Divadelní noviny > Kontext Rozhovor
Proč potřebujeme plán otevírání kultury: Radek Wohlmuth
Blíží se letní období a obrysy otevírání kultury jsou stále mlhavé. České středisko ITI vydalo k tématu naléhavé potřeby plánu otevírání kultury sérii rozhovorů s osobnostmi z oblasti divadla, tance a nového cirkusu. Rozhovory byly vedeny u příležitosti apelu ITI Chci znát, kdy hrát, vyzývající k urychlenému zahájení odkládaných konzultací s experty Ministerstva zdravotnictví, a výzvy Bez zapojení všech nelze účinně čelit pandemii!, pod nimiž se sešlo více než 460 podpisů jednotlivců i organizací napříč regiony a oblastmi kultury. Proč je tento plán důležitý právě nyní? Tím se zabývá série rozhovorů, které – ve spolupráci s ITI – publikujeme i na našich stránkách. Přinášíme nyní další pohled na to, jak naléhavost tohoto plánu vnímají další obory.
V pořadí devátý rozhovor našeho cyklu je s historikem umění Radkem Wohlmuthem, nezávislým kurátorem, výtvarným kritikem a publicistou.
Radek Wohlmuth: Nestabilita postihuje celou scénu a mění ji v absurdistán
Jak obvykle probíhá plánování výstav, které kurátorujete?
Je to kontaktní práce rozprostřená mezi mě, autora nebo skupinu umělců a pořádající galerii. Základem je pravidelná intenzivní komunikace a přímé nakládání s materiálem, tedy uměleckými artefakty. Podle typu projektu může příprava trvat od několika týdnů po několik let. Kurátor má na starosti především koncept výstavy, ale věnuje se i dalším věcem. Zabýváme se třeba konkrétním výběrem exponátů včetně případných zápůjček, prostorovým řešením, ale důležitý je samozřejmě i název a příprava průvodních textů, ať už informativních, interpretačních nebo podkladů pro média. I když se z různých důvodů samozřejmě může stát, že výstava vzniká mimo běžný časový režim, standardní je pracovat minimálně s ročním výhledem, což odpovídá obvyklému rozsahu výstavního plánu galerií.
Čím je příprava výstav specifická, v čem se liší od akcí živého umění?
Logistika bude mít jistě styčné body. Ale když to hodně zjednoduším, tak pokud jde o klasická vizuální média a ne například performance nebo akce, které mají blíž k živému umění, je jejím výsledkem nejčastěji předmětná instalace na autorech dál nezávislá. Když se výstava nainstaluje a spustí, funguje v nezměněné podobě a konstantní „formě“, aniž by hrozila komplikace způsobená indispozicí „lidského faktoru“. Prakticky veškerá energie jde do přípravy a pokud se realizace povede, není už v podstatě co pokazit.
Co nyní nejvíc řešíte, proč je důležité mít právě teď k dispozici plán rozvolňování?
Já osobně jsem freelance kurátor, mám tedy dohodnuté výstavy napříč republikou i v zahraničí, takže hodně času strávím na cestách. Zavřené galerie a omezení pohybu mi otravují život zásadním způsobem. Například teď mám z Prahy pracovat na výstavě s malířem z Ostravy pro galerii v Jihlavě. Jsem navíc naprosto závislý na termínové stabilitě. Ve chvíli, kdy se mi posune projekt v jediné galerii, zkomplikuje to celý zbytek roku. A teď se přesunuje ve velkém a neustále. Za první tři měsíce jsem mohl realizovat jedinou výstavu a ve chvíli, kdy se poměry ze dne na den uvolní, budou po mně chtít práci třeba na čtyřech místech najednou, což je naprosto mimo realitu. V nestandardním režimu jsou samozřejmě i umělci. Stačí, aby v prodlevě mezi termíny z nutnosti prodali pár pláten, která zmizí z dosahu, a celý koncept se může zhroutit. Všechnu práci na přípravě můžete odepsat a začít od nuly. O finančních propadech privátních galeristů, kteří de facto nemohou vydělávat, ale náklady se jim většinou nemenší, nemá smysl se ani rozepisovat. Státní galerie zase řeší propady zisku za vstupné a diváci jsou diskvalifikovaní. Nestabilita postihuje celou scénu a mění ji v absurdistán. V praxi se to projevuje třeba tak, že se v zavřených galeriích připravují výstavy, o nichž se předem ví, že je pravděpodobně nikdo neuvidí. Organizují se jen de facto zakázané privátní prohlídky pro sběratele, takže reálně vzniká šedá zóna. A to vše při vědomí, že galerijní provoz nikdy nepředstavoval masovou záležitost a prakticky nehrozí žádná zdravotní rizika.
Rozhovor pro české středisko ITI vedl Antonín Brinda (zde)
…
Radek Wohlmuth (1967) je historik umění, výtvarný kritik a publicista, nezávislý kurátor. Absolvoval dějiny umění na Filozofické fakultě UK v Praze. Pracoval jako kurátor Národní galerie. Do roku 2008 byl recenzentem současného umění on-line deníku aktuálně.cz, do 2010 redaktorem pro výtvarné umění časopisu Týden, mezi lety 2012 a 2017 členem redakce uměleckého měsíčníku art+antiques. Člen poroty pro udělování Ceny Vladimíra Boudníka (2002-2003), Ceny kritiky za mladou malbu (2008-2009, 2016), Ceny Národní galerie NG 333 (2011). Pracoval také jako člen grantových komisí Ministerstva kultury ČR pro profesionální výtvarné umění a NCSU / FCCA Praha. Kurátorsky připravil např. výstavu On-lino, moderní český linoryt 1910–2010 (GAVU Cheb), mezinárodní výstavu street artu a graffiti Městem posedlí (GHMP, 2012) a autorské prezentace například Michala Cihláře, Kurta Gebauera, Jana Híska, Venduly Chalánkové, Krištofa Kintery, Julia Reichela, Vladimíra Skrepla nebo Jakuba Špaňhela. Mimo jiné i největší obrazovou výstavu Petra Nikla Hra o čas (Městská knihovna GHMP, 2013) a kompletní přehlídku realizací designéra Maxima Velčovského Vše za 39 (Moravská galerie Brno, 2016).
///
Více zde: #chciznatkdyhrat
…
Více na i-DN:
…
Komentáře k článku: Proč potřebujeme plán otevírání kultury: Radek Wohlmuth
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)