Proč nemám pistoli
300 000 mých spoluobčanů vlastní zbraň. Já pořád nic. Obávám se totiž, že nejsem dost způsobilý pro vlastnictví bouchačky. Tuším, že kdybych si ji pořídil, přestřelil bych.
Už s mobilem a klíči mívám pořád nějaké hledání. Při odchodu z bytu by přibyla ještě pistole. Patřím k lidem, kteří si bezděčně odkládají předměty na nečekaná místa. Mohla by být i mezi kompoty.
Nebo v ledničce. Tam by se proměnila v chladnou zbraň, ačkoliv do této odborné kategorie nepatří – na rozdíl od meče a palcátu. Takový arzenál však už vyšel z módy. Hlavně kralují hlavně.
Pistolonosiči si pořizují zbraň proto, aby se cítili bezpečněji. Já bych se naopak ocitl v ohrožení sebe samého. Co když pistole v kapse samovolně spustí? Co si budeme povídat: když pánbůh dopustí, i motyka spustí.
Zmínil jsem se o zbrani v kapse, ale nosí se právě tam? A když, tak v které? V kalhotách, v saku, v bundě? Není pak oblečení nápadné tím, že je v tom místě vyboulené?
Mám na mysli vyboulení v partii oděvu, kde se pod povrchem rýsuje. Nepůsobí to zrovna přátelsky. Například u svatebního hosta. Natož u oddávajícího starosty. Ani při návštěvě divadla, byť by šlo o představení s detektivní zápletkou.
Má v takovém případě nechat člověk svou zbraň – podobně jako paraple – v divadelní šatně? A smí se to vůbec? Ženy jsou na tom líp: mají kabelku. Těm se to pistoluje!
Abych se vzdělal, co se smí a nesmí, musel bych nastudovat i právní okolnosti přiměřené obrany. Před použitím zbraně bych takový text potřeboval mít při ruce, abych v akční chvíli mohl juknout do příslušného znění.
Je toho hodně, s čím bych se musel popasovat jako majitel legálně nošené zbraně. Včetně rozhodování, kam si ji brát – a kam ne. V diáři mám pro nejbližší období zapsanou kontrolu na urologii a posléze pozvání na čtenářskou besedu v premonstrátském klášteře v Milevsku. Cosi mi říká, že ani v prvním, ani v druhém případě bych neměl být ozbrojen.
A kdy vlastně?
Říká se, že pro nečekané okamžiky. Ale byl bych v takové situaci schopen obratně tasit, zacílit a stisknout spoušť?
Kdysi dávno v dětských letech jsem uměl zamířit prakem na flašku, kterou jsme s kamarády ostřelovali u lesa. Ale doba klukovského kaťana neboli šísky je už dávno pryč. I prak se ve 21. století přesunul do zbrojního průmyslu.
Věřte nevěřte, stal se součástí nabídky prodejců zbraní. Inzerují ho – cituji – „jako útočnou i obrannou pružící kovovou vidlici se zaměřovadlem a se zásobníkem na kuličky.“ Kdoví, možná už i na něj je zapotřebí zbrojní průkaz.
Jsem povahou hravý, a tak při cestě městským autobusem, případně metrem se koukám po spolucestujících a tipuji, kdo z nich má asi u sebe pistoli, a kdo ne. Takhle jemná paní, tenhle zadumaný pán? Ať pán či kmán – je to obtížné hádání.
Předpokládám, že majitelé střelné zbraně dobře vědí, proč ji mají. Respektuji, že to pokládají za projev svobody.
Nuž za projev svobody pokládám i to, že já bouchačku – s prominutím – nemám.
Rudolf Křesťan
Literární noviny číslo 11/2013
vyšly 14. března 2013.
www.literarky.cz
[email protected]
Komentáře k článku: Proč nemám pistoli
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
