Divadelní noviny > Kritika

Proč já jsem já, a ne ty?

Když bylo dítě dítětem, byl to čas otázek: Proč já jsem já, a ne ty? Proč jsem tady, a ne tam? Kdy začal čas a kde končí prostor? Monologem Když dítě bylo dítětem ze scénáře k filmu Nebe nad Berlínem končí Sebeobviňování, první část z inscenace, v níž Dušan D. Pařízek spojil první divadelní hru Petra Handkeho z roku 1966 se zatím posledním autorovým textem Zdeněk Adamec (2019).

Mluvený text zazní od dvojice herců Samuela Finziho a Jiřího Černého v Kostele svaté Anny (nebo v Betlémské kapli), osud Zdeňka Adamce rozverně rozehrávají Martin Pechlát a Stanislav Majer v Divadle Na zábradlí. Obsazení monologického Sebeobviňování, které Pařízek inscenoval v Berliner Ensemble v roce 2015 se Stefanie Reinsperger (více zde), získává dvojicí herců, německy mluvícího Samuela Finziho, s nímž Pařízek v německojazyčném divadelním prostoru spolupracuje dlouhodobě, a česky mluvícího Jiřího Černého nejen dialogický, ale také dvojjazyčný princip. Finzi s Černým vstupují do dialogů, v nichž oba účinkují ve svých rodných jazycích (dodejme, že Finzi je původem bulharsko-německý herec), které jsou paralelně překládány díky projekcím textů skrze meotary (ne vždy se jedná o doslovný překlad, ale občas jeho variaci nebo souběžnost obou jazyků).

Tématem Pařízkovy inscenace se stává zvídavá životní fáze, v níž se ocitá každé dítě: ono dětské „proč?“ vede přes sokratovské kladení otázek a hledání odpovědí až k buberovskému dialogickému Já a Ty (Stávám se vskutku sebou jen díky svému vztahu k Ty; stávaje se sebou, říkám „ty“. Všechen skutečný život je setkáním.) A těch otázek, kdo je kým, je v inscenaci či skrze ni kladeno bezpočet: Kým je nobelista Peter Handke? Člověk popírající zločiny v Srebrenici a zločiny Slobodana Miloševiče? Je autorem zodpovědným za každé slovo, které napíše? Je každé slovo nositelem myšlenky? Lze oddělit autora od jeho díla – a je autor v duchu myšlenek Rolanda Barthese mrtev? Kým je Zdeněk Adamec? Studentem, který se svým upálením snažil poukázat na společenské problémy? Jedináčkem?  A hraje to nějakou roli? Všechny tyto otázky mají jediný cíl: relativizovat – jak už to svou výstavbou činí Handkeho postdramatický text o Zdeňku Adamcovi – jednoznačné pojmenování a vysvětlení skutečnosti. Relativizovat jednoznačnost závěrů o něčím životě, zpochybňovat, zda má smysl uvažovat pouze v dualitě dobra a zla. Skutečnost totiž může být – a bývá – mnohem barvitější a taky nám může zůstat – a zůstává – vždy do určité míry skryta. V Pařízkově interpretaci tak sledujeme novodobé Platónovo podobenství o jeskyni, v němž jsou nám kladeny otázky po možnostech poznání pravé podstaty věcí: od stínů projektovaných na stěny kostela, v nichž se zpodobňuje dvojjediný Peter Handke (stíny Finziho a Černého, jejichž těla splývají v jedno, mají ovšem dvě hlavy, a tedy spojují v sobě protikladnost dualit) až k pomyslné jeskyni stvořené z dřevěných příček položených nad Majerem a Pechlátem v rolích možná Handkeho, možná sebe sama v závěru druhé části večera.

Postava Petera Handkeho ve ztvárnění Finziho a Černého v Betlémské kapli nebo Kostele svaté Anny (v níž výsledná režijní koncepce vychází díky ostrému zkosení stěn kostela vizuálně více působivě a přesněji než v široce táhlé kapli) provádí nejen vlastní sebeobviňování, jež vede až ke snaze o sebepoznání a následné sebeočištění, ale provádí přímo pokání a zpověď. Jeho výpověď o sobě samém, jeho nahlížení sebe samého, vytvoření si vztahu k sobě samému (a tudíž neustálé oddalování a zatracování se v kontrastu s přibližováním a přijímáním se) ústí až v závěrečný žalm. Za žalm můžeme označit také dopis na rozloučenou Zdeňka Adamce, který je adresovaný celému světu a který je svého druhu nářkem bezbranného dítěte.

Oba texty, které Pařízek spojil v jediný večer, jsou vlastně jeho „spíláním“ (připomeňme jeho inscenaci Spílání publiku v Divadle Komedie z roku 2010) – sobě, světu, až rozervaneckým (sebe)obviňováním z neschopnosti stát se součástí světa v situaci, v jaké se svět nachází, a zároveň spíláním vlastní neschopnosti změnit sebe do takové podoby, aby se pro něj samotného stal svět k přežití. Únikovými cestami může být zbavování se odpovědnosti, proviňování se, anebo definitivní opuštění světa…

Sebeobviňování

První část večera se může na první pohled jevit jako nepříliš dramatické liturgické oratorium, sebezpyt autora či „mnohomluvná tiráda“, jak jej charakterizoval divadelní kritik Vladimír Mikulka. Tyto „tirády“ však v sobě nesou velmi silnou dramatickou výstavbu témat, která se spojí v druhé části večera: v Sebeobviňování sledujeme zrod člověka jako osoby odpovědné, osoby konající a jednající v rámci polis. Jednou z otázek v Pařízkově interpretaci je míra odpovědnosti spisovatele za vlastní tvorbu a prezentované názory: je autorské slovo nebo autorský čin, je zaujetí postoje v politické otázce aktem společenské intervence? A intervenuje v daný moment Handke-občan, nebo Handke-autor? A je v tom rozdíl? Jaký?

Akt upálení se Zdeňka Adamce ve druhé části večera Pařízek spojuje právě s těmito otázkami občanské odpovědnosti, a ve výsledné podobě tak sledujeme relativizování osudu člověka, který se svým činem pokusil ovlivnit a proměnit uvažování celé společnosti.

Zdeněk Adamec

Oproti umírněnému, i když stále do určité míry hravému, především verbálně rozmanitému, hlasově nuancovanému projevu Finziho s Černým (snad jen u Černého bych si přála ještě o něco hlasitější a plnější výraz, který by se neztrácel v akusticky nevstřícných prostorách kaple nebo kostela), se na Zábradlí odehrává hravý a rozverný večírek. Jazykové hříčky a záměrné slovíčkaření střídají pohybové gagy, objeví se dokonce obskurní tanec Martina Pechláta s publikem na píseň španělské beatové skupiny Los Bravos Black is Black. Oba herci se na jevišti chovají suverénně, lehce, přirozeně, až s orgiastickou nespoutaností, a to bez ohledu na to, zda třeba zrovna visí jako Majer-Prometheus z nakloněné šikmy nasoukané do úzkého portálu Divadla Na zábradlí.

Ona šikma, kterou jsme u Pařízka častěji zvyklí vídat jako scénografický princip (např. Vilém Tell v Curychu, 2013 – více zde), se přibližně v polovině představení sklopí a stane se běžnou podlahou, čímž odhalí portály a zadní stěnu sestavenou z dřevěných příček. Pařízkovsky přiznaná divadelnost tak výrazně posiluje dialog herců nejen s publikem, ale také s tvůrci inscenace. Například když herci komunikují s nápovědou nebo se zvukovou kabinou. Humor a nadsázka (zmiňme odění obou pouze do červených punčocháčů – tento kostýmní prvek Kamila Polívková coby autorka kostýmů užila podobně hravě i v Pařízkově inscenaci Trutz, Hannover, 2018) nesklouzávají ke karikatuře a výsměchu, ale Pařízek těmito postupy gradačně vede inscenaci ke kontemplativnímu zklidnění v závěrečné scéně.

Studenta Zdeňka Adamce můžeme v Pařízkově inscenaci interpretovat jako platónského vězně, který se dostal z jeskyně plné stínů a spatřil to, co ostatním bylo do té doby skryto v klamu a představě. Kdyby jim referoval o svém poznání, které učinil mimo jeskyni, považovali by ho za blázna – a to si Zdeněk Adamec nepřál (Prosím, neudělejte ze mě blázna.). Co z toho, co prožíváme v životě, je skutečnost, a co je sen? Co z našeho bytí je pro nás poznatelné, objektivně nahlédnutelné a co pod vlivem našeho subjektivního prožívání zůstává jen snem? Nežijeme v klamu, že to co vidíme a zažíváme, je skutečné: A nejednáme někdy mylně prostě proto, že chybně vyhodnotíme informace?

Handke ve svém textu nabízí relativizující pohled na to, kdo byl a kým byl Zdeněk Adamec. Zpochybňuje možnost pochopit motivace člověka, o němž jsme schopni zjistit velké množství faktických informací (kde žil, kde se pohyboval, jak trávil čas), ale u něhož nikdy nezjistíme, jak uvažoval, proč a jak konal. Uvedení této poslední Handkeho hry v české premiéře právě Pařízkem kontinuálně navazuje na řadu jeho inscenací textů Petera Handkeho v Divadle Komedie a současně na dramaturgickou linii jeho německojazykových inscenací, ve kterých zpochybňuje národní mýty a jejich ověřitelnou pravdivost (kromě zmíněného Tella například i Štěstí a pád krále Otakara ve vídeňském Volkstheatru). V případě dvojinscenace Zdeňka Adamce a Sebeobviňování se jedná o jeho výsostně aktuální vstup do veřejného diskursu v době, v níž si část společnosti neuvědomuje, že součástí občanského života, ba jeho samotnou podstatou, je přijetí odpovědnosti za vlastní jednání.

Divadlo Na zábradlí, Praha – Peter Handke: Zdeněk Adamec + Sebeobviňování. Překlad Petr Štědroň a Jitka Bodláková, režie a scéna Dušan D. Pařízek, dramaturgie Petr Štědroň a Dora Viceníková, kostýmy Kamila Polívková. Premiéry 2., 3. a 4. prosince 2021.

///

Více na i-DN:

DDP v cizích službách (I) – Curych

Pařízek v lidovém divadle

Jubilejní pirátská Flora (No. 5)

(Ne)pamatování aneb Jak Dušan D. Pařízek relativizuje výklady historie (I)

AUFgeschlossen (No. 4)

DN 22/2021:

O temnotě zaháněné falešným světlem doby

…

• Autor: Iva Mikulová
• Publikováno: 28. prosince 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Proč já jsem já, a ne ty?

1. Vladimír Hulec

   

   Ivo,
   díky za podnětnou úvahu či esej. Zaujalo mě, jak čteš nejen tuto (byť tuto obzvlášť) inscenaci jako osobní vyznání či zpověď Dušana Pařízka. Doteď jsem jeho práci – na rozdíl například od Léblovy či Nebeského – bral vždy jako jeho angažovaný příspěvek ke stavu světa, jako jeho občanský, nikoli bytostně osobní postoj (byť jako to rozdělit/rozlišit, že :-)).
   Budu o Tvém odstavci:
   „Oba texty, které Pařízek spojil v jediný večer, jsou vlastně jeho „spíláním“ – sobě, světu, až rozervaneckým (sebe)obviňováním z neschopnosti stát se součástí světa v situaci, v jaké se svět nachází, a zároveň spíláním vlastní neschopnosti změnit sebe do takové podoby, aby se pro něj samotného stal svět k přežití. Únikovými cestami může být zbavování se odpovědnosti, proviňování se, anebo definitivní opuštění světa…“
   hodně přemejšlet.

   29.12.2021 (17.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Iva Mikulová

     

     Děkuji za reakci, Vladimíre…
     je to rozhodně zajímavé téma – kde končí „osobní“ postoj a kde začíná „občanský“ postoj… myslím, že u Pařízka můžeme sledovat několik linií, ta jedna je jisto jistě občanská (třeba ty revize národních mýtů), která chce vstupovat do daného společenství (ve čtení politickém i kulturním), pak je ale například i ta podle mě více osobní (úloha a pozice žen ve společnosti, např. Peer Gynt v Bochumi je k tomu tématu výrazným příspěvkem, ale objevuje se dlouhodobě – právě i v těch revizích mýtů, oslabení úlohy a významu toho mužského hrdiny „posílí“ význam a úlohu žen atd.)…
     Jinak nad spojitostí s Léblem uvažuji už nějakou chvíli (Nebeského tvorbu jen, přiznám se, bohužel tolik neznám, abych tam mohla jít do srovnání), zejména potom v důslednosti čtení-interpretování textů oběma režiséry (které podle mě vždy vychází z jejich osoby a jejich zkušeností a postojů)…
     takže děkuji za příspěvek k diskuzi a promýšlení…

     30.12.2021 (9.28), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ