejsou, co se týče scénického naturalismu, úplně doslovní. Přestože může být divákovi od začátku jasné, že zazní střelba, neobjeví se na scéně jediná střelná zbraň. Střílí se slovy, střílí se polemikami, naivitou a sebedestrukcí jednotlivých postav.

Na oficiálně neprofesionální divadlo jsou herecké výkony více než překvapivé. Dominuje jim Mário Kermiet, představitel Alburyho. Odlišnost, týkající se barvy kůže, zdůrazňuje krom bílého líčení po celé půlce těla především způsob, jakým se herec pohybuje na jevišti. Chodí přihrbený s rukama dál od těla, výrazně jimi mává, evokace opičí chůze je na místě (nechme nexenofobní korektnost stranou, svůj scénický efekt to má). Kermiet rovněž velmi přirozeně přechází z odměřené řeči, kterou vede s Horne, k hlasitým projevům směřovaným Leoně.

Stanislav Štofčík jako Horn obstojně zvládá roli staršího muže, ať už se jedná o skeptický a rezignační přístup stárnoucího, nebo slepý obdiv k firmě. Představitel Cala Ĺubomír Raši velmi dobře kombinuje sebeobviňování s neopodstatněnou nenávistí vůči jiné rase.

Představitelka Leony, překrásná herečka, jejíž jméno se mi nedaří jistit (program uvádí alternace Helena Hajková, Zuzana Rohoňová, ale na stránkách divadla se objevuje i jméno Eva Križanová), skvěle zvládá upovídanou, do značné míry masochistickou, neurotičku a zjevně nejnebezpečnějšího z pomyslných psů. Postupem se tak dostává k tomu, že sama nesvádí Afriku, ale Afrika svádí jí. Její slovenština navíc krásně dopomáhá k zdůraznění toho čím je, to jest nejistou Evropankou vytrženou ze svého prostředí.

Nelze opominout i hudební složku, ať už se jedná o scénickou hudbu jako takovou, nebo zpěv Ĺudmily Klimkové coby stařeny. Akcentace hudby v závěru navíc nepůsobí dojmem lamenta, umocňuje naturalistickou syrovost inscenace.

Jsou jistě věci, které by se daly inscenaci vytknout. Pohyb představitele mrtvého těla je do určité míry křečovitý a zapojení kamery by se dalo možná považovat za zbytečné. Nemění to však nic na tom, že Boj černocha so psami Divadla Gasparego je jednoznačně nadměrně povedeným uvedením díla problematického dramatika.

• Autor: Otto Linhart
• Publikováno: 6. října 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Příští vlny jara a zimy (No. 10)

1. pozorný divák

   

   Leonu hrála Helena Hajková

   14.10.2013 (21.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ