Proč jsi ho sem pouštěla?
Měsíc po derniéře Podivného případu se psem, který se na Malé scéně ve dvoře Východočeského divadla Pardubice úspěšně hrál čtyři sezony, představila Kasha Jandáčková na velké scéně Městského divadla svou Maryšu. Tedy Maryši, neboť hlavní hrdinku vrcholného dramatu bratří Mrštíků režisérka na jevišti fyzicky rozdvojila.
Před sňatkem ztvárňuje mladou, revoltující Maryšu plnou ideálů Eliška Jechová v modrých šatech s bílým srdcem na prsou. Foto: Michal Hančovský
I tentokrát spolupracovala se scénografem Jánem Terebou, který vytvořil jednoduchou scénu s opulentním, nízko nad jevištěm zavěšeným, tíhu zodpovědnosti evokujícím stropem, představujícím modro-zlatě malovanou nebeskou klenbu, a do slunečními paprsky orámovaného otvoru zavěsil zvon. Inspirován jednáním postav tak lidské zvyklosti, nutící Maryšu k nešťastnému sňatku, povýšil na božský řád a zdůraznil tragičnost Maryšina osudu. V témže metaforickém duchu komunikují i tradičně naddimenzované kostýmy Petry Vlachynské: především sukně Lízalky a Strouhalky, snažících se Maryšu provdat, jež kopírují tvar zvonu coby symbol sešněrované morálky a absolutní pokory, kterou by podle nich měla Maryša jako každá žena přijmout. Jenže i jim koukají zpod sukní tenisky značky Adidas, prozrazující, že je domluvený sňatek jen hloupou, zkostnatělou tradicí, kterou se ženy snaží zuby nehty udržet, ačkoli vlastně samy tak úplně nevědí proč.
V metaforickém duchu komunikují i tradičně naddimenzované kostýmy Petry Vlachynské. Jindra Janoušková a Petr Dohnal. Foto: Michal Hančovský
Nejvýraznějším inscenačním gestem je nicméně ono rozdvojení hlavní hrdinky: před sňatkem ztvárňuje mladou, revoltující Maryšu plnou ideálů Eliška Jechová v modrých šatech s bílým srdcem na prsou, po svatbě ji ovšem vystřídá zatvrzele stoická Martina Sikorová v černých šatech, na prsou přeškrtnutých bílým X na znamení rezignace na vlastní štěstí. Mladická láska a touha po životě v ní však přeci jen nadobro neuhasly, což se ukáže ve chvíli, kdy se vrátí Francek a spolu s ním i původní představitelka Maryši, takže její někdejší milý komunikuje s oběma Maryšami zároveň. Eliška Jechová navíc v témže kostýmu přebírá i repliky Rozáry a chvíle, kdy se na ni vdaná Maryša oboří, proč pustila Francka do domu, tak představuje vyvrcholení fyzicky zhmotněného sváru, odehrávajícího se uvnitř Maryši. Ačkoli tak žádná z hereček nemá možnost ztvárnit onen výsostně dramatický oblouk postavy, scénicky jde o působivé a neotřelé řešení.
Po svatbě ztvárňuje Maryšu zatvrzele stoická Martina Sikorová v černých šatech, na prsou přeškrtnutých bílým X na znamení rezignace na vlastní štěstí. Foto: Michal Hančovský
Barevnou stylizací lidových motivů mi inscenace vzdáleně připomněla podobně vydařený Topolův Konec masopustu, rovněž jedno z mála českých skutečně nadčasových dramat, který v Pardubicích před sedmi lety inscenoval Břetislav Rychlík. V případě Maryši mi však některé kostýmy přišly až příliš polopatické a kýčovité (Lízalka má na sobě jupku s obrázkem sršně a Strouhalka mikinu s podobiznou opice) a dohromady tvořily poněkud překombinovanou, roztříštěnou směs. Spolu s benevolentním přístupem k zastaralému nářečí hry, jež herci kombinují se současnou hovorovou češtinou, nikoli vždy podle jednotného klíče, a osvěžující choreografií Martina Talagy nicméně eklekticismus inscenace přibližuje hru širokému publiku a dle premiérových ovací vestoje ji pravděpodobně čeká dlouhý život.
///
Východočeské divadlo Pardubice – Alois a Vilém Mrštíkové: Maryša. Režie Kasha Jandáčková, scénografie Ján Tereba, kostýmy Petra Vlachynská, hudba Matouš Hejl, choreografie Martin Talaga, dramaturgie Anna Zindulková Hlaváčková, light design Martin Špetlík. Premiéra 17. června 2023 v Městském divadle.
Komentáře k článku: Proč jsi ho sem pouštěla?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
