Divadelní noviny > Příloha

Probuzení tanečnic v Čechách

O tanečních událostech, které v Taneční zóně probíráme, mluvíme zpravidla převážně sub specie choreografického autorství. V letošním roce bychom se rádi věnovali úžeji umění tanečníků, především z nezávislé sféry, která se zde vytvářela – prakticky na zelené louce – teprve zhruba dvacet, pětadvacet let. Začínáme výraznými mladými ženami.

Vzpomínám, jak nám svého času zahraniční porotci České taneční platformy myli hlavu při posuzování děl našich tanečních umělců: No proposition! No technique! drtili nás.

Čas utíká, máme zajímavé a v zahraničí uváděné choreografy. Vidíme ale rovněž, jak za uplynulá léta neobyčejně vzrostla i úroveň zdejších tanečníků, a to nejenom pokud jde o taneční techniky.

Mnozí tanečníci si dokázali vybudovat nezaměnitelnou scénickou osobnost, v níž se mísí jejich fyzické charisma, pohybová a technická excelence a osobní rukopis, který se zejména výrazně projevuje také v improvizační pohotovosti. – Osobní vklad contemporary tanečníka je dnes také často natolik zásadní, že už jen s rozpaky můžeme mluvit o „interpretačním“ umění. Mnozí tanečníci se ostatně také věnují sporadicky nebo i plně choreografii.

Výraznými tanečními osobnostmi jsou v tuto chvíli u nás především mladé ženy-tanečnice, které náhle před námi vyvstaly ve své nezaměnitelnosti. Samozřejmě, že jsme vnímali a obdivovali jednotlivé skvělé výkony v průběhu minulých let. Avšak v tomto okamžiku těchto zajímavých osobností je již tolik, že to musíme pokládat za fenomén.

Zasvěcující zážitek – tanečnice ze „Ceviche“

Přede mnou tento fenomén vyvstal, když jsem poprvé viděla vedle sebe na jevišti Martinu Hajdylu Lacovou, Báru Látalovou, Terezu Ondrovou a Lucii Kašiarovou, tanečnice z improvizované choreografie Davida Zambrana Ceviche (volně přeloženo Všehochuť).

Nevypadá to, že měl David Zambrano nějaké velké záměry. Představení se stalo pozoruhodným silou vkladu tanečnic. Zambrano není velký choreograf, ale je skvělý pedagog a sám zkušený improvizátor. Ponechal tanečnicím prakticky naprostou svobodu projevu i detailu. Jeho choreografickou „proposition“ bych zde nedokázala při nejhlubším zamyšlení vyhmátnout. Pravděpodobně tanečnice instruoval, pokud jde o kompozici pohybu v prostoru, distribuci pohybu po prostoru, kompoziční rytmus a momenty souhry s orchestrem přítomným živě na scéně. Smysl daly představení samotné výkony tanečnic s jejich zajímavě individualizovanými kreacemi. A smysl dává i zmnožení a konfrontace tanečnic. Právě toto zmnožení mě velmi zaujalo; nejenom jako vlastnost tohoto dotyčného představení. Právě při pohledu na tuto zajímavou čtveřici, tak rozrůzněnou a zároveň kompatibilní, jsem si uvědomila, kolik máme dnes skvělých, různých a inspirovaných tanečnic. A že jsme se ocitli v jakémsi důležitém bodě vývoje současného tance; že jsme překročili jakýsi Rubikon.

Martina Hajdyla Lacová je v tomto představení taková taneční „dívka, která kopla do vosího hnízda“, její pohyb je zde rozhodný i unikavý zároveň. Tancem si poťouchle pohrává s diváky. Umí dupat a kopat i protáčet se jako had – má asi sto dvacet obratlů. A umí pohledem zcepenět diváky.

Bára Látalová je tanečnice necenzurované imaginace, zároveň velkého charismatu, fascinuje na první pohled. Působí jako velké dítě, které zdrhlo z dětského domova, se svými zcela nečekanými impulzy a jurodivými nápady. Je herečka od pánaboha.

Tereza Ondrová, pro niž je typická nedbalá, poněkud asexuální taneční poloha, prostá jakékoli ženské koketerie, uplatňuje v Ceviche svůj jemný sofistikovaný humor „smutného muže“, protkaný mnoha subtilními tanečně-hereckými žertíky. Je pro ni charakteristická zvláštní směs studu a tiché jízlivosti. Na poťouchlé lupnutí jejích velkých očí se čeká.

Lucia Kašiarová je v představení Ceviche zvláštní kombinací těla prosyceného silným vědomím, těla vedeného zřícím intelektem a zároveň pohybu až dětsky bezbranného a půvabného.

Jejich jednotlivé taneční improvizované monology jsou kompozičně prostřídávány sekvencemi společného tance tak, jak vyrostou z přitažlivostí těl, z přirozených impulzů ke sladění, k harmonizaci pohybu. A tyto shluky se zase rozpadají působením odpudivých sil; v oblých, často spirálovitých liniích se tanečnice od sebe vzdalují, rozbíhají a pak se znovu nechávají strhnout přitažlivou silou; je to fyzika, je to geometrie, je to zvířecí magnetismus. A především velká síla přítomnosti čtyř tanečních individualit. Zmnožených, umocněných, „čtyřikrát mocných“ vyzařujících přítomností rozdílných individualit tanečnic.

A další výrazné ženské taneční individuality

Zcela odlišná a nenapodobitelná je tanečnice Andrea Opavská, Tanečnice roku 2014 v řadě za výkon v choreografii Lenky Vagnerové La Loba, kde se jako Vlčí žena – obraz magické ženské energie – připravuje rituálně na smrt. Andrea Opavská se odlišuje svým velkým smyslem pro dramatický výraz. Tančí s dramatickým odhodláním, nešetří se. Tančí proměnlivě, energicky, expresivně, odhodlaně, odhazujíc strach a bez narcisismu.

Markéta Vacovská, která objela svět s představením One Step Before the Fall. Šlo o extrémní fyzické sólo této křehké blondýnky, v němž se tanečnice k smrti autenticky vysiluje v boxerském ringu. Byla v něm zjevením. Zjevením vnitřní síly v lyrické křehkosti, nevyčerpatelné houževnatosti těla.

Miřenka Čechová – mnohobarevná osobnost. Jako tanečnice je posedlá hledáním nových výrazových prostředků. V tomto směru nejsofistikovanější bylo její S/He is Nancy Joe na téma proměny pohlaví, kde své taneční slovo tvořičství uplatnila v námětu proměny těla, zde konkrétně proměny transgenderové. Tato jednoznačnost námětu však nesmí zastřít skutečnost, že nový jazyk, jazyky hledá Miřenka Čechová ustavičně.

Andrea Miltner – připomenu její mezinárodně úspěšný „trhák“ – Tanec magnetické balerínky, masakr a diagnóza baletky v labutí sukénce uvězněné ve tmě na černém soklu, pod přívalem indigových, tyrkysových a oslnivě bílých světel, či poslední sólo TranZmutace v režii Jana Komárka, v němž je zároveň polámanou a vykloubenou loutkou i šíleným ptákem, který nevzlétá.

A zase zcela jiná, urputná i legrační Dora Sulženko Hoštová, dynamická smršť, proslulá svými smyky, převaly, hadími smyčkami při zemi, svými prudkými expanzemi do prostoru a býčí výbušností. Dora býk i toreador, Dora i tepající kůň, Dora hlasitý buben!

Antonie Svobodová je nevlastní sestra Dory Hoštové, levoboček duncanismu, celoživotní improvizátorka – ve sklepním studiu, na chodníku, v kaluži, v kostele, ani nahá, ani oblečená, nahá i oblečená, s kostrou v náručí. V širé přírodě a ve svém bílobílém duncanovském studiu. Lehce retro, umanutá mystička tance.

Dagmar Chaloupková – v hermetickém Diptychu Michala Záhory ztvárňuje obraz animy, vyvstává ze tmy jen „světlem oděná“. Dívčí zjev evokuje archetyp měkké, cudné ženské energie. V jejích postavách je cosi nedotknutelného – ona je plachý Jednorožec.

Kateřina Dietzová je velká improvizátorka před Bohem, kněžka improvizace s dlouhým copem, přinášející bez zaváhání improvizaci oběť svého těla, své únavy, svého fyzického ohrožení. Toto nonkonformní angažmá by nemělo zatmít fakt, že svrchovaně ovládá své tělo. Ona je hluboce nekonformní, ne proto, že by ji nic jiného (technicky) nezbývalo.

Nguyen Minh Hieu je křehký androgin v inscenaci Odtržení, je chvějivý motýl i slizký konfident v Informátorech, je exotická i plaše introvertní, ohybná a plastická, dojemná a zneklidňující.

Eliška Vavříková je performerkou souboru Farma v jeskyni od jeho založení. Dílem bakchantka, dílem středověký klaun, dílem alegorie bohyně spravedlnosti se zavázanýma očima.

Hana Varadzinová patří k pilířům souboru Farma v jeskyni, jehož styl spoluutvářela. Expresivní performerka s čitelným, artikulovaným pohybem, chvílemi spasmatickým, chvílemi karikaturním, chvílemi zamrzlá jako staletá karyatida.

Lenka Bartůňková je velká diva taneční scény, která si podmaní diváky už pouhým svým zjevem. Je panter. Je i flagelantka. Je hořící taneční svědomí. Je tmavomodrá slza, kanoucí po schodech.

Helena Šťávová je tanečnice velmi inteligentního těla, které tasí jako ostře nabroušenou šavli. Má pohyby pohotové jako predátor, vyzařuje z ní vůle, vůle a… vzrušené pobavení.

Nataša Novotná je zvláštním květem neoklasicistního perfekcionismu, elegance a jemnosti hodinového strojku, která vlastně ještě nenalezla choreografa, který by dokázal jejích předností plně využít a zároveň z ní vytáhnout nečekané, neznámé, magmatické…

Markéta Jandová je relativně nová na taneční scéně; má soustředěný a ponorný výraz až nedůtklivě zachmuřené tváře. Tato průrazná osobnost přitahuje stále větší pozornost; v celém jejím tanečním gestu je nesmlouvavá rozhodnost a neskrývané solitérství.

Jindřiška Křivánková provokatérka. Její velmi výrazný zjev, postmoderní či starožitný – podle toho, v jakém osvětlení ji pozorujeme – šarm, naprostá svoboda sebevyjádření a silná jevištní přítomnost ji činí okamžitě středem pozornosti. Ve své jevištní tvorbě bezostyšně nastavuje úhel pohledu z harému.

Jana Vrána je mytická i bojovná, trochu mimozemšťan, trochu kněžka neznámého kultu, trochu mystický bojovník. Má velmi přesný tělesný rukopis, artikulované tělo, silné charisma, nezdolnost těla a nedělá myšlenkové kompromisy.

Cécile da Costa – zpěvačka, performerka, spolupracující dlouhodobě s našimi nejzajímavějšími skupinami, Farmou v jeskyni a Spitfire Company, v tuto chvíli, kdy o ní čtete, má za sebou tuhý režim zkoušení sólového představení Vypravěč s režisérem Petrem Boháčem. Ten, jak známo, podrobuje své tanečnice Guantánamu. Drobná Cécile vyjde z této lekce silná a zářící.

Všechny tyto tanečnice jsou paletou ženských osobností, svobodně cítících, originálních, které kreslí křivky svých rozmanitých rukopisů do průhledného vzduchu a zásadním způsobem přispívají k proměně taneční zóny v našem prostředí i obecně k proměně obrazu ženy třetího tisíciletí.

Jejich výčet zde není klasifikující ani konečný; vyplynul z momentální konstelace aktuálních tanečních událostí. Ani pořadí nemá žádný význam; jaké pořadí můžete dělat mezi něčím tak individualizovaným, jako jsou zajímavé tanečnice? A také – jaký smysl by to mělo? Do zóny tance v každé vteřině, v každé hodině vstupují další nadaní mladí taneční umělci a vrací se i ti, kteří na chvíli poodstoupili; jiní ji zase opouštějí. Je to ve svém úhrnu nezachytitelný proces.

Předchozí výčet má demonstrovat rozmanitost přístupů tanečníků k tanci, rozmanitost jejich individuálních barev a odstínů, vklad už samotné jejich fyziologie a četné rozdíly jejich temperamentů, jejich pohybového myšlení, jejich individuálního vzorku zkušeností a taneční tvorby.

A kde jsou muži? Muže a jejich tanec si necháme na jindy, to bude úplně jiná, ale jistě neméně zajímavá kapitola.

• Autor: Nina Vangeli
• Publikováno: 26. dubna 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Probuzení tanečnic v Čechách

1. Svatopluk Ždímal

   

   Díky, paní Vangeli,
   za velmi výstižné i výstižně poetické charakteristiky těchto žen, tanečnic! Už se těším, jak dopadnou muži …

   Zdraví Svatopluk

   30.04.2016 (22.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ