Příští vlny jara a zimy (No. 7)
Nakrmit psa hrstí hřebíků
Vladimír 518 se v komponovaném pásmu Můj pes má hlad ponořil do vlastní tvorby jako dlaň do srsti mastifa. Spolu s Davidem Vrbíkem v hodinovém pásmu představili průřez staršími texty ve formálně strohém výstupu.
Vladimír 518 FOTO jiří5
Interpret vplul na scénu s výstražným trojúhelníkem na zádech, který zářil rozjuchanou barevnosti diskoték sedmdesátých let. Symbolická „stopka“ měla být signálem pro vnější svět, aby se zastavil, zarazil v diváckém očekávání. Naopak poroučel vnitřním, aby se svíjely na obskurním parketu jako psi na tripu ve video smyčkách připomínající nějaké drogové delirium. Projekce posazená za Vladimíra 518 se freneticky zmítala jako flákota masa v psí tlamě a v mnohém ducha psychedelických vidin vyvolávala. Pokud ale zveřejňovaly něco z vlastního niterného života Vladimíra 518, prozradily o něm spoustu tajemství.
Pokud má rád japonské anime nebo ne, je to zřejmě podružné. Přesto však nejvýraznějším momentem celé produkce patřilo zvukové aranžmá skladby právě ve chvíli, kdy byla na projekci použita zásadní díla tohoto žánru – revoluční celovečerní Akira a postapokalyptický seriál (později filmová série) čerpající z biblických motivů Evangelion.
Při prvním výstupu, v němž Krašiak ověšený ocelovými tyčemi náměsíčně a velmi pomalu přišel do středu jeviště, působil jako dítko, které se ztratilo ve výstupu na – byť elektro – vánoční besídce FOTO jiří5
Projekce obecně se zvukovým designem patřily k dominujícím součástem performance. Ani ne tak hlas autora textů a už vůbec nepochopitelné, manýristické a naivně vážné pohybové vložky dvojice tanečníků (Jana Vrána a Palo Kršiak). Klíčem k obhajobě jejich existence na jevišti bylo opět video. Při prvním výstupu, v němž Krašiak ověšený ocelovými tyčemi náměsíčně a velmi pomalu přišel do středu jeviště, působil jako dítko, které se ztratilo ve výstupu na – byť elektro – vánoční besídce. V kombinaci s pulsujícími kruhy na projekci však připomínala jeho napjatá silueta s třecími paprsky princip digramu optimálních proporcí lidského těla od Leonarda Da Vicniho. S každou přibývající choreografií, která nebyla zkombinovaná s širokým rejstříkem formálních hrátek se světlem, se pohyby jevily úpěnlivě. Čím více „angažovaně“ se prezentovaly, tím také úsměvněji působily.
Tudíž když má pes hlad, stačí jej nakrmit. Když si rád pochutná, potřebuje k tomu spoustu okázalých efektů. Pokud chce být přejídán, dýmostroj je vždy na blízku.
TV SKY
Se zcela odlišnou produkcí v rámci multimediálního večera vystoupil ve své solo-performanci Anna 2V2A n11 Petr „Krusha“ Krušelnický.
Na obrovském jevišti spolu hráli sám Krusha, čtyři televize a monstrózní zadní projekce. FOTO jiří5
Líbivé melodické plochy a v mnohém konformitu předešlého projektu zaměnil za surový koncept, který dopracoval až s brutální důsledností. Anna – může znamenat dávnou vzpomínku nebo zkrátka analogový signál a 2V2A poté šifru, anagram či dva zvukové a video vstupy. Na obrovském jevišti spolu hráli sám Krusha, čtyři televize a monstrózní zadní projekce.
Zmateně pobíhal. Polidšťoval tím sice brilantní, ale chladně matematický technologický mejdan. Krusha očistil elektronický zvuk o nánosy melodie. Ač je postup, který používá prozkoumaný, mnohokrát recyklovaný, sám prorocky vytvoří hudbu, na kterou budou v pomatení mysli tančit stroje, až vyhladí lidstvo. Sama dokonalost s jakou hněte a zase rozbíjí světy svojí symfonie je o to komplexnější, protože jeho důležitým herním principem přese všechnu elektronickou metodiku zůstává improvizace a náhoda.
Nic není v performanci nepatřičné a neopodstatněné. Každá drobnost, které se zjeví v prostoru mezi televizemi má deklarovanou autonomii i jasné, rovné místo mezi všemi dalšími artefakty. Krusha nepracuje s pořadníkem, vyzobává dle aktuální potřeby. Masivní větrák, rozškubaný molitan i plyšáci mohou jít do pozadí, protože najednou je třeba si kleknout na forbínu, případně poskakovat po povýšené plošině v zadním prospektu. Je jako nějaký bůh v procesu. Učí se za chodu, prozkoumává chování svých svěřenců. Neplánuje žádný krok ani akci v prostoru. Plány za ním přichází samy.
Nakolik byla performance nekompromisní svou formou, dokládá, že oproti minulému vystoupení nezůstala do konce ani polovina publika. Výjimečný počin, další ze série Krushových experimentů se zdroji video i audio signálů má jeden zásadní předpoklad, a proto působí přirozeně i s umělými prostředky jako deformace ryze umělých, technologických prostředků.
Komentáře k článku: Příští vlny jara a zimy (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
