Příští vlny jara a zimy (No. 4)
Večer ve Studiu Paměť
Čtvrtý festivalový večer s podtitulem Příběhy o statečnosti se nesl v ovzduší intelektuálního odboje proti totalitě a nezničitelné síly lidského ducha. Sklepní prostor Studia Paměť, sídlo Divadla Na tahu v Soukenické ulici, je skryté mimo obludný stín Palladia a mísí se v něm nostalgie po Václavu Havlovi se stále bijícím srdcem nejen absurdního divadla. Je to místo, kde se přikuluje i po letech a kde by se Ferdinand Vaněk necítil nervózně. Večer sestával ze dvou scénických čtení, jejichž tématem bylo disidentství a syrová lidská rozporuplnost.
Jak biografický portrét Julek Ondřeje Elbela o opomíjeném, avšak nezapomenutém disidentovi J. A. Vargovi, tak „vaňkovku“ Skif z pera Reného Levínského spojuje zatvrzelost v boji za pravdu, na úkor osobního života. Ani v jedné z aktovek však není nepřítel v podobě lidí spjatých s totalitním režimem vykreslován jako nemyslící tupá obluda máchající se v krvi batolat. Lidé spřáhnutí s totalitou jsou tu spíš neinformovanými zadumanými fracky s nebezpečnou zbraní a s vlastními slabostmi.
Jiná poboba zázraku v Lurdech
Režisér a bývalý umělecký šéf Divadla Šumperk Ondřej Elbel uvedl biografickou hrou Julek do povědomí diváka osobnost handicapovaného šumperského disidenta Julia Augustina Vargy. Mladíkovi, kterého po očkování postihlo vzácné onemocnění dermatomyozitidy, tehdejší režim odmítl pustit do Švýcarska na speciální kliniku pro lidi postižené tímto onemocněním. Argument tehdejších soudruhů (který je ve hře několikrát opakován) byl ten, že: Československo má přece jedno z nejlepších zdravotnictví ve světě, a navíc zadarmo!
Samotná hra se snaží příblížit více než obdivuhodnou vnitřní sílu člověka, který se na úkor svého handicapu dokázal vzdělat „až za obzor“ a najít životní útěchu ve filosofii, hudbě, náboženství a lidské dobrotě. Ze zdánlivě bezmocného vozíčkáře se díky jeho zatvrzelosti a za pomoci přátel a odpůrců režimu stala osoba klíčová pro šumperské protirežimní hnutí.
Stejně jako hra nepopisuje transformaci zdravého dítěte v nemocí paralyzovaného mladého člověka, nezobrazuje ani Vargův postupný intelektuální vývoj, díky němuž se nakonec stal nepřítelem státu. Julek je představen už v situaci, ve které se ho Šumperská StB obává a paradoxně je na něj díky jeho „proklaté“ nemoci krátká.
Elbel vychází z autentických záznamů, přepisů výslechů a svědectví pamětníků. Scénický portrét J. A. Vargy tvoří tři linie. Otevírá a uzavírá ji již polistopadové zasedání šumperského zastupitelstva, kterému je předložen návrh na přejmenování šumperského Náměstí Míru na Náměstí J. A. Vargy. Tyto části vykreslují úřednické pokrytectví a zanícenou ignoraci těch, kteří ve správnou chvíli převlékli kabát. Hlavní část hry je pak věnovaná Vargově disidentství. Jeho setkávání s přáteli jsou prokládána rozpačitostí dvou zaměstnanců státní bezpečnosti, jejichž snahy o hodného a zlého vyšetřujícího přicházejí vniveč. N apovrch tak vyplouvají jejich zoufalé, přesto však zčásti pochopitelné charaktery. Třeba tak, že se mladému ambicióznímu vyšeřovateli (Martin Siničák) vždy podlomí připravovaná role zlého policajta, spatří-li ve světle tělo J. A. Vargy.
Martin Siničák a Luboš Veselý FOTO JOSEF DVOŘÁČEK
Děj ale především stojí na schůzkách lidí ze šumperské opozice v bytě Vargy. Do reakce jednotlivých Julkových přátel na politické a společenské události vrcholící jejich podepisováním Několika vět autor velmi něžně vetkal jednotlivé symptomy Julkovy choroby a drobné fragmenty z postupného vývoje samotného onemocnění včetně Vargova vyprávění o cestě do Lurd, kde pro něj na místo zázračného vyléčení čekalo až spirituální smíření s vlastním osudem.
Celé scénické čtení proložil Ondřej Elbel krátkými autentickými filmovými záznamy J. A. Vargy, které vrcholí záznamem jeho proslovu v šumperském divadle na podporu Občanského fóra. Formálně jde o nejsilnější výstup celého scénického čtení. Autentický záznam se totiž půl napůl prolíná se čtením téhož textu představitelem Julka (Jakub Gottwald).
Hra má spád. Biografické informace jsou šikovně vestavěné do dramatických situací. Objeví se i odlehčující momenty, když například Julek čte stať Tomáše Aquinského o opilosti, nebo když starší fízl (Luboš Veselý) lká nad skutečností, že Několik vět podepsal už i Bartoška.
Hra Příběh Julka Vargy není jen snahou o biografický portrét pozapomenutého hrdiny, ale snaží se postihnout i lidskou a občanskou nevypočitatelnost v dobách politických změn. Tu představuje postava označovaná jako Bledý muž (Václav Neužil). Ze začátku přiveden po údajném diabetickém záchvatu Julkovou maminkou (Bohdana Pavlíková), aby vyslechl opoziční debatu a Julkovo trápení i životní postoj. Tatáž postava se pak objevuje během polistopadového zasedání zastupitelstva. Málomluvný představitel lidské nevypočitatelnosti by se pak dal chápat jako pan Hyde občanského svědomí, neboť právě tahle nevypočitatelnost je věčná.
Co udělá Luka, co udělám já
Jednoaktovou hru Skif s podtitulem Pokus o vaňkovku napsal René Levínský k pětasedmdesátinám režiséra Andreje Kroba. René Levínský si vybral pro tuto hru téma běloruských disidentů. Setkání novinářky, jejíž muž z politických důvodů emigroval do Londýna, s českým rodinným přítelem v anonymní rižské restauraci evokuje mnohými atributy Havlovy jednoaktové hry (podtitul nepodtitul). Zasazení do této formy však v žádném případě není násilné.
Situace matky, opoziční novinářky, a jejího režimem postihovaného a později exulovaného muže je bezesporu inspirováno situací, ve které se ocitl někdejší kandidát na běloruského prezidenta Andrej Sannikov a jeho žena Iryna Khalip. Oproti vzpomínkovému Julkovi, se tak divák ocitá v bolestné přítomnosti.
Aktuálnost a propojenost tématu nejen s Českou republikou, ale i s Divadlem Na tahu, je o to větší, že jeden z posledních dopisů, který Václav Havel před svou smrtí napsal, byl adresován právě Sannikovovi a dalším běloruským disidentům. Sannikov sám (za přítomnosti jak dramatika, tak režiséra) navštívil Českou republiku v květnu tohoto roku.
Hra Skif však neřeší ani tak běloruskou politiku, jako spíš mezilidské vztahy tiše nahlodávané totalitním režimem Alexandra Lukašenka (pravda, oficiálně se mělo říkat autokratickým režimem, myslím si však, že v tomto případě není terminologie důležitá). Rozhovor novinářky s postavou rodinného přítele kulminuje na hranici přátelského rozhovoru dvou lidí, kteří se po dlouhý čas neviděli, a snahy o rychlé vyřešení dlouhodobě neřešitelného problému nesvobody.
Ilona Semrádová FOTO JOSEF DVOŘÁČEK
Postava rodinného přítele Miroslava Bludného (Karel Beseda) se stává v průběhu hry čím dál tím víc nevyzpytatelná. Nikoli jeho chováním, ale záměrem donutit ji k emigraci, který se snaží až přehnaně podezřelým, přátelským způsobem předkládat novinářce (Ilona Semrádová). Vyvolaná asociace se sládkem z Havlovy Audience jednozněčně není náhodná, ať už se jedná o piva, která do Bludného padají jedno za druhým, nebo o to, jak dlouho se tento propracovává ke svému sdělení.
Nabídka diktátora k tomu, aby novinářka na čtrnáct dní navšítivila v Londýně svého muže, ačkoliv o nic takového nežádala, se k ní přes telefon dostane až před závěrem hry. Až tehdy je Bludný konfrontován s vlastními „láskyplnými“ slovy, či spíš žvásty, u nichž není jasné, zda vycházejí jen z jeho snahy o novinářčino dobro, nebo je v tom „něco jiného“. Pro vznik skutečného dramatu se však možná tento motiv objevuje až příliš pozdě, přesněji – nelze jej včas odhalit.
Proč by mi to Luka nabízel? Preventivní paranoia novinářky, která odmítá opustit zemi, ve které se narodila, se tak stupňuje bez možnosti jasné odpovědi. Zdánlivě dobromyslné gesto se stává mocnou zbraní režimu proti jedincům v opozici. Možná v tom je právě problém, se kterým se setkávají všichni disidenti světa: opoziční boj se nedá vyhrát jednotlivci. Stejně tak jako se nedá vyhrát život bez preventivní skepse vůči ostatním, byť i blízkým lidem.
Levínského pokus o vaňkovku se na první poslech jeví jako celkem vydařený. Dialog mezi oběma postavami je živý, spontánní, protkaný mnohými intelektuálně (havlovsky) znějícími přirovnáními, které se týkají národnostích mentalit a které nepostrádají ani Levínského ironizující rukopis. Ať už se jedná o porovnávání běloruské jikrové polévky se svíčkovou z pražské hospody, novinářčino nepochopení principů obdarovávání dětí na Mikuláše, nebo její popis skepse k romantickému shledání s mužem za přítomnosti mnoha kamer.
A ve hře nacházíme i řadu dalších motivů, třeba i otázku vztahu dvou „železnou oponou“ oddělných lidí včetně ironických pojmenování pozitiv vyplývajících ze situace: Ty dvě hodiny denně na Skypu jsou víc, než jsme předtím na sebe měli.
Ale to nejpodstatnější, co z daného textu vyplývá, je Levínského upomenutí, že způsob psaní refletujícího civilní realitu s konkrétní osobou, jež v textu vystupuje, tedy zhruba to, co bychom mohli nazvat vaňkovkami, nebylo vyčerpáno. Stejně tak bohužel nebudou jen tak vyčerpány tajné policie pod diktátem vlády, pro které vaporizace protivníků moci není ničím neobvyklým.
Komentáře k článku: Příští vlny jara a zimy (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Ondřej Elbel
Díky za recenzi. Jen jedna drobnost – Bledého pána nečetl Václav Neužil. Četl Gustav Kevin Hašek.
02.10.2013 (11.39), , Trvalý odkaz komentáře,